Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba

Petr studuje v Praze práva, Jakub tamtéž filosofii. Jsou nejlepší přátelé, až do okamžiku, než jejich prázdninovou cestu po Slovensku zkříží romský mladík Imro. Imro miluje Eržiku, která se provinila odvěké tradici tím, že porušila slib věrnosti. Slib je zákon. Imro v záchvatu žárlivosti svou milou zabije. Čekají ho dva tresty. Jeden od většinové společnosti "bílých", druhý od vlastní romské komunity. Petr a Jakub sledují z bezprostřední blízkosti Imrův tragický úděl a jejich názory na věc spravedlnosti a trestu se začínají diametrálně rozcházet. Akademická polemika přeroste posléze v zásadní konflikt životních postojů, který téměř zničí jejich přátelství. Na čí straně je pravda?

"Neskrývám, že můj film je vlastně polemika. O vině a trestu a obecně o hodnotách života. O tom, jak různě lze nahlížet stejný čin z pohledů odlišných kultur a etnik. Je také o respektu k jinakosti a k různým přístupům k životu. Kdo má recept na to, jak žít? Jaké hodnoty vyznávat? V čem nacházet štěstí? Pokouším se vést multikulturní dialog, aniž bych dokázala jednoznačně odpovědět na mnohé otázky, které nastoluji. Dnešní svět nám ale tyto otázky klade se stále větší naléhavostí a také se neptá, zda známe odpovědi" říká režisérka a spoluautorka scénáře Drahomíra Vihanová (např. Zabitá neděle, Pevnost).

Baladicky laděné drama o zločinu a trestu, vnímané rómským i bílým etnikem z jiného úhlu, tvoří filozofický půdorys tématu o rozpadu jednoho přátelství.

Příběh: Romský mladík Imro zabije svou lásku Erziku, protože porušila tradiční slib věrnosti. S Imrem se při svém prázdninovém putování po Slovensku setkávají dva studenti z Prahy: Petr a Jakub. Oba mají možnost z bezprostřední blízkostí sledovat jeho úděl. Na romského provinilce čekají totiž hned dva tresty: jeden od soudu a druhý od vlastní romské komunity. Názory studentů na věc spravedlnosti a trestu se v Imrově případě rozcházejí a konflikt mezi nimi téměř zničí jejich přátelství.

I letošní karlovarský festival měl svoji aféru. Bičík
režiséra Menzela vystřídal špatný zvuk při projekci filmu Drahomíry Vihanové. Ten nakonec u poroty neuspěl. Přitom Vihanová natočila film jako stvořený pro filmový festival. Příběh studentů Petra a Jakuba v sobě nese otázku viny, trestu a hodnoty života. Její polemika o jinakosti a odlišných přístupech k životu není určena pro nejširší publikum, a svého diváka si musí hledat respektive divák si musí najít film. Na festivalu je k tomu ideální příležitost, a tak se návštěvnost, která film provázela ve Varech, nebude asi za normálních okolností opakovat.
Není to dlouho, co jsme měli možnost vidět vynikající francouzský film Gadjo dílo. Podobně jako Zpráva o putování se věnuje konfliktu obyvatel romské osady s většinovým bílým světem a snaží se poukázat na přirozenou tradici komunitního způsobu života. Gadjo dilo je ideálním příkladem toho, kudy se mohl film Drahomíry Vihanové ubírat.
V jednoduchosti je síla. Neplatí to sice vždy, ale v našem případě se přirovnání hodí. Stéphane z Gadjo Bilo hledá mezi rumunskými Romy neznámou zpěvačku a při svém hledání skončí v jedné z romských osad, kde poznává její všednodennosti. Podobně, a navíc působivým dokumentárním stylem, začala svůj příběh vyprávět i režisérka Vihanová. Jenže zatímco Gadjo dilo v jemném a nenásilném vyprávění pokračuje (a díky tomu v závěru také vyznívá jeho děsivé poselství, na osudy Petra, Jakuba, Imra a romské vesnice je velmi neuměle naroubován střet s běžnou, řekněme městskou realitou, která diváka sice svádí ke kýžené polemice, ale je to činěno velmi odtažitým způsobem. Nevěrohodnými hereckými výkony obou hlavních představitelů začínaje, zbytečným nastavováním scénami z běžného světa konče. Jednoduchost, která se stala devizou pro podobně laděný film Gadjo dílo, Zprávě o putování Petra a Jakuba bohužel chybí.
Jan Kábrt Total Film 2000/7/91

