Sandra Voyterová pochází z Německa, ale už dva roky bydlí se svým manželem Samuelem v nádherném prostředí francouzských Alp. Společně vychovávají jedenáctiletého syna Daniela, kterého srazila motorka, když mu byly čtyři. Na základě toho utrpěl zranění očí, ovšem jeho matka se snažila, aby ho to limitovalo pokud možno co nejméně, zatímco otec představuje velmi komplikovaný charakter. Má sklony k sebelítosti a z vlastní neschopnosti má tendence vinit svou ženu. Anebo to je skutečně tak, že ona mu svým uzurpováním brání v rozletu a v jeho spisovatelské dráze? Hádky mezi nimi nebyly žádným neobvyklým jevem. Jenže všechno teď nabere nový rozměr, když syn po návratu z vycházky se psem objeví na zemi otcovo nehybné tělo s rozbitou hlavou!

Existují pouze čtyři možnosti: Zaprvé, při práci na domě nešťastnou náhodou vypadnul z okna. Zadruhé, vzhledem ke svému mentálnímu rozpoložení vyskočil úmyslně. Zatřetí, za jeho smrt může někdo, kdo se do domu vloupal (případně hospodyňka Monica, kterou překvapivě nikdy nikdo nepodezírá). Začtvrté, shodila ho úmyslně Sandra, protože jejich předchozí hádka byla obrovská a její míra snášenlivosti přetekla. Samuel si ji potají při té ostré výměně názorů nahrál a samotná nahrávka později zazní u soudu, kde nám nebude prezentována jenom v audio, nýbrž normálně v audiovizuální podobě. Tedy až do momentu, kdy začnou padat rány. Tehdy už budeme zase poslouchat v soudní síni spolu s ostatními postavami, což znamená, že se společně můžeme jenom domnívat, co přesně se tenkrát v tom luxusním domě mezi těmi dvěma stalo, tj. kdo koho napadnul a jak a čím.

 










 

Hlavní hrdinka, resp. v tomto případě spíše hlavní postava, totiž nepůsobí zrovna nevinným dojmem. Na druhou stranu se celých 150 minut snažíme jí věřit. Ale je to opravdu dřina, protože argumenty ze strany státního zástupce a jeho svědků jsou pádné, byť ne tolik jako ty, které zazní kupříkladu v projektu Mrs. Chatterjee vs. Norway, jaký byl v říjnu uveden na Festivalu indického filmu a jaký vzniknul na základě skutečných událostí. Anatomie pádu podle nich nevznikla, ale nikdo by se nedivil, kdyby ano. Nedůvěra k podezřelé přetrvává, přestože Sandra Hüller podává v téhle roli jeden z těch úplně nejlepších ženských hereckých výkonů, jaké byly v letošním roce na stříbrném plátně k vidění. S režisérkou Justine Triet spolupracovala už na výtečném dramatu Sibyl, kde ztvárnila režisérku-umělkyni s poněkud netradičním přístupem. Virginii Efiru v Anatomii pádu neuvidíme, a tak úloha spisovatelky připadla hlavně Sandře, která si sem tam vypůjčí cizí nápady a která možná po vzoru Catherine Tremmelové využívá svoje knihy nikoli ve smyslu, že by do nich zahrnovala vlastní představy a neuskutečněná přání, nýbrž jako alibi, tudíž „aby fikce zničila skutečnost“.

Někdy v polovině filmu nás může napadnout nedobrá myšlenka, že tvůrci po těch dvou a půl hodinách zvolí nedoslovný přístup Asghara Farhadiho, který se v Rozchodu Nadera a Simin či v Minulosti v Klientovi zdráhal ve sporech přiklonit na jednu či druhou stranu a rozhodnutí nechával na divácích. V případě Anatomie pádu by se nejen vzhledem ke stopáži jednalo o jasný podraz na obecenstvu, takže jedině dobře, že nám bude jednoznačně předloženo, jak to se Sandrou dopadne. Některé to jistě překvapí, jiní to vezmou jako logické vyústění toho, jak přelíčení probíhalo. Kartami nemůžou zamíchat ani tak různí experti na pády z oken, jako její vlastní syn, u něhož to často vypadá, že mu všichni dospělí (naivně?) důvěřují jenom proto, že je zkrátka ještě dítě.

 










 

Historie kinematografie nám už ukázala, že dramata ze soudní síně můžou být napínavější, než kdejaká přestřelka či automobilová honička. Toto je dostatečně kvalitní, aby z nás neudělalo pouhé nezávislé pozorovatele. Zároveň si však nebudeme vyloženě říkat: „Nechci, aby ji odsoudili.“ Bude nás zajímat samotný finální verdikt, protože sami máme nad Sandřinou nevinou pochybnosti. A všechno, co udělá a řekne, může být i v našich očích použito proti ní. Zastupuje ji dlouholetý kamarád, se kterým pravděpodobně měla kdysi pletky, což sice není to samé, jako když otec-doktor prováděl zákrok vlastní dceři v Minutě věčnosti, nicméně protože je v sázce její svoboda, jde taky o hodně a můžou se do toho nejen z Vincentovy strany motat emoce, které v takovýchto momentech můžou více uškodit, než být ku prospěchu.

Anatomie pádu je film, jehož názvu se při sledování dočkáme v praxi (nelze jej však brát v přeneseném slova smyslu) a jehož tvůrci neudělali ze vztahu s Vincentem jablko sváru při Sandřiným soužitím s manželem Samuelem, jelikož si bohužel neodpustili následování současných korektnostních trendů, když z hlavní postavy udělali alespoň bisexuálku, která svého manžela víckrát „podvedla“ se ženami. Tentokrát se však nedá tvrdit, že by zrovna tahle vějička dopomohla tomuto snímku k ocenění v Cannes. Přitom vlastně budeme svědky jediné emotivní scény, která má zprvu jiné vyznění, jelikož to vypadá, že syn otrávil svého psa pouze proto, aby se vyhnul výslechu před paní soudkyní, která občas působí celkem bezradně. Moment s eventuální otravou zvířete by býval naprosto zásadním způsobem otřásl s tím, co jsme do té doby viděli a rozhodně by změnil náš pohled na protagonisty (za antagonistu v pravém smyslu toho slova tady nakonec nikoho označit nemůžeme). Shrňme si to asi tak, že Anatomie pádu je určitě povedený počin, ale nazývat ho například „mrazivým psychothrillerem“, jak se to stalo třeba v Anglii, je prostě přehnané.

FOTO: Aerofilms