Anglický název zní Green Border, což je označení pro málo střeženou hranici. Pouze úvodní záběr je zprvu barevný, načež se změní do černobílé, která filmu dodává na syrovosti a působivosti, jako tomu bylo v případě Nabarveného ptáčete, shodou okolností vycházejícího z knihy polského autora. Tady se ovšem nepohybujeme v době druhé světové války, nýbrž v říjnu 2021, kdy navzdory probíhající pandemii mířily z Běloruska do Polska a z něj do dalších destinací, vesměs v rámci Evropské unie, běženci z Blízkého východu či Afriky. V obsazení najdeme spíše méně známá jména – snad s výjimkou Maji Ostaszewske, jež debutovala v Schindlerově seznamu a vidět ji můžeme i v Pianistovi. Absence mezinárodně proslulých tváří maximálně prospívá, protože v kombinaci s kamerou, byť tedy černobílou, podtrhuje dokumentární charakter, neboť režisérka se inspirovala skutečnými osudy jednotlivců, přičemž evidentně ani nebylo potřeba si věci pozměňovat za účelem dramatizace. Ostatně někteří z herců, jako např. Jalal Altawil (Bashir), mají s nezbytným útěkem ze své domoviny sami reálné zkušenosti.

Do Minska přilétá letadlo, na jehož palubě se nachází rodina ze Sýrie a k tomu jedna afghánská paní, která nebudí zrovna důvěru, tudíž máme důvodné podezření se domnívat, že se jedná o volavku. Nicméně, poměrně záhy zjišťujeme, že ač rodiče také berou s sebou i nejmenší děti, podle očekávání to v současnosti na rozhraní Běloruska a Polska nefunguje stejně, jako když v 50. letech utíkala Jiřina Štěpničková se svým čtyřletým synem Jiřím z bolševického Československa, o čemž vypráví třeba televizní Past. Tato Afghánka jménem Leïla (Behi Djanati Atai) prchá před Tálibánem. S těmi Syřany se sveze k hranici s Polskem, kterou bude nutné překročit, jelikož pak bude daleko snadnější doputovat do země zaslíbené, kterou v tomto případě reprezentuje Švédsko, kde se už nachází jejich příbuzný. Dění nesledujeme výhradně z pohledu členů této rodiny. Seznámíme se rovněž s Janem, jenž má těhotnou ženu a pracuje u pohraniční stráže. A chybět nebudou ani aktivisté, kteří se řídí jasnými pravidly a kteří záslužně pomáhají utečencům, s nimiž autority vesměs kvůli jejich vyznání a odlišným zvyklostem zacházejí nelidsky – viz mlácení obušky, házení přes ostnatý drát, ale vlastně i prodej 1,5 litru vody za 50 eur.

Témat tedy Agnieszka Holland vytáhne z klobouku více, přičemž prakticky všechny souvisí s politikou a palčivými světovými událostmi třetí dekády 21. století. Tím pádem se řadí k těm, jakým se filmaři povětšinou pro svůj vlastní klid v takto kritizující míře raději nevěnují. Politici přece neradi přiznávají svoje chyby. A už vůbec nemají rádi, když na ně někdo upozorňuje. V Polsku narozená a na pražské FAMU vystudovaná režisérka se toho opravdu nebojí, takže ministr spravedlnosti Zbigniew Ziobro přirovnal tenhle její v tajnosti natáčený film k nacistické propagandě a dokonce si kvůli výhrůžkám smrtí musela pořídit ochranku. Na rozdíl od Roberta Saviana, autora Gomorry, ji patrně nebude muset mít napořád, nicméně to sílu a hodnotu Hranice nijak nesnižuje. Jestliže nepřinutí diváky a divačky aktivně pomáhat tam, kde je to potřeba (např. prostřednictvím neziskové organizace Člověk v tísni), určitě je přinutí k tomu, aby si o daných událostech více zjišťovali a pozorněji je sledovali.

 










 

Způsob, jakým byl film natočený, je natolik precizní, že se nechce věřit tomu, že jej má na svědomí stejná tvůrkyně, jaká se podepsala pod bizarní biják nazvaný Přes kosti mrtvých. Práce s kamerou je natolik intenzivní, že se prakticky přesuneme do těchto lesů, jejichž nehostinnost nechává vzpomenout na Záhadu Blair Witch. Tady ovšem není největším nepřítelem zlá čarodějnice, nýbrž tedy pohraniční stráž, jejíž členové některé nežádoucí osoby vrátili na stranu té či oné země už víckrát. Takže chybí ona nejistota a z ní pramenící napětí, jestli se podaří celou cestu za lepšími zítřky zvládnout. Běženci jsou prezentování výhradně jako samí slušní lidé (což povětšinou bývají i v realitě), kteří prostě museli nuceně odejít ze svých domovů. A Polsko pro spoustu z nich navíc představuje přestupní štaci. Zápornými postavami zůstávají pohraničníci, ačkoli výjimky by se mezi nimi našly – jak nejtrefněji dokládá scéna s Milanem Šteindlerem.

Hranice znovu patří k té sortě filmů, pro které platí, že je prostě lepší se na ně podívat, než o nich sáhodlouze psát. Hranice je hustá, krutá, výživná a nekompromisní … Zkrátka Drama s velkým D. Natolik velkým, že by nebylo o nic menším překvapením, kdyby po více než třiceti rokách nezajistila Agnieszce Holland druhou oscarovou nominaci. Na tomhle místě nutno zdůraznit, že z její tvorby můžeme zřetelně vidět, že počiny jako Hranice nenatáčí – oproti takovému Alejandrovi Gonzálezi Iñárrituovi – kvůli cenám, nýbrž proto, že jimi má hodně, co říct. Právě proto by se přece takovéto filmy měly v první řadě natáčet! Kór když se to řekne takhle úderným způsobem. Film Hranice má díky tomu ten přesah, že odchodem z kina zdaleka nekončí.


KOMPLETNÍ PROGRAM KINA LUCERNA JE K DISPOZICI TADY


FOTO: Bioscop