Učí na vysoké škole, ale o jeho přednášky není valný zájem. Velká škoda pro studenty a studenti, kteří nedochází, protože se nedozví dost zajímavých věcí, včetně toho, proč jsou zebry pruhované. Paul Matthews jinak od pohledu působí dojmem „uťápnutého strejdy“, co nosí péřovou bundu a s kolegyní se hádá o nápady, které možná jsou a možná nejsou jeho. Vypadá to, že ho v životě už nic výjimečného nečeká, dokud nedojde na neobvyklou, nikoli však nereálnou událost. Ne, na zahradě jeho domu, který obývá s manželkou Janet (Julianne Nicholson) a dvěma malými dcerami Sophie a Hannah, nepřistane létající talíř. Ani nezjistí pravdu o atentátu na JFK. A nebude tím šťastlivcem, který vykoumá, na kterém konci duhy mají trpaslíci zakopaný poklad … Doufám, že po tomto spoileru budou alespoň někteří z vás chtít číst dál.

Zřejmě to není zásluha polární záře, ani Golfského proudu, ani výbuchu sopky Fagradalsfjall. Ale z nějakého důvodu se o něm začne zdát hromadě lidí, z nichž většina jej přitom nikdy nepotkala. Ve snech do dění obvykle nijak nezasahuje – u někoho uklízí kolem bazénu, u jiných prohlíží houby na stromě. Nicméně jelikož existuje ve 21. století, stává se díky tomu automaticky celebritou. Poznává ho i uvaděčka v restauraci, bývalá manželka se s ním chce zase potkat, ... A zájem projeví taky vypočítaví marketéři, kteří v jeho přítomnosti slibují účast Baracka Obamy (drobná indicie naznačuje, že bychom se měli pohybovat v roce 2016, ale to je zřejmě něčí omyl). Asistentce Molly (Dylan Gelula) se podaří Paula přemluvit, aby s ním zavítala domů, kde si přehrají přesně to, co se stalo v jejím snu.

Scéna to má být vtipná, ale není, neboť je bizarní. A takových se tady věru nenachází málo. Po slibném začátku, kdy ještě režisér Kristoffer Borgli, jinak též podepsaný pod Je mi ze sebe špatně, příběh rozvíjí velmi poutavým a vtipným způsobem, začala v kině panovat divná atmosféra, kdy bylo znát, že diváci a divačky čekají na moment, až se budou moct znovu zasmát něčemu, co třeba znají z vlastní zkušenosti nebo co jim bude jednoduše připadat vtipné, nicméně po expozici až do naskočení závěrečných titulků takových okamžiků autor poskytne už jen hrstičku. Celý ten satirický podtón, kdy se celebritou může stát prakticky kdokoli a kdykoli, dostává povážlivou trhlinu v tom, že už v roce 2012, tj. před více, než deseti rokama, v Do Říma s láskou od Woodyho Allena ztvárňuje Roberto Benigni chlapíka jménem Leopoldo, který je slavný prostě tím, že je slavný. A funguje to výborně.

 










 

Navíc, hlavní hrdina tohoto bijáku není hlupák, ale vůbec jej nenapadne varianta, že by to všechno od mladé slečny-markeťačky mohla být jenom habaďura. No, ono nejenže to nenapadlo ji – ono to nenapadlo ani režiséra. Postavy jsou totiž povětšinou naprosto jednoduše napsané, bez hloubky. Naštěstí nedojde na jev, jaký občas nastává, a sice, že by některá z vedlejších postav byla zajímavější než ta hlavní. V tomhle případě by se to rovnalo absolutní cestě do pekel. A fakt, že se za celou dobu pravděpodobně ani jednou nezeptáme, proč se všem (tedy skoro všem) zjevuje právě Paul, lze považovat spíše za dílo náhody, než aby zatím stála precizní scenáristicko-režijní práce.

Ať si kdo chce, co chce říká, Nicolas Cage je vynikající herec, který možná trochu doplácí na to, že si vedle těch klasik á la Red Rock West, Leaving Las Vegas, Con Air, Kód Navajo či Kick-Ass dopřává pitvořící, excentrické úlohy, ve kterých nezřídka přehrává. Díky jeho hereckému projevu v To se mi snad zdá se dokážeme vcítit do toho, co hlavní hrdina zrovna prožívá. Jenom ten nekontrolovaný příval emocí při nahrávání finálního internetového videa si mohl odpustit, aby o naše pochopení nepřišel. V ten moment už nám však začíná být jasné, že spíše než satiru chtěl Borgli stvořit romanci o člověku, který se nikoli vlastní vinou stává svého druhu Freddym Kruegerem.

To se mi snad zdá o současné době něco říká, to ne, že ne. Ale určitě toho neříká tolik, kolik by při takovém námětu říkat měl. Svůj velký nedobrý podíl na tom má skutečnost, že řada scén zoufale postrádá údernou tečku, jaká by nás přinutila nad vším děním, resp. někdy i „neděním“, přemýšlet v celkovém kontextu. Mnohé vlastně vysvětlují závěrečné titulky, kde se v kolonce ‚producent‘ objevuje jméno Ari Aster, který se na nás loni vytasil s On se bojí, přičemž mezi tímto titulem a To se mi snad zdá bychom teoreticky nějaký ten společný bod našli. Například se dá tvrdit, že oba filmy se snaží být něčím, čím nejsou. A tenhle novější dostává malé plus za to, že netrvá 180 minut.

FOTO: Aerofilms