Autor/Zdroj: Kábrt Jan/Total Film


Osmahlý muž s tělem titána zběsile likviduje luxusní limuzínu. Kolem nic než panenská příroda, kterou se naše - jak jinak než zkažená - společnost jala znásilňovat. Kéž by přepjatý patos prvních záběrů snímku Drahomíry Vihanové včas každého varoval. Veškerá pravda totiž ve Zprávě o putování studentů Petra a Jakuba nepřehlušitelně skřípe. Idyla romských rituálů s romantickými nápěvy připomíná spíš etnografické dokumenty z počátku století než realistickou sondu do života východoslovenských Romů. Proslulou romskou osadu Letanovce lze identifikovat jen podle chatrčí stlučených z dřevotřískových cedulí. Marně byste hledali tlupy ječících dětí, které okrádají turisty, či agresivní výrostky s pytlíky toluenu.
Budiž. Třeba režisérka o pravdivý obraz tamního života vůbec neusilovala. Proč ale to úsilí na vykreslení pražského studentského prostředí, jehož nevěrohodnost bije do očí? Studenti toporně pronášejí věty, jejichž krkolomnost neunese ani mudrlantská postava profesora. Kdo kdy viděl, aby studenti při stopování řešili otázky 'imperativu mravní zodpovědnosti`? Aby se kvůli němu budili celí zpocení? 'Študáckou duši` byste jim nevěřili ani při rozhovoru nad knedlíky.
Zpráva se zmítá mezi třemi póly: touhou něco sdělit (nejcennější je pochybnost, zda má naše společnost právo nadřazovat vlastní náhled na život společnostem menším), šokovat (ta je vzhledem k neopodstatněnému užití mnohdy absurdní - viz pasáčka poslouchajícího na pastvě varhanní koncert) a zaznamenat (jež selhává nejvíce).
Z filmu si divák odnese jen smutek nad promarněním slibného tématu z ještě slibnějšího prostředí.
TEREZA SPÁČILOVÁ Premiere 2000/9/34

Autor/Zdroj: Spáčilová Tereza/Premiere


Na prázdninové cestě potkají dva mladiství intelektuálové svého vrstevníka, Roma Imra, stíhaného pro zločin spáchaný ze žárlivosti. čekají ho dva tresty - jeden podle zákonů společnosti bílých, druhý podle nepsaných pravidel a tradic předků. Tématem snímku je konfrontace dvou odlišných kultur, jejich hodnot a pohledů na svět. Mohou se nositelé různých přístupů k životu vůbec pochopit? A kdo má vůbec právo určovat normy žití?
Režisérka bohužel akcentuje místo dramatického příběhu zasvěcenou disputaci a s výjimkou několika symbolických sekvencí se vyjadřuje prostřednictvím proklamativních a ilustrativních dialogů. Toto řešení se ovšem vzpírá samotné povaze filmového média…
Kino ART

Autor/Zdroj: /Kino ART


Koprodukční česko-slovensko-francouzský film renomované režisérky Drahomíry Vilhanové Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba se zabývá tématem viny a trestu s přihlédnutím ke specifickému chápání těchto pojmů v romském etniku. Vražda ze žárlivosti, jež je katalyzátorem příběhu, poskytla autorce východisko k filmové polemice o tom, zda je vrah opravdu zcela odpovědný za svůj čin, a také o věcech, jež jsou mimo moderní pojetí spravedlnosti. Nositeli dvou kontroverzních postojů jsou vysokoškolští studenti, Čech Petr (studující práva) a Slovák Jakub (navštěvující filozofickou fakultu). Oba jsou přáteli slovenského Roma Imra, který zabil svou ženu Eržiku kvůli její nevěře. Osobní vazby k viníkovi i nutnost vypovídat před soudem vedou oba bílé studenty k vyhrocení stanovisek: Zatímco Petr se staví na stranu psaného práva, Jakub (mnohem více srostlý s prostředím slovenské romské osady) se dovolává širších souvislostí a ohledů ke zvykům menšiny. Situace vede až k zásadnímu rozkolu mezi oběma protagonisty. Snímek se natáčel mj. v romské osadě Letanovce u Spišské Nové Vsi. Byl uveden v soutěži na 35. MFF v Karlových Varech 2000. Český distributor jej uvádí jako mládeži přístupný, avšak upozorňujeme, že obsahuje šokující střihovou sekvenci s mimořádně brutálním obsahem.

