Freddy Heineken byl dědic pivovarského impéria, který byl v roce 1983 unesen. Unesla ho skupina pěti týpků, o nichž se v médiích hovořilo jako o velkých profesionálech. Jenže se ukázalo, že zase tak velkými profesionály nebyli, neboť v podstatě dojeli na věc tak samozřejmou a běžnou, jako je láska. Týpci chtěli peníze, ale nechtěli pracovat. A tak vymysleli plán, že ukradnou prachy, aby měli prostředky k zafinancování plánu únosu, díky kterému získají ještě více prachů. Freddy Heinekena a jeho řidiče pak drželi v jednom skladišti, ale nikdo se neměl k zaplacení výkupného. Nakonec to dopadlo tak, jak to dopadlo a pan Heineken se mohl veselit z nadměrného bohatství ještě dalších bezmála dvacet roků.

Takže, nejprve je zapotřebí ukrást ty menší prachy, což týpci udělají, jenže záhy je stíhá policie, tudíž musejí ujíždět úzkými amsterodamskými uličkami, a pak přesednou na člun, aby mohli ujíždět přes amsterodamské kanály. Obojí mi připadá dost nepraktické. Jestli by bývalo nebylo lepší zajet si do Rotterdamu či sousedních Brugg, kde se sem tam taky dějí bizarní věci. Ale vyšlo to, a tak je prostor pro nákup masek a zbraní a pout a modulátoru hlasu a dalších potřebných udělátek. Ty dva potom unesli za čiré noci, což je natočeno pěkně a vůbec tenhle film působí dojmem, že všechno, co v něm uvidíme, se tenkrát klidně takhle mohlo odehrát. Tedy mě ani neláká vidět tento, jenž vzniknul o čtyři roky dříve.

V tomto výborně zrežírovaném jsou navíc bezvadně (a vynikající kamerou) zachyceny některé hodně důležité okamžiky, jako ta nejistota, když se nikdo nemá k zaplacení za bohatého magnáta, když ten zjistí, že jeho únosci evidentně nemají na to, aby mu ublížili, když se začnou bavit o tom, že ze dvou unesených je řidič tím postradatelným, když začne jeden obviňovat další, že sbalili prachy a vypadli, když někoho začne kvůli všemu tížit svědomí, anebo závěrečné rozhodování, jestli se vzdát nebo bojovat proti přesile. Jenom by mě zajímalo, jestli se pan Heineken v zajetí skutečně po celou dobu, resp. téměř po celou dobu, choval takhle suverénně a nad věcí nebo jestli to byl nápad scenáristy.

V každém případě Anthony Hopkins to hraje skvěle, jako vždycky. Jeho projev je v podstatě další ukázkou toho pečlivě promyšleného hereckého mistrovství, jaké ovládá pouze malý zlomek herců. Z těch dalších se v tomhle filmu objevují Švéd David Dencik, co má československé předky, a taky Sam Worthington a Jim Sturgess, jejichž účast byla pro tento projekt naprosto klíčová. V jedné ženské úloze se tu představuje Jemima West. Její Sonja, která se zamyká v pokoji, když je naštvaná, je ve filmu Samova ségra a Jimova manželka, přičemž je strašně dobré, že i přes ten – jak říká Simona Stašová – „malý plácek“, který tu má, se tahle postava stává do značné míry největším hybatelem událostí.

Únos Freddy Heinekena by byl úplně nejlepší, kdyby se podařilo vedle těch tří nalákat další známé herce. Minimálně tři, aby byla ta pětice únosců snadněji identifikovatelná a aby nás ještě více bavilo sledovat její počínání. Sice nezákonné, ale vždyť přeci nechtěli nikoho zranit ani zabít. Chtěli jen něco málo milionů, aby se mohli mít (dobře). Nebylo snad tedy zapotřebí snah novináře Petera R. de Vriese (podle jeho knihy tenhle počin vzniknul), aby po jednom z nich neúnavně pátral až v Jižní Americe, jako by to byl nějaký nacistický válečný zločinec. A to je další věc – informativní titulky před závěrečnými titulky nejsou dostatečně informativní, nebo lépe řečeno jsou neúplné, nicméně vyčteme z nich alespoň to, že někteří jedinci jsou zkrátka nepoučitelní. A sice tu krádežím v pravém slova smyslu není vlastně věnováno zdaleka tolik času a prostoru, jako v případě krimi Čistá práce či Loupež za bílého dne, nicméně přesto se Únos Freddy Heinekena nese v dosti podobném duchu a atmosféře. Takové, jakou diváky zpravidla bavívá ve filmu sledovat.

FOTO: cinema.de