FDb: Slyšel jsem dvě verze, jak jste se dostal k číslu 39. První byla, že v Pardubicích jste chytal s devítkou, a když jste přišel do USA, tak čísla 9 a 19 byla obsazená. Číslo 29 jste nechtěl, protože jste se devětadvacátého narodil. Takže jste si vybral číslo 39. Druhá verze byla ta, že vám kustod v Buffalu říkal, že budete třikrát lepší než v Evropě, a proto jste si vzal číslo 39.
Dominik Hašek: Číslo 39 jsem si vybral až v Buffalu. Ten kustod se jmenoval Rip Simonick. Den před začátkem tréninkového kempu se mě přišel na číslo zeptat. To pro mě bylo výjimečné, protože se mě nikdy předtím nikdo na číslo neptal. Nějaký dres mi vždycky přidělili. Tu devítku jsem si chtěl vždycky zachovat. Ale proč jsem před ní přidal tu trojku, si už přesně nepamatuju.

Protože na youtube je video, když vás v Buffalu přijímali do hokejové síně slávy. Tam mluvíte vy, pak střihnou na tohohle pana kustoda, který říká, že vám říkal, že budete třikrát lepší, a pak střihnou zpátky na vás, jak říkáte: „Takhle jsem přišel k tomu číslu.“ Takže si to patrně trochu upravili podle svého, snad aby to bylo zajímavější …
Jo. Pamatuju si přesně to místo v tehdejším tréninkovém stadioně Sabres, kde mi to říkal a jak jsem z toho byl vykulený. Říkal jsem si: „Tady to se mnou myslí opravdu vážně, když se mně ptají na číslo dresu.“

Přitom když za vámi někdy v roce 1989 měl poprvé přijet agent Ritch Winter do Prahy, tak jste údajně na tu schůzku zapomněl a šel jste do kina …
Je to možné, že jsme byli někde v kině. Byl první agent, který přijel. Nemyslím si, že bych na tu schůzku zapomněl, ale že měla proběhnout po tom kině.

Asi si nevybavíte, co to bylo za film. Protože vám teoreticky mohl zhatit kariéru …
(úsměv) Vůbec ne. Netuším, co to bylo za film.

V některých sezonách NHL se hrály zápasy i venku před početnější diváckou kulisou. Třeba i v Kanadě, kde byla opravdu velká zima. Hrál jste někdy zápas takhle venku?
Ne. Hrál se v Detroitu rok potom, co jsem skončil. A snad dodneška drží i rekord. Přišlo 100 tisíc lidí, přestože sněžilo. Je to taková show pro lidi. I pro ty hráče je to zážitek, když si to jednou nebo dvakrát v životě zahrají. Má to něco do sebe, ale v té hale, když přijde 18 tisíc lidí, je to lepší, komfortnější a lidi to daleko lépe vidí. Ty venkovní zápasy jsou spíše jenom pro ten životní zážitek.

Tohle je vlastně trochu limit hokeje, protože ve fotbale je běžné, když se hraje před osmdesáti tisíci lidmi. A vypadá to, že kdyby ty arény měly takhle velkou kapacitu, tak by se vzhledem k popularitě hokeje v Americe klidně vyprodaly …
Jenomže balon a hřiště jsou větší. Ale jinak si myslím, že by to nebylo až tak dobré. Myslím, že dvacet tisíc úplně stačí. I hřiště na basketball je malé. Něco jiného je hřiště na baseball nebo americký fotbal. Ale ten puk je daleko menší. I při třicetitisícové kapacitě by z vrchu neměli takový komfort. Navíc se za sezonu hraje okolo padesáti domácích zápasů. A všechno to vyprodat, to taky není sranda. V baseballu se také už nestaví osmdesátitisícové stadiony. Většinou jsou pro třicet až pětačtyřicet tisíc lidí.

Když se nebudeme bavit o domácích arénách, ale o těch venkovních, měl jste mezi nimi nějakou oblíbenou, kam jste rád jezdil?
Ne, neměl. I když v některých městech jsme asi vyhrávali víc. Vím, že hodně se mně dařilo v New Yorku proti Rangers v Madison Square Garden. Určitě nebyla sranda hrát s Pittsburghem. Ten speciálně v devadesátých letech hrál útočný hokej a měl skvělé hráče.

A jak to bylo v USA s fanoušky? Například Pavel Nedvěd říkal, že v Itálii nebylo možné jít s rodinou do restaurace, protože by ho prostě nenechali najíst …
Amerika v tomhle asi není jako Itálie. Já jsem s tím neměl problém. Lidi mě samozřejmě poznávali, ale nebyl problém jít do kina, nebyl problém jít nakoupit, nebyl problém jít na večeři. Většinou vám nechávali soukromí, a když někdo sem tam přišel, tak se tomu člověk přizpůsobil. Lidi mě samozřejmě znali, ale nijak mně to běžnému životu nebránilo.

