V roce 1916 se ve Francii dva generálové dohodli, že podniknou překvapivý útok na německé nepřátele, přičemž se počítalo s tím, že padne až 65 procent vlastních vojáků. Šílené rozmary nadřízených odnesou podřízení, jelikož nadřízení bojům často přihlížejí z bezpečné vzdálenosti, takže nemají onen „inside look“ a nevidí rozdíl mezi neprovedením rozkazu ze zbabělosti a mezi neprovedením rozkazu z toho důvodu, že při daných ostřelovacích podmínkách rozkaz ze zákopu prostě provést nelze. Vztek a arogance povede k soudu, který je spíše fraškou, než spravedlivým tribunálem. Znovu se tak potvrzuje – i když tady v trochu jiné souvislosti – jeden ze sloganů Habermannova mlýna o tom, že: „Ve válce nevinní umírají první.“

Spousta mladých šlo během první světové války odhodlaně bránit svou vlast. Mnozí narukovali dobrovolně. Jenže v některých případech se doopravdy setkali se sebestředností velících důstojníků a generálů. V tomhle problém se Stezkami slávy určitě není. Zároveň ve světě stříbrného plátna častokrát platilo, platí a zřejmě i bude platit, že osudy jednotlivce či jednotlivců mívají na obecenstvo hlubší dopad a bývají emotivnější, než když se jedná o celé davy. (S tímto se ovšem musí nakládat velmi opatrně, aby se rádoby dojemný záměr neproměnil v absurditu, tak jako například ve scénáři Davida S. Goyera k Muži z oceli.) S tímhle ve Stezkách slavy taky všechno v pořádku.

V podstatě jde především o tom, že procesy ze soudní (improvizované) síně nebo související s odsouzením nevinného člověka jsme mohli vidět už hodněkrát a v některých případech lépe zpracované. Pro příklad vůbec nemusíme chodit daleko, jelikož Stezky slávy vznikly v roce 1957, stejně jako Dvanáct rozhněvaných mužů. Pravda, zatímco tam se postupně přesvědčujeme o nevině obžalovaného, tady od počátku víme, že ti tři jsou pouze oběťmi doby, egoismu a ledabylosti. Takže se možná nabízí více srovnání s Vyšším principem.

 










 

V silném českém počinu museli studenti zaplatit cenu nejvyšší za klukovinu, v tomto americkém jeden proto, že je bez důkazu označen za podvratného živla, druhý kvůli tomu, že chtěl opilého nadřízeného obvinit z nedbalosti, a třetí byl vybrán … losem. Přitom původně mělo být popravených z vlastních řad mnohem více. Těžko něčemu takovému uvěřit, takže není divu, že se ve Francii tento snímek líbil málokomu. Jinde ve světě je ovšem díky svému lidskému rozměru dodnes považován za klasiku. Bohužel i proto, že k podobným nespravedlnostem dochází pořád. A faktem zůstává, že všude na téhle planetě.

Režisér a spoluscenárista Stanley Kubrick měl tehdy za sebou Zabíjení a naopak před sebou Dr. Divnolásku, 2001: Vesmírnou odysseu nebo Olověnou vestu, tedy docela jiné tituly. Připojit musíme následujícího Spartaka, jelikož Kirk Douglas – ve Stezkách slávy podávající vynikajicí herecký výkon – si spolupráci s perfekcionistickým režisérem pochvaloval. S ostatními dvěma scenáristy Calderem Willinghamem a Jimem Thompsonem vycházeli z románové předlohy Humphreyho Cobba, přičemž název pochází z jednoho z veršů básně Thomase Graye. Angličtina jest v dialozích i jednotlivých replikách využita tak precizně, že by se jen stěží mohla jejich údernost ztratit v překladu.

Stezky slávy jsou tedy především scenáristickým filmem, ve kterém skoro všechno působivě souvisí se vším. Přitom nechybí ani velkolepý přechod přes zemi nikoho, nějaká ta vtipně-sakrastická „kubrickovská“ poznámka či odvážné vyčinění generálovi. Akorát neprávem obviněným mohli tvůrci jistě zanechat větší důstojnost, což platí pro zraněného Arnauda a Parise, jenž se v jistý moment poněkud nepravděpodobně zhroutí. Závěrečný dovětek pak má poměrně neočekávané vyznění. Německou zpěvačku přitom zvárňuje Christiane Harlan – neteř Veita Harlana, zodpovědného za Žida Süße, ze které se nedlouho po dotočení stala Christiane Kubrick. Stezky slávy zároveň potvrzují, že první světová válka byla v některých ohledech ještě krutější než ta druhá, a že filmy odehrávající se během tohoto konfliktu přinášejí snad pokaždé výjimečný zážitek (viz také Na západní frontě klid, Dobrý voják švejk, Příliš dlouhé zásnuby, Válečný kůň, Šťastné a veselé, Testament mládí, 1917, …).

FOTO: cinema.de