Tajemný muž sebere čtyři lidi, kteří se navzájem neznají. Jedno však mají společné – rozhodli se dobrovolně skoncovat se životem. To vše na základně špatné události, jaká se jim přihodila. Špičková gymnastka Emilia měla nehodu, po které skončila na vozíku. Napoleone zanechává dojem, že se možná narodil do jiného století, než měl. Daniele je ještě kluk a těžko rozdýchává, že se mu rodiče více nevěnují. Arianna sama přišla o dítě. Teď všichni stráví týden v Hotelu Columbia, který pochopitelně nefunguje na stejném principu jako Continental v Johnu Wickovi. Cílem onoho neznámého pána, který je svedl dohromady, bude přesvědčit je o tom, aby to nezabalili.

Co je to vlastně vůbec zač? Náhodný kolemjdoucí, který si prostě řekl, že nebude lhostejný vůči těm, kteří se ocitli ve složité situaci? Má nějaký postranní úmysl (např. je rekrutem pro televizní reality show?) nebo se rozhodl pomoct prostě proto, že může? Záhy se dozvíme, že takových jako on existuje víc, včetně jedné ženy. V určitý moment máme dokonce dobrý důvod se domnívat, že ona je bůh a on její asistent. Nicméně se ukáže, že všechno je jinak. A taky se potvrdí, že Toni Servillo je špičkový herec. Tentokrát sice nemá prostor pro svoje pověstné obličejové grimasy, ale ze současných italských herců stejně tuhle roli ani nemohl hrát nikdo jiný. Spolu s Margheritou Buy, Gabriele Cristinim, Valeriem Mastandreou a Sarou Serraiocco tvoří výborný a výborně sehraný tým.

Další otázka zní, jak bude oněch sedm dnů probíhat. Dá se předpokládat, že uvedenou čtveřici tajemný neznámý nebude chtít mučením přesvědčit o tom, aby zahnali své černé myšlenky. Třeba pomůže, když sami sebe uvidí mrtvé. Nebo když se budou moct podívat na svou vinnou své truchlící příbuzné. Nebo když se dostanou na svůj vlastní funus (malinko podobně jako pan Lukeš v Trháku). Autor staví ty nejdůležitější postavy do velmi lidských situací i v době, kdy nejsou ani živí, ani mrtví, a kdy nacházejí se v jakémsi meziprostoru, který pořád vypadá jako reálný Řím. Neznamená to, že je z ostatních lidí nikdo nevidí, což naopak znamená, že stále mají pochybnosti, za které bychom je nejradši vyplísnili.

 










 

Autor Paolo Genovese udeřil hřebíček přesně na hlavičku, resp. míří přesně na komoru, protože ví, že tyhle osudy nám v žádném případě nebudou lhostejné. Emilia, Daniele, Napoleone a Arianna nejsou zlí lidé, takže jim držíme palce, aby tahle neobvyklá „odvykačka“ zabrala. V Prvním dni mého života se dočkáme i cesty do kina, kde bude všem promítnutý krátký film z jejich budoucnosti. Při této příležitosti (a do závěrečných titulků dojde ještě na dvě další) si uvědomíme, že Genovese mohl svůj scénář více prošít, aby nedal nejmenší prostor zapochybovat nad tím, jestli se náhodou v příběhu neobjevuje nějaká ta díra. Pravda, celkový pohled a celkové vyznění ovšem přinášejí natolik silný, nevšední zážitek, že nad nějakými drobnými nedorazy ve finále ani nebudeme chtít přemýšlet.

První den mého života vzniknul sice podle knižní předlohy, ale podle knižní předlohy samotného scenáristy a režiséra, což je další skvělá věc. Od začátku po závěrečné titulky film navíc provází prazvláštní atmosféra, jakou se může pochlubit jenom hrstka titulů. Nedá se totiž ani dost dobře popsat, musí se prostě zažít v kině. Tahle magicko-realistická podívaná, sem tam se dotýkající metafyzicko-filozoficko-mystické roviny, podpořená výbornými hereckými výkony, vizionářskou režií a podmanivou hudbou, by měla sloužit jako Wake Up Call pro ty, kdož po špatném životním zážitku obtížněji hledají pevnou vůli. Nedá se úplně souhlasit s tím, že by se mělo jednat o komedii, ale to nic nemění na tom, že pohladí. Rozhodně i při vzpomínce dlouhou dobu po zhlédnutí. Nepochopitelné, že při udílení prestižních ocenění zůstal První den mého života zcela opomenutý!

INFORMACE O TOM, KDE JEŠTĚ BUDE FILM KE ZHLÉDNUTÍ, JSOU K DISPOZICI TADY

FOTO: Film Europe