V Severní Americe jsou mezi městy obrovské vzdálenosti. Když letíte z Buffala do Los Angeles, je to přes tři časová pásma. Máte přehled, kolik jste za ty roky nalétal kilometrů?
Vůbec nemám ponětí. První rok v Chicagu se ještě létalo normálně linkou, kdy se přišlo na letiště a sedělo se mezi ostatními lidmi. V Buffalu jsme měli první rok nebo dva svého „vrtuláka“, a pak už to byly Jety. Asi by se to dalo spočítat, ale nikdy jsem o tom nepřemýšlel.

 










 

Jak obecně vzpomínáte na farmu v Indianapolis?
Tam se všude jezdilo autobusy. Akorát do Kansas City, San Diega a Salt Lake City jsme letěli. Jinak to byla součást té kariéry. Nebylo to nic příjemného, když do Ameriky člověk přišel hrát NHL. Určitě ne většina, ale někteří hráči, co tam se mnou byli, se pak do NHL taky dostali. U těch brankářů je to většinou složitější, když tam máte dva tři brankáře s kontraktem pro první mužstvo, tak vás většinou na farmu dají.

Takhle v těch začátcích v USA, bylo tam něco, na co jste si složitě zvykal? Protože vy jste tam šel krátce po Sametové revoluci, což musel být docela šok z úplně jiného světa …
To, že strčíte do mašinky kartu a vypadnou vám z ní dolary, to pro nás bylo něco neuvěřitelného. (smích) Poprvé se tomu člověk diví, ale pak už si na to zvykne a nepřijde mu to. Byl jsem tam v době, kdy se rozvíjel internet. Než jsem jel na olympiádu, tak jsme měli doma už asi rok internet. Já jsem ho ani nechtěl, ale manželka říkala, že všichni okolo už ho mají. Zadal jsem seznam.cz, odešel jsem si odskočit, a když jsem se vrátil, tak už pomalu začínaly nabíhat nadpisy a obrázky. Taky bylo samozřejmě nutné si zvyknout na jinou řeč a na to prostředí. Pamatuju si, že když byl synovi rok, tak jsme s ním byli někde na koupališti a manželka mu chtěla převléknout plínu. Učitelka ze školky na nás skočila a rychle ho přikryla ručníkem, protože nesmělo být dítě vidět, když ho převlékáte.

Teď úplně z jiného ranku. Mezi Marsem a Jupiterem je takzvaný hlavní pás planetek, protože tam kdysi selhal pokus o vytvoření další planety sluneční soustavy. Jedna z těch planetek se jmenuje po vás. Původně se měla jmenovat Dominik 1995 HC, pak ji kvůli nějakým pravidlům přejmenovali na 8217 Dominikhasek. Vybavíte si, když vás kvůli tomuhle kontaktovali?
(úsměv) Co na to říct? Doteď jsem nevěděl, jak se přesně ta planetka jmenuje. Bral jsem to tak nějak mimochodem, nedělal bych z toho žádnou vědu. Prostě tam asi potřebovali nějaké jméno, tak zrovna v tu chvíli ukázali na mě.

Přitom podle Čechů jsou pojmenované jenom dvě planetky. Jedna po vás a druhá po Antonínu Dvořákovi …
(smích) Já z toho mám spíš srandu. Prostě to tak pojmenovali.

Do kdy myslíte, že bude Jaromír Jágr hrát aktivně hokej?
To je dobrá otázka. Tak dva tři roky zpátky jsem si myslel, že to bude jeho poslední sezona, ale evidentně jsem se mýlil. (úsměv) Takže uvidíme. Gordie Howe končil ve dvaapadesáti. Jinak to ví jenom Jarda. My všichni jenom tipujeme. Navíc je v Kladně majitel, takže si to zařídí podle svého.

 

Vy sám jste končil kariéru v šestačtyřiceti. Přitom poprvé jste ohlásil konec už někdy v létě roku 2000. Z jakého důvodu jste si to rozmyslel? Hrálo tam roli, že jste chtěl vyhrát Stanley Cup?
Poprvé to tak stoprocentně bylo. V té sezoně 1999/2000, kdy jsem si myslel, že budu končit, jsem se zranil a tři měsíce nechytal. A takhle jsem si ten odchod nepředstavoval.  Takže jsem skončil až v roce 2002 a podruhé v roce 2008. Vždycky to bylo potom, co jsme s Detroitem vyhráli Stanley Cup. Pak jsem nehrál v roce 2004/2005. To ovšem nebylo proto, že jsem nechtěl, ale proto, že byla stávka.
Nehrál jsem, když nebyla motivace, a když jsem měl chuť zase hrát, tak přišel někdo, kdo mi nabídnul smlouvu. Nejdříve to byla Ottawa, a potom jsem se oklikou vrátil do Detroitu. A podruhé to byly Pardubice. Když jsme něco vyhráli, tak jsem si říkal, proč bych se měl připravovat na další sezonu. Ale dvakrát jsem se vrátil a ani v nejmenším jsem toho nelitoval, protože jsem se dvakrát dostal do výborného mužstva a vyhráli jsme jednou Stanley Cup a jednou s Pardubicemi titul, takže to bylo moc fajn.

Stanley Cup jste vyhrál dvakrát. Ví se, že potom putuje po všech vítězích. Vy jste s ním jednou přijel do Pardubic a jednou do Zdib. Proč právě tam?
Tehdy jsem se přestěhoval do Prahy. A bylo to takové spontánní. Prostě jsem pozval lidi tam, kde jsme v tu dobu bydleli. A kamarád tam měl dům s dobrým místem na párty. Akorát je potřeba říct, že v roce 2008 ta párty už nebyla tak bouřlivá jako v roce 2002 v Pardubicích. (úsměv)

 










dcera Dominika Hašková
 

Brácha Martin hrál fotbal na nejvyšší úrovni. Teď bývá často expert při televizních přenosech, nejen z těch největších akcí. Vás tahle role neláká?
Vůbec ne. Mě především baví hokej hrát a jako obránce hotaké za Ševce Nový Knín pořád hraju. Dělat televizního experta není něco, v čem bych se chtěl realizovat. Tím nic proti bráchovi, jenom mně to neláká. Oslovený jsem samozřejmě byl a sem tam i do televize něco přijdu říct, ale pravidelně tam docházet nechci.

Dcera Dominika je úspěšná zpěvačka. Dostala se i do finále Eurovize. Bylo to tak, že chtěla zpívat už odmala?
Určitě chtěla zpívat už odmala. Byla hodně šikovná. Pamatuju si, že jsme jeli někde na vleku a ona mi začala zpívat nějakou písničku. A mě docela překvapilo, jak krásně zpívá. Nikdy jsem neměl hudební sluch, ale člověk přece pozná, když někdo umí zpívat. A tehdy jí byly tak čtyři nebo pět roků. Manželka ji pak přihlásila na flétnu, aby dělala hudbu. A někdy od třinácti čtrnácti let začala chodit nejdříve do sboru, a pak soukromě na hodiny. Potom už jsem do toho nijak nezasahoval, ale vždycky jsem ji v tom podporoval, i když ten hudební byznys nemá se sportem nic společného.

Pokud vím, tak váš syn Michal zůstal v Americe …
Na chvíli se vrátil. Dělal školu tam, pak ji tady dodělal, a pak se vrátil do Ameriky, kde v Chicagu dělá pro jednu firmu marketing.

Nemrzelo vás trochu, že nešel ve vašich šlépějích? Protože vaši synovci od Martina oba hrají fotbal …
To se tak nedá říct, že by mě to mrzelo. Člověk chce, aby se dětem dařilo, aby byly spokojené. Michal hrál chvíli fotbal, baseball i hokej. Každý má na něco talent. Bráchovy děti mají určitě talent na fotbal, protože jinak by se nedostaly tak daleko. Chtěl jsem, aby ten sport dělal, aby ho to bavilo, ale abych ho do něčeho tlačil, to vůbec není vhodné. Člověk to musí vycítit sám. Kdyby mi řekl, že nechce dělat sport, tak bych ho do toho nenutil. Ale jeho to bavilo a hrál asi do těch patnácti roků.

Vy jste už během rozjeté kariéry stihnul vystudovat vysokou školu, konkrétně dějepis. Máte nějaké oblíbené období, co se světových dějin týče?
To se takhle nedá říct. Dějepis mě vždycky bavil a bavila mě data. Ve třídě data vždycky všichni nenáviděli a já jsem říkal, že je to to nejlepší, co může být. (smích) Navíc, když člověk studuje dějepis, tak lépe rozumí, jak se ten svět vyvíjí. A to je hrozně důležité. Člověk pak také více rozumí mentalitě jednotlivých národů, když zná jejich historii. Ale třeba mě zase naopak nebavily slohy jako klasicismus, baroko, románský …

Tím pádem jste tenkrát musel mít i nějakou učitelskou praxi. Vlastně už jako známý brankář …
To jo. Měsíc nebo dva jsem učil na gymplu v Pardubicích. A pár týdnů jsem učil i na jedné základní škole.


PRVNÍ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY
DRUHÁ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY
ČTVRTÁ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY
PÁTÁ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY


FOTO: Bontonfilm, Show Jana Krause, nhl.com