„V dobách, kdy oceány pohltily Atlantidu a synové Aryusovi byli na vrcholu moci, byl věk, o kterém se nám ani nesnilo. A v něm Conan, určený nést korunu Aquilonie na svém ztrápeném čele. Jsem to já, jeho kronikář, kdo jediný může vyprávět tuto ságu. Povím vám o tom velkém dobrodružství …“ Těmito slovy začíná mistrovské dílo Johna Miliuse. Režiséra, jaký se v Hollywoodu patrně nikdy netěšil až takovému respektu, jaký by si zasloužil. Neexistuje mnoho mládeži nepřístupných filmů, ve kterých se tak dokonale snoubí fantasy a dobrodružný žánr. Svým způsobem prospívá i ono bezčasí, neboť příběh se může odehrávat jak v 10. století, tak třeba v roce 2428.

Jako malý si šel Conan jednoho dne zarybařit, když zahlédnul nepřátelského zvěda, následovaného nekompromisními nájezdníky, kteří zaútočili na jeho vesnici. Legendární scéna, jaká ani šestatřicet roků poté neztratila vůbec nic ze své působivosti. I proto, že otce po úderu sekerou do zad roztrahli psi a matce useknul hlavu mečem jejího muže sám Thulsa Soudce, jenž si jako vůdce sekty a čaroděj, o kterém se traduje, že je starý tisíc roků, dokázal získat ohromné množství stoupenců, kteří se pohybují na hraně mezi náboženskými fanatiky, hippies a kanibaly. Ač se Conan díky němu stane neohroženým válečníkem, touha po pomstě ho stále žene dopředu, takže bude zároveň moct přivést zpět Thulsou Soudcem uhranutou dceru (Valérie Quennessen) krále Osrica, jehož už nezajímá ani trůn a bohatství – zbyla pouze láska otce k dítěti.

Na své epické cestě zažije spoustu rozličných věcí, z nichž některé by teoreticky klidně mohly být rozpracovány do samostatného filmu. Třeba gladiátorské zápasy na život a na smrt. Nejen během nich je třeba vyzdvihnout střihovou skladbu, ale vlastně i režisérovu zálibu ve zbraních, válkách a historii. Akční scény nepostrádají dynamiku a přitom zůstávají přehledné, velkolepé a krvavé! Každá se něčím odlišuje od předchozí/následující, všechny jsou skvělé, ale osobně považuju za úplně nejfamóznější tu závěrečnou na místě, kde kdysi žili Bohové a obři. Snad proto, že jí předchází onen slavný monolog ke Conanově Bohu Cromovi, zakončený tím, že když nedopřeje pomstu, ať táhne k čertu. Snad proto, že se v této bitvě postavili dva několikanásobné přesile. Snad proto, že se během ní odehrají další okamžiky, nad kterými musí zaplesat srdce každého příznivce těchto dvou žánrů.

Do paměti se však rozhodně vryjí i mnohé neakční scény. Nakonec tedy asi dobře, že John Milius takřka kompletně přepsal původní scénář Olivera Stonea. Kupříkaldu scéna s čarodějnicí (Cassandra Gaviola) dle mého dosud nebyla překonána, třebaže jsme je na plátně viděli předtím i potom. Rovněž scéna s duchy nebo ta u obřího hada ve věži zanechá nesmírně sílný dojem. A to nejenom tehdy, když Barbara Conana poprvé zhlédnete někdy ve věku osmi roků. S uváděním všech skvělých scén by se ovšem dalo pokračovat až do té doby, kdy by už k uvádění vůbec žádná nezůstala.

Gladiátorské zápasy nebo ukřižování by možná taky stály za důkladný rozbor, ale mnohem zajímavější a propracovanější se jeví ta sekta vedená Thulsou Soudcem, pro něhož John Milius evidentně z části využívá filozofie Friedricha Nietscheho, jehož citát „co nás nezabije, to nás posílí“ slouží jako motto celého filmu. Ostatně Conan si toho zažije opravdu hodně. Podobně jako Hitler, i Thulsa Soudce dokáže strhnout na svou stranu davy a přesvědčit je o své výjimečnosti. Jenomže zatímco mnozí vůdci se vydávali za Bohy nebo polobohy, hlavní záporák v Barbaru Conanovi jím fakticky je. Jeho slova o prázdnotě a plameni, který vyvede z temnoty, všichni beze zbytku hltají. Když se objeví, mnohým se tají dech. Svým pohledem dokáže uhranout. Ženy udělají cokoliv, co po nich žádá. Dokáže z hada učinit jedovatý smrtonosný šíp a sám se dokáže jakožto vůdce hadího kultu v hada také proměnit. A přemýšlí jinak, stylem: „Co zmůže ocel proti ruce, která ji drží?“

