Trojúhelník smutku

Óvaj óvaj.
Trojúhelník smutku není   trojúhelník, ale nejméně   oktagon smutku, nudy a   utrpení. Má-li to být   kritika či parodie na   nějaké společenské jevy a   sféry, neoslovila mě.   Jediné, v čem mohu autora   obdivovat, je to, že dokázal   vybrat tak zoufale   nesympatické herce a natočit   s nimi tak dlouhý   ubíjející film. Střídmě   rozházené a tlumeně   předkládané pokusy o   sociální a politickou   kritiku leží ubezdušené   hluboko pod hladinou   uspávající šedi a   nezachrání to ani změna   kapitána, rudá agitka,   natož snad fekální proryv,   a už vůbec ne konec utnutý   doslova v půlce kroku. Proč   film tak váhavě, ba přímo   úzkostlivě našlapuje kolem   nadhozených témat a   neskočí do toho po hlavě?   Vždyť zvolené téma je   plodné a má potenciál   časované pumy ve   sklenářství! Výsledek mi   však přišel umatlaný,   plochý a nevalný, o tom   konci raději ani nemluvit.

Pár dobrých momentů, pár   momentů k zamyšlení, ale v   celku je to jedna velká nuda.   Film se snaží být břitkou   sondou do světa bohatých,   ale je to sonda až příliš   prvoplánová a v důsledku   až příliš tupá. A zvratky   a fekálie fakt na dobrý film   jen nestačí.

Myšlenka dobrá, ale...
Myšlenka dobrá, ale   zpracování ubohé. Dlouhá   natažená nuda. Druhá   polovina filmu lehce   záživnější, než ten   začátek. Celkově bych to   dost prostříhal.