Jaroslav Čvančara

Spisovatel, historik a hudebník Jaroslav Čvančara se narodil v roce 1948.


RODINA A HISTORIE
Již od dětství se formoval jeho vztah k historii, zejména II. světové války. Jak sám říká, s válečnými dějinami je spojen osud jeho rodiny, neboť jeho praděd se zúčastnil roku 1866 bitvy u Hradce Králové a děd padl v první světové válce. Čvančarův otec se významně zapojil do odbojové činnosti za okupace. Zúčastnil se obsazení meziměstské telefonní ústředny na Žižkově. Jaroslav Čvančara k tomu říká: „...rodičům a mému strýci se podařilo v různých úkrytech zachránit před nacisty několik desítek nejvzácnějších filmových dokumentů, z nichž podstatnou část věnovali po válce osobně prezidentu Benešovi.“

Čvančarovu strýci Antonínovi se během totálního nasazení v Říši podařilo náhodně dostat k trezoru, v němž byly ukryty fotografie z vypálení Lidic. Jednalo se o trezor pohlavára Franze Tremla. Po válce byl tento trezor objeven a filmové materiály o vyhlazení Lidic předala Čvančarova rodina Národnímu archívu.

NĚKOMU ŽIVOT, NĚKOMU SMRT
Tak zní název nejrozsáhlejší publikace Jaroslava Čvančary, v níž jsou obsaženy dokumenty, snímky a portréty osobností spojených s léty okupace 1939 – 1945. Vzniku této třídílné obrazové kroniky nejvíce paradoxně napomohla Čvančarova hudební činnost. Při zájezdových vystoupeních se skupinou Taxmeni využíval volného času a na různých místech po republice vyhledával pamětníky, s nimiž hovořil a zaznamenával jejich vzpomínky. Jedním z lidí, s nimiž se Jaroslav Čvančara osobně setkal, byl Čeněk Zahradníček, filmový kameraman z doby okupace, jenž natáčel i destrukci Lidic. S největší pravděpodobností pořizoval také záběry u kostela Cyrila a Metoděje dne 18. června 1942, kdy zahynuli aktéři atentátu na Heydricha. Sám Zahradníček se však k tomuto kroku nikdy nepřiznal, což Jaroslav Čvančara přijímá s pochopením, protože pokud tomu tak skutečně bylo, učinil tento krok Zahradníček v nelehké pozici na nátlak okupantů, jako ostatně mnoho dalších českých umělců v té době.

HEYDRICHIÁDA V ČVANČAROVĚ ČINNOSTI
V jednom z publikovaných rozhovorů J. Čvančara zdůrazňuje, že historie je pouze jeho zálibou. Pak ovšem je ovšem důvod ke smeknutí před jeho brilantními znalostmi dvojnásobný. Preciznost a pečlivost při kompletaci informací a jejich co nejobjektivnější vyhodnocování by mu mohl leckdo závidět. Zabývá se informacemi o vlastním průběhu atentátu, již zmíněným vyhlazením Lidic, přestřelkou v cyrilometodějském kostele, osudy parašutistů a jejich rodin a dalších mnoha osob, které se zapojily do čs. odboje a hrdinně položily své životy. Badatelská práce v archívech, přímé rozhovory s žijícími účastníky či jejich blízkými příbuznými – to vše ve svých publikacích shrnuje do komplexního obrazu vypjatého období pro český národ. Jak je patrno z následujících Čvančarových slov, snažil se pátrat po co největších detailech:
„Další záhadou je pro mne Heydrichův řidič Johannes Klein. Nikde v archivech se nenašel protokol z jeho výslechu na gestapu. Jakoby neexistuje. Ne že by třeba dneska vrhl na atentát nějaké nové světlo, ale mne by prostě zajímalo, co vyprávěl, jak to viděl a podobně.“

Není bez zajímavosti, že v tzv. nové době se Jaroslav Čvančara setkal v Německu s příbuznými Heydricha. Z mnoha dalších měl možnost hovořit např. s Václavem Václavíkem, jenž sice pracoval na gestapu, ale ve skutečnosti mnoho lidí varoval před zatčením. Nacisté na jeho „zradu“ (myšleno ve vztahu k okupantům) přišli a Václav Václavík prožíval do konce války peklo v Mauthausenu, který však naštěstí přežil a mnoho důležitých informací předal Jaroslavu Čvančarovi.

Naprosto oprávněně si tedy Jaroslava Čvančaru vybral britský režisér českého původu Jan Kaplan jako odborného poradce, když v létě roku 1991 natáčel v Praze dokumentární rekonstrukci atentátu na Heydricha. Ze spolupráce Kaplana a Čvančary vzešel vynikající dokument SS-3: ATENTÁT NA HEYDRICHA.

J. Čvančara je autorem přímo velké obrazové encyklopedie s prostým názvem HEYDRICH, v níž jsou obsaženy i mnohé, doposud nepublikované fotografie a záběry. Je zde také obsaženo spoustu důležitých dat, faktů, skutečných událostí a postav přibližujících život Heydricha a období heydrichiády jako takové.

V roce 1986 objevil J. Čvančara v časopise SIGNÁL článek Miloslava Nečáska (1910 – 1996), což byl bývalý kriminalista. Součástí článku byla fotografie lebek parašutistů. Jaroslav Čvančara byl touto unikátní fotografií naprosto zaujat, vyhledal proto M. Nečáska, s níž ho až do jeho smrti pojilo velké přátelství. Nečásek již před okupací nastoupil k tehdejší policii a v rámci jeho pracovní náplně bylo docházení do Ústavu soudního lékařství, kam byla těla zastřelených parašutistů převezena. Lebky pěti parašutistů byly po pitvě uschovány v prosklené vitríně (Švarcova, Opálkova, Bublíkova, Valčíkova a Hrubého – chyběly však lebky Kubiše a Gabčíka, které měly být údajně uschovány ve válcích s roztokem, ale jakýkoliv fotografický materiál neexistuje). Za spolupráce fotografa Bedřicha Pomezného došlo tajně k vyfotografování této vitríny. Vzácný snímek zmizelých lebek parašutistů spolu s cennými osobními vzpomínkami tak získal od Nečáska pro svou badatelskou činnost Jaroslav Čvančara.

FOGLAROVSKÁ INSPIRACE
Již méně známý je fakt, že se Jaroslav Čvančara pohyboval v blízkosti „Jestřába“, autora Rychlých šípů – Jaroslava Foglara. Stejně jako mnoho jiných chlapců jeho věku i Jaroslava Čvančaru ve 12ti letech okouzlily příhody pětice statečných hochů a dalších děl Foglarových. Po přečtení výborného románu Chata v Jezerní kotlině v roce 1960 se Jaroslav Čvančara rozhodl vstoupit do tzv. Dvojky, skautského Foglarova sdružení. Jak sám říká, očekával, že J. Foglar bude jakýmsi dvoumetrovým Rikitanem od Bobří řeky a ve skutečnosti byl spisovatel poměrně malého vzrůstu, ne o moc větší nežli dvanáctiletý chlapec. Jaroslava Foglara si nesmírně vážil a často ve svých vzpomínkách o něm hovoří jako o vtipném a přátelském člověku, který nezkazil žádnou legraci, byť první dojem ze setkání s ním mohl svědčit spíše o opaku. Foglara obdivoval pro jeho ohromný vypravěčský dar, organizační schopnosti a pevnou vůli. Z houževnatosti a pečlivosti, s níž pracuje J. Čvančara na svých publikacích, je patrno, že v tomto ohledu jde zcela ve šlépějích svého skautského „náčelníka“, byť směr jeho literární tvorby je poněkud jiný.

Jak už bylo zmíněno, Jaroslav Čvančara své historické znalosti z období okupace prezentuje jako svůj zájem, ale i přesto je skutečným profesionálem a autorem cenné literatury faktu o okupaci a heydrichiádě. Jeho dílo má velikou informační hodnotu a je důkazem bedlivé badatelské mnohaleté práce.

Zpracováno s využitím těchto zdrojů:
Článek „Jaroslav Čvančara: Píšu si knihy, které mi chybí“, autor Jan Macháček, Hospodářské noviny

Článek „Jaroslav Čvančara: někomu život, někomu smrt, díl třetí“, autor František Cinger, Právo

Článek „Stoletý Jaroslav Foglar nechtěl dospět“, autor Alice Horáčková, MF DNES

Kniha „Jednohubky z historie“, autor Miroslav Šiška, Naše vojsko, 2008, Praha, 1. vydání, ISBN 978-80-206-0947-2

Zpracovala: Petra Cejpková

Autor: Petra.Barbie