Třetí muž

Nejlepší snímek všech dob? Když se to tvrdí,   tak zřejmě ano, neboť v rámci Noir a skvěle   propracovaného jednoduchého příběhu se jedná   skutečně o filmovou pecku. Onen námět byl   později v nejrůznějších formách použit   ještě několikrát. Jako například „Get   Carter“ (1971). Reálné prostředí   poválečné Vídně už jen dokonalo své.   Diváckou zajímavostí je, že po každém   dalším shlédnutí si lze všimnout momentů,   které předtím pozornosti unikly. Určitá   postava v jiném světle, nuance ve scéně, linie   dialogu. Pokaždé vyznívají jinak. Mistrovská   kamera využívá každičkého detailu   zdůrazňující nepříjemnou schopnost světla a   stínu v nejrůznějších úhlech kamery, aby se   dosáhlo pocitu, že i ten nejnevinnější   člověk vypadá zlověstně a nebezpečně.   Jednoduše řečeno se jedná o vizuální podobu   přesvědčení, že se nikde a nikdy nedá   věřit nikomu. K tomuto přesvědčení navíc   dopomáhá německý jazyk místních lidí, u   kterých pro diváky úmyslně nejsou titulky.   Hlavní postava příběhu Holly Martins   němčině nerozumí, a tak je odkázán, stejně   jako diváci, na překlad někoho, kdo umí   anglicky. Diváci se tak lépe dokážou vcítit   do jeho pozice, kdy je vlivem jazykové bariéry   daleko těžší se něčeho dopátrat. Vlivem   toho je třeba hodně silná scéna s malým   chlapcem na ulici po setmění, který na Martinse   pokřikuje právě něco v němčině v době, kdy   je z domu odnášen zavražděný domovník, se   kterým se měl Martins setkat. Ani Martins, ani   diváci mu nerozumí, ale netrvá dlouho a   pochopí. Chování chlapce v Noir obrazotvornosti   vyznívá až ďábelsky. A takových scén, kdy   se ponechává scéna na fantazii diváků, je   více. Skutečně se jedná o výborný snímek a   to nejen svým zpracováním. Pro fanoušky Noir   filmů naprostá povinnost.

Mno, měla jsem s tím co dělat, takže se opět   rozejdu s nadšeným davem, neboť jsem   několikrát bojovala s pokušením jít umýt   nádobí, abych se kapku osvěžila, což se mi   opravdu často nestává... Faktem zůstává, že   z většiny vídeňských zákoutí by vyšly   skvělé fotky, to však samo o sobě ještě   dobrý noir nedělá, že. A tak, když nebylo   jaksi koho nenávidět, ani komu držet pěsti,   logicky mě kapitola - obsaďte všechny   kanálové poklopy, zlotřilec na útěku - musela   minout větším obloukem, než když tomu   nevýraznému brakovému pisálkovi oddělali   jediného fanouška... Ocením ještě úplný   závěr, který si možná zapamatuji na stejně   dlouho, jako Callowayův ocupkovaný kabát. A jo,   co ta hudba? Tak ta by si určitě zasloužila   lepší kulisu.

Poctivá práce
Dokonalý scénář, skuteční herci, věrohodné   výkony. Člověk si jen uvědomuje, kam uhnula   současná kinematografie.

Carol Reed natočil film v originálním   prostředí - v obsazené a rozdělené Vídni.   Oblíbený hudební motiv skladatele Antona Karase   "Harry Line", hraný na citeru, dokonale   dotváří chmurnou atmosféru obrazu. Navíc   Orson Welles ztělesňuje zlo s krutou   přesvědčivostí.

Jeden z mála čistě noir filmů, který jsem   viděl a překvapivě se výborně bavil. Film   pracuje s jednoduchou zápletkou, kdy muž hledá   v cizím městě svého přítele, který podle   všech zemřel při nehodě, avšak pravda je   úplně jinde. Film vyniká výbornou atmosférou,   kterou podporuje bezchybná kamera snímající   temné kouty Vídně ve vší kráse a   samozřejmě nemohu opomenout znamenité herce. A   Wellesův nástup opravdu nemá chybu.

Nádhera !!! Graham Greene tak nějak (vždy)   donutí člověka k zamyšlení, jestli je   větší chyba být zadobře s těmi nesprávnými   lidmi a nebo být v konfliktu s těmi   „správnými“ A jestli toho o kom si myslíme,   že ho známe máme i poznat, protože ...   „Člověk se nezmění jen proto, že se o něm   dozvíte víc.“ Graham Greene se prostě ve   všem nimrá. A já to jeho nimrání ...   zbožňuji !!! Nádhera, ale to už jsem říkala,   no nevadí ... nádhera.

Film ukazuje ztrátu iluzí o vlastním příteli.   Ačkoli vypadá trochu jako vymyšlená historka,   vyniká především kafkovskou atmosférou   těsně poválečné Vídně.