Někdo město rád, někdo ho nemusí. Jacob Holbrook patří do té druhé sorty, a tak se se svou ženou odstěhuje do divočiny. Nikoli té australské mezi klokany (a samozřejmě krokodýly), ani do té africké, kde žijí lvi. Zůstane v lesích v domku v USA, kde se také narodí jeho dcera, jaká dostane běžné jméno Helena, nikoli třeba Jitří záře. Odmalička ji učí, jak obstát v konfrontaci s okolní přírodou. Musí znát způsob, jakým se stopují zvířátka, protože ty tady jsou víceméně jediným zdrojem obživy, neboť do krámu pro rohlíky a ledový čaj se fakt nechodí. Holčička musí vědět, že když mine, budou bez večeře. Nesmí zapomenout, že se všechny řeky klikatí a že je vždycky důležité chránit rodinu. Nějak jí ale nedochází, že by se neměla přibližovat k místům, kde číhá predátor, který je na nich ve výhodě, ani že kladením pastí před vlastním barákem by mohla uškodit svým blízkým, kteří nemají potřebný výcvik – na rozdíl od toho, kdo ji je učil klást.

Jako malá chtěla trávit čas hlavně s otcem, protože se jí hodně věnoval. Kdežto matka Beth se místy tvářila, že svou dceru nemá ráda. Fakt, že ji vzala kamenem po hlavě, to jenom potvrzuje. To bylo tenkrát, když k nim přijel zbloudilý pán na čtyřkolce, co nevěděl, že už se z lesa nikdy nevrátí. Každopádně, díky tomu se dostali pryč z otcových spárů, jelikož jeho manželka říkala, že ji unesl a v té chatce uprostřed lesů držel násilím. Otec si pro své dítě přijde před policejní stanici a skončí to jeho zatčením. V současnosti se Helena sama stala matkou malé dcerky Marigold (jako ten hotel) a se svým manželem (Garrett Hedlund) mají pěkný barák … ve městě, kam si pořád není jistá, jestli vůbec patří. Navíc, současná rodina s výjimkou otčíma-policajta Clarka (Gil Birmingham) nemá ani ponětí o tom, kdo je ve skutečnosti její otec, jehož mají jinak pro jeho skutky všichni za zrůdu. Svým útěkem z vězení Jacob určitě neřekl poslední slovo. Dá se předpokládat, že se vrátí do divočiny, protože tam má velikou výhodu. Pravděpodobně si přijde pro Helenu, která zůstává poněkud na vážkách, neboť otce díky svým vzpomínkám nevidí jako obávaného „Krále bažin“ (odtud originální název The Marsh King’s Daughter).

 










 

Tak určitě bychom našli pár styčných bodů ne mezi Dcerou divočiny a Divokými stvořeními jižních krajin, nýbrž mezi Dcerou divočiny a Kde zpívají raci. V obou titulech je velmi výživně servírováno napětí, v obou ztvárňuje hlavní hrdinku herečka s křestním jménem Daisy (tady Ridley, tam Edgar-Jones) a v obou se podíváme do prostředí s nádhernou přírodou, byť v tomto případě míříme o poznání severněji, až by nebylo překvapením, kdyby se kolem chatky prohnali Anthony Hopkins a Alec Baldwin, toho času pronásledováni rozzuřeným medvědem. Současně nelze neupozornit na fakt, že dospělá Helena nepředstavuje druhou Katniss Everdeen, natož ženskou verzi Johna Ramba. Je zranitelná, občas si popláče, ač to měla v dětství zakázané, a taky dělá chyby. Dokonce školácké chyby, u nichž nemůže být omluvou, že cca 20 roků žila normálně v civilizaci.

Navíc jí zůstaly kérky, které mají svůj význam a které svému manželovi v památné scéně vysvětlí. Knižní předloha od Karen Dionne vyšla v roce 2017 i u nás, avšak pod scénář se podepsali nepřekvapivě Mark L. Smith (Motel smrti, REVENANT Zmrtvýchvstání) a jeho dcera Elie. Vzhledem k tomu, že sledujeme příběh otce a dcery, to byla rozhodně správná volba. Tahle scenáristická dvojice si je dobře vědoma toho, že nemá cenu hned během expozice vyložit všechny karty na stůl, takže si s námi jakožto s diváky trochu pohrává. Bohužel se nevyhne přeci jenom očekávanému závěru, u kterého docela zamrzí, že prozradí odpovědi na všechny otázky, jaké si při sledování pokládáme, ale hlavně fakticky postrádá nějaký nečekaný twist, protože ty zrovna Neil Burger dovede naservírovat vskutku nezapomenutelně.

 










 

Finále mělo určitě skončit až doma a ne na řece. Po naskočení závěrečných titulků si vlastně uvědomíme, že sekvence z dětství jsou poutavější než ty z dospělosti. Brooklynn Prince, jakou známe z Florida Projectu i Medvěda na koksu, jakoby se v téhle „divoženkovské“ poloze našla. Ben Mendelsohn si zjevně výborně rozuměl s oběma hereckými kolegyněmi (Caren Pistorius počítat nemůžeme, jelikož dostane omezený prostor). A určitě se dá věřit tomu, že se charakter jeho postavy za celou dobu pobytu za mřížemi nezměnil. Jenže nic naplat, dokud je Helena malá, může si užívat úlohu nezpochybnitelné autority. Takže to, že se tvůrci rozhodli vystřihnout dalších cca deset minut scén z dětství, se nedá považovat za správný tah.

Dcera divočiny je moc pěkný film, jehož režisér u nás natáčel Iluzionistu, a tak není divu, že si během postprodukce znovu vzpomněl na známou českou společnost UPP. Fakt, že nás tentokrát nemohl ve finále překvapit, si do určité míry vynahradil pozoruhodnou vizuální stránkou a střihovou skladbou, která velice umě skládá dávné zážitky s těmi současnými. Zároveň se dočkáme několika cool záběrů – nejen těch, co působí, že se Daisy Ridley nepodřizovala kameře, nýbrž že si ji kameraman Alwin H. Küchler prostě vždycky sám našel. K uvedeným silným prvkům patří nepřekvapivě také výprava. A když se všechny zkombinují, dávají vzniknout podívané, která má dostatečné kvality na to, aby se zařadila k letošním nejlepším, ač tedy není pochyb, že se pár věcí dalo udělat jinak a líp. Přesto není potřeba pokoušet se zamyslet nad tím, jak by to bylo bývalo dopadlo, kdyby režíroval původně oslovený Morten Tyldum a hlavní hrdinka by vypadala jako Alicia Vikander.

FOTO: CinemArt