Zkušený herec James Earl Jones, který samozřejmě vedle této role nejvíce proslul coby hlas Dartha Vadera, rozhodně tuhle figuru pozvednul na vyšší úroveň. Jeho přisluhovači, Rexor (Ben Davidson) a Thorgrim (Sven-Ole Thorsen) vzešli ze sportovního prostředí, tak jako Arnold, jehož výkon je založen spíše na fyzických předpokladech. Dramatický projev jako z Cesty bez návratu by tenkrát patrně ještě nepředvedl, třebaže mu vypomáhali jak zmíněný představitel Thulsy Soudce, tak Max Von Sydow, jenž ztvárnil krále Osrica. Gerry Lopez také odehrál part Subotaie, jenž se nečekaně objevuje i mizí, podle představ, a troufám si tvrdit, že Sandahl Bergman je ještě předčila.

Valeria, tedy jméno její postavy, v celém filmu ani jednou nezazní. Jinak se dají vztahy mezi postavami v pohodě rozklíčovat i beze slov. Barbar Conan obsahuje dost němých etud, tedy pasáží, ve kterých se zbytečně nemluví. Titulní hrdina je velmi přemýšlivý, načež za sebe nechává mluvit činy. Z tohoto pohledu bude jednou z nejpozoruhodnější závěrečná scéna s princeznou, která si sama zažije několik twistů a charakterově se vlastně jedná o pravý opak Valerie. Obě, resp. všechny tři (včetně čarodějnice) nejvýraznější ženské postavy jsou díky tomu, co se o nich dozvíme, natolik interesantní, že by pomalu bývaly zasloužily vlastní spin-off. U fantasy počinů poměrně nevídané.

Nejen ona sekta, která lidem v oněch dobách rozhodně usnadňovala bytí, ale i celá Conanova mytologie jest výtečně propracovaná, až zamrzí, že byla v přístupném pokračování Conan Ničitel roztříštěna přístupem producentů a změnou na klíčových postech. Ani se už nenatáčelo ve Španělsku, které poskytlo pestré lokace, jaké pomohly dokonale vytvořit svět, ve kterém se hlavní hrdina pohybuje a ve kterém je nejdůležitější „rozdrtit nepřátele, hnát je před sebou a slyšet nářek jejich žen“. Ačkoliv je fakt, že ten kronikář, co příběh vypráví, sice zastrašuje, avšak popravdě se spíše jedná o lháře a pábitele. Takže je otázka, jestli některé skutky svého pána poněkud nepřikrášlil.

Otázka do pranice: Byl by Barbar Conan celkově vzato stejně kvalitní, eventuálně o kolik by byl horší, nebýt té úchvatné hudby od Basila Poledourise? Jeho soundtrack prakticky nemá obdoby, a protože se tak výrazně liší, určitě bych ho zařadil mezi tři vůbec nejpovedenější, jaké v rámci kinematografie vznikly. Škoda, že v současnosti se skladatelé tolik nesnaží o originálnější a kreativnější přístup, abychom se dočkaly skladeb a motivů, jaké zaujmou a vryjí se do paměti hned na první poslech.

Barbar Conan nepochybně patří do nejužší špičky fantasy titulů. Téma pomsty rozhodně není jediné, nicméně projekty tohoto žánru obvykle chtějí nabídnout především zábavné epické báchorky/opusy s výraznými hrdiny, na rozdíl od sci-fi, včetně těch z 80. let, jež často nějakým způsobem nastavují zrcadlo (nejen) současné společnosti. Uvidíme, jestli jednoho dne budeme moct vyrazit do kina na plnohodnotnou třetí část (nechme stranou Rudou Sonju i toto), prozatím pojmenovanou The Legend of Conan. Scénář už nějaký ten rok existuje, ale studiu se nelíbil. Než se jeho vedení rozhoupe, Johnu Miliusovi by klidně mohlo být osmdesát. Zato Arnold se pořád udržuje ve skvělé formě a sám se nechal slyšet, že by si tuhle roli rád zopakoval. Tak snad to dopadne, protože tenhle Barbar Conan jedním z mých TOP 10 nejoblíbenějších filmů.

FOTO: cinema.de