Film začíná scénou, která je pro mě osobně jednou ze tří nejpreciznějších v historii kinematografie. „I believe in America,“ řekne na úvod chlapík jménem Bonasera, načež prozradí, co jej přivedlo až před uctívaného dona Corleoneho. Dva maníci chtěli zneuctít jeho dceru. A protože se bránila, surově ji zmlátili. Soudce je nejprve poslal do vězení, ale pak zase omilostnil. Takže když systém selhal, je třeba hledat spravedlnost jinde. V domě se za účasti consigliera (advokáta, poradce) a zároveň nevlastního syna Toma Hagena i vlastního syna Sonnyho řeší takovéto zakázky, zatímco venku se koná svatba donovy dcery Connie s Carlem Rizzim za účasti zbytku rodiny, tj. pochopitelně včetně druhého syna Freda a nejmladšího Michaela – válečného veterána, který s sebou přivedl i svou přítelkyni Kay Adamsovou (Diane Keaton) a který s rodinným businessem nemá nic společného. Zatím.

U takovýchto filmů je vždycky nejtěžší stanovit si, kde vůbec s recenzováním začít. U Kmotra se nabízí tolik možností právě proto, že je po všech stránkách dokonalý. Ale pokud upřednostníme herce a herečky, určitě chybu neuděláme. Obsazení má Kmotr vskutku vynikající. A hned čtyři herci byli nominovaní na Oscara. V kategorii Nejlepší herec ve vedlejší roli se sešli tři – Al Pacino, James Caan a Robert Duvall, což se od roku 1936 stalo pouze dvakrát. Nicméně vítěz může být jenom jeden … a nepochopitelně se jím nestal nikdo z uvedené (svaté) trojice! Přitom sošku by si zasloužili všichni, neboť už tak precizně napsané postavy dokázali opravdu oživit a maximálně využít jejich potenciál. Není divu, že druhý a třetí jmenovaný – ač mají na kontě přes stovku rolí – jsou spojování především s Kmotrem.

Jakožto tvrdohlavý pruďas Santino „Sonny“ Corleone (autor románu Mario Puzo Sonnyho pojmenoval podle Al Caponeova syna), který nejdříve jedná a až potom myslí – resp. většinou jenom jedná, je James Caan naprosto famózní. Sonny rozhodně budí velikánský respekt, čemuž jeho představitel přidal ještě specifickou „nazlobenou“ chůzí. Ale právě to impulzivní chování jej přivede do maléru. Kromě scény na dálnici zůstává navždycky v paměti ta, ve které „domluví“ Carlovi za to, že bije svou manželku-Sonnyho sestru, jíž ztvárnila Talia Shire, skutečná sestra režiséra Francise Forda Coppoly. Robert Duvall je coby Tom Hagen de facto Sonnyho pravým opakem. Klidný, nenápadný advokát, jehož myšlenky a vědomosti mohou ovšem leckdy být ještě užitečnější, než Sonnyho tvrdé pěsti. Netřeba asi dodávat, že když se takto rozdílné povahy sejdou v jedné místnosti, může to dopadnout všelijak.

Ze všech tří měl v době natáčení nejméně zkušeností Al Pacino. Kmotra dělat nechtěl, ale režisér Coppola ho přesvědčil, aby do toho šel. Třebaže je Michael Corleone válečný veterán (tudíž má s největší pravděpodobností se zabíjením lidí zkušenosti), působí zpočátku jako takový hodný hoch, který by nikdy nebyl schopný žádného trestného činu. Však také Kay říká, že otcovy záležitosti se ho netýkají. Jenže pro všechny s příjmením Corleone byla vždy rodina na prvním místě, tudíž není divu, že Michael plynule převezme po octi štafetu a stane se mafiánským bossem s přímočařejšími praktikami. V této poloze se Al Pacino skutečně našel (resp. ona si spíše našla jeho), a proto byl později jasnou volbou pro role Tonyho Montany, Carlita Briganteho či Benjamina „Leftyho“ Ruggiera. Všichni tři jsou ale docela jiní, protože jedinečný charakter a motivace činí z Michaela Corleoneho jednu z nejpozoruhodnějších postav filmové historie.
 

A ještě o jednom herci je potřeba se zmínit. Tři za stejný počin v kategorii Nejlepší herec ve vedlejší roli byli nominováni už pouze za drama Elii Kazana s názvem V přístavu, které s Kmotrem sdílí další zajímavé spojitosti. Kupříkladu Oscara pro Marlona Branda. Tehdy v 50. letech si jej převzal, v roce 1973 při vyhlašování nikoliv, což je známá věc. Přitom v roli téměř všemi respektovaného Vita Corleoneho, pro jehož ztvárnění si vymyslel ony „buldočí vycpávky“, předvádí naprosto dechberoucí výkon. Drobnými gesty jako podrbáním na tváři či nepatrným pohnutím hlavy dokáže vyjádřit úplně všechno