Athény, Řecko, 1962. Colette se právě se svým manželem Chesterem procházejí okolo Parthenónu, když si všimnou, že se na ně dívá průvodce Rydal Keener. Později se setkají ještě v jedné restauraci, kde je Rydal v doprovodu dívky Lauren. Spřátelí se, a protože na rozdíl od toho páru umí řecky, může je při nákupu náramku v poklidu okrást o několik set drachen. Jenže záhy se ukáže, že ani ti dva nejsou úplně svatí. Vypátrá je soukromý detektiv kvůli podvodům s investicemi, avšak při strkanici s Chesterem se z něj nešťastnou náhodou stane mrtvola. V ten moment se na scéně znovu objevuje Rydal a rozhodne se těm dvěma na útěku pomoci. Nejprve na Krétu, a potom se uvidí. Možná do Istanbulu, možná do Frankfurtu. Jasně, Rydal má sice kontakty a znalost prostředí, ale rozhodně nemá nezištné důvody.

Tak ještě k názvu. Ten skoro vůbec nedává smysl. Ano, palác Knóssos sice s hrdiny příběhu navštívíme, nicméně zdržíme se tu pouze na několik okamžiků a do samotného labyrintu prakticky jen nakoukneme. Ano, stane se tu jedna velice podstatná (ale nikoliv nejpodstatnější) událost, ale stejně – pořád je to málo. A co se toho originálního týče, troufám si tvrdit, že v případě knižní předlohy bude taky smysluplnější. Mimochodem tu má na svědomí Patricia Highsmith, díky níž vznikli Hitchcockovi Cizinci ve vlaku, a také drama pro stříbrné plátno pojmenované Carol, které se pyšní šesti oscarovými nominacemi.

Shodou okolností i ve Smrti v labyrintu jsou momenty, které připomenou tvorbu „Mistra napětí“. Chvílemi se totiž tváří jako pěkná dobrodružná podívaná, která by klidně mohla taky vyvrcholit nějakou efektní akční scénou na nějakém historicky významném místě – v klášterech Meteora, v Mykénách nebo právě v Knóssu, přičemž když se tam v té jedné scéně zastavíme, vlastně by vůbec nebylo překvapením, kdybychom tu s hlavními postavami natrefili na cosi nadpřirozeného. Proč ne třeba na Minotaura, že ano? Nicméně nic takového se nakonec nekoná a Chester, Colette a Rydal mají pouze tři druhy nepřátel – policii; obyčejné lidi, které je rozpoznají; a sami sebe navzájem.

Kirsten Dunst, Viggo Mortensen a Oscar Isaac (bezvadné to obsazení) hrají své postavy opravdu skvěle a po celou dobu neudělají vůbec nic, co by nějak odporovalo jejich charakteru. Z tohoto důvodu se až nechce věřit, že film zadaptoval a zrežíroval Hossein Amini, scenáristicky podepsaný pod pochybnou pohádkou Sněhurka a lovec, nezáživnou fantasy 47 róninů a artovou shitkou zvanou Drive (v mojí recenzi tehdy bohužel extrémně nadhodnocenou). Tentokrát se extrémně snaží odvyprávět příběh co nejpoctivěji, nicméně po twistu, k jakému dojde po těch cca pětapadesáti minutách, se film začne poněkud kouskovat, kvůli čemuž opadává napětí.

Naštěstí po celou dobu zůstávají atraktivní lokace, specifické středomořské sluníčko a úžasné kostýmy – ještě famóznější, než kupříkladu v „Ritchieovce“ Krycí jméno U.N.C.L.E. Skoro to vypadá, že jenom kvůli nim se děj odehrává právě v 60. letech minulého století, protože jinak by se klidně mohl odehrávat úplně kdykoli jindy. Z tohoto úhlu pohledu je tedy Smrt v labyrintu strašně cool a je radost ji sledovat. Hudbu je zase radost poslouchat, protože dotváří atmosféru tohoto dílka, které dokáže zvednout náladu a přivodit až jakýsi povznášející/katarzní pocit, jaký jsem osobně měl naposledy po zhlédnutí Osmi hrozných.

Smrt v labyrintu je prostě téměř bezvadně natočená oldschoolová podívaná. Fakticky škoda té přibližně čtvrthodinové pasáže před odletem z Řecka. Úplné finále s sebou ale zase nese jedno velice důležité poselství (i když ono jich vlastně bude o něco více), ze kterého bychom si asi všichni měli vzít příklad. Rozhodně nechci prozrazovat, o co se jedná. Jenom bych dodal, že Smrt v Labyrintu (resp. Two Faces of January) je hodně povedený a divácky určitě vděčný i zamyšleníhodný biják, který jistojistě stojí za zhlédnutí, ale to už bych se vlastně opakoval.

FOTO: cinema.de