Autor/Zdroj: /Kiné AERO


Dva vandrující studenti se setkávají s Rómem, jenž je v konfliktu nejen s bělošskými zákony, ale i s pravidly své komunity.

Autor/Zdroj: /Letní filmová škola

Koprodukční česko-slovensko francouzský film renomované režisérky Drahomíry Vihanové Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba se zabývá tématem viny a trestu s přihlédnutím ke specifickému chápání těchto pojmů v romském etniku. Vražda ze žárlivosti, jež je katalyzátorem příběhu, poskytla autorce východisko k filmové polemice o tom, zda je vrah opravdu zcela odpovědný za svůj čin, a také o věcech, jež jsou mimo moderní pojetí spravedlnosti. Nositeli dvou kontroverzních postojů jsou vysokoškolští studenti, Čech Petr (studující práva) a Slovák Jakub (navštěvující filozofickou fakultu). Oba jsou přáteli slovenského Roma Imra, který zabil svou ženu Eržiku kvůli její nevěře. Osobní vazby k viníkovi i nutnost vypovídat před soudem vedou oba bílé studenty k vyhrocení stanovisek: zatímco Petr se staví na stranu psaného práva, Jakub (mnohem více srostlý s prostředím slovenské romské osady) se dovolává širších souvislostí a ohledů ke zvykům menšiny. Situace vede až k zásadnímu rozkolu mezi oběma protagonisty. - Drahomíra Vihanová však namísto dramatického příběhu akcentuje zasvěcenou disputaci, v níž pracuje s volným střídáním časových rovin (podle logiky kladení argumentů) a v níž dala prostor širokému spektru hledisek. Ta jsou kromě hlavních dvou protagonistů a romských účastníků reprezentována různými vedlejšími postavami (katolický kněz, univerzitní profesor, psychiatr...) a komentátorem, citujícím Bibli. S výjimkou několika symbolických sekvencí se tvůrkyně vyjadřuje prostřednictvím proklamativních a ilustrativních dialogů. Toto řešení se ovšem vzpírá povaze filmového média. Velmi nevyrovnané je rovněž zachycení různých prostředí: zatímco záběry z romské osady přesvědčuji dokumentaristickou autenticitou, výjevy ze života pražských vysokoškoláků trpí křečovitou vyumělkovaností. - Snímek se natáčel mj. v romské osadě Letanovce u Spišské Nové Vsi. Byl uveden v soutěži na 35. MFF v Karlových Varech 2000. Český distributor jej uvádí jako mládeži přístupný, avšak upozorňujeme, že obsahuje šokující střihovou sekvenci s mimořádně brutálním obsahem
Zdeno Kubina Filmový přehled 2000/8/31

Autor/Zdroj: Kubina Zdeno/Filmový přehled


Drahomíra Vihanová rozehrává drama o zločinu a trestu jako poIemiku s pyšnými pravdami našeho světa
Studenti Petr a Jakub si vyrazí na vandr na Slovensko. Svobodné prázdninové putování přerve tragická událost: stanou se svědky toho, jak jejich nový romský kamarád Imro ze žárlivosti ubodal svou milenku, která porušila slib věrnosti. V tom okamžiku bere jejich jednota za své: přestože oba studují pražskou Karlovu univerzitu (Petr práva, Jakub filozofii), mají na zločin zcela rozdílný názor. Jejich svědecké výpovědi se proto radikálně liší. Racionální Petr se ztotožňuje s gádžovskou spravedlností, emotivní Jakub čin .letního" přítele odmítá soudit: je fascinován přirozeností starodávného řádu romské komunity, která Imra podrobila obřadu snížení a jako vyobcovaného ponechala mukám vlastního svědomí.
Cesty kamarádů se dělí, aby se po čase zase sešly u soudu: to, co oba mezitím prožili, vede ovšem ke změně výpovědí. Rozumářský Petr našel pochopení pro Imrův čin, protože si trpce vychutnal „bílý" život včetně ponižujícně neřešitelného partnerského vztahu. Citlivý Jakub si zase vyzkoušel „přirozený" život tuláka málem k sebezničení. Ale kdo má právo soudit? Existuje nějaká objektivní pravda? A která spravedlnost je vlastně ta „správná"?
Režisérka Drahomíra Vihanová po podobenství Pevnost (1994) znovu naplnila svou touhu vyjádřit se prostřednictvím hraného filmu. Zatímco předchozí snímek černobílým materiálem i poetikou odkazoval k 60. letům, po nichž byla autorka zakázané Zabité neděle nucena přesedlat na dokument, Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba se pokouší navázat kontakt se současností. Nervně naléhavou snahou obsáhnout komplikované téma si vynucuje srovnání se zatím posledním dílem jiné velké dámy českého filmu, o rok starší Věry Chytilové. Podobně jako kastrační moralita Pasti, pasti, pastičky se film D. Vihanové zabývá činem, který má v kontextu jednotlivce své oprávnění, ale který oficiální spravedlnost klasifikuje jako nepřípustný. Chce ovšem zdůraznit na rozdíl od řízně provokativní Chytilové - nejednoznačnost a nemožnost „definitivního" řešení.
Spíš než o samotného Imra jde autorce o obecnější principy. Mladý Rom (jakkoli nádherně pateticky zobrazený) je pro ni symbolem živelné přirozenosti společenství syceného z pradávných kořenů, jež bílý člověk na cestě k civilizovanosti uťal a k nimž se už (jak stvrzuje Jakubova dezintegrace) nemůže vrátit. Zpráva - podobně jako Marian Petra Václava - tedy není (a ani neměla být) prvním „skutečným" českým filmem o Romech. Jenže stejně jako Imro, ani titulní hrdinové (i když zajímavě zahraní příjemně neokoukanými mladými herci) nepřipomínají konkrétní osoby, ale spíš oživlé teze. Jedním z bolestných problémů vnitřně nevyvážené filozofující mozaiky se tak ukazuje být rozumářská konstrukce, o niž se rozbíjejí veškeré oživující a spontánní snahy diváka (i samotné autorky).
Hlavní problém netkví asi ani tak v samotné realizaci, která většinou nezapře originální a silnou osobnost Vihanové, jako spíš ve scénáři. Během tří let jeho vzniku nedokázala chaoticky empatická dramaturgie vyloučit některé naivity a polopatismy (např. úryvky z bible nešťastně provázející Imra, jež se do scénáře dostaly až ve třetí verzi). Zprávu provází úzkostná obava, že by divák nemusel něco pochopit. Tato nečekaná nedůvěra v obraz a v inteligenci právě toho publika, které by určitě mělo chuť podobný nejednoznačný film přijmout, nabývá na síle, když se vyprávění přesouvá ze Slovenska do Prahy. Živelně stylizované scény s Romy a nevšední postavou „westernového" faráře, v nichž cítíme přítomnost autorky i kameramana Juraje Šajmoviče, ustupují neživotně stylizovaným a upovídaným obrazům z pražského studentského života a téměř banálně rozehranému příběhu Petrova manželství.
Věra Chytilová (jejíž film místy trpí příbuznou tezovitostí) předjímá (divákovi neukázané) vykleštění svých násilníků brutálně objektivním dokumentárním „prologem" s kastrací prasátek. Také Vihanová Imrův čin, který rovněž nevidíme, dokumentárně „doplňuje" módně efektním střihákem scén krvavého násilí, jímž jeden ze studentů šokuje své kamarády. Tyto „skutečné" obrazy působí samoúčelně také proto, že nevznikly autorčinou rukou pro potřebu Zprávy. Jako by zde Vihanová provedla sama na sobě obřad filmařského snížení a odťala se od kořenů osobní opravdovosti. V režisérech niterně dotknutých dokumentem (Ivan Vojnár, Drahomíra Vihanová, Věra Chytilová...) možná hlodá obava, že neexistuje jeden jediný „vlastní obraz" skutečnosti, ale hned dva: jeden hraný (inscenovaný, vymyšlený) a druhý dokumentární (přirozený).
Pozoruhodné zprávě Drahomíry Vi. hanové o nejednoznačnosti našeho světa možná ubrala na opravdovosti i tato obava.
Alena Prokopová Cinema 2000/9/107

Autor/Zdroj: Prokopová Alena/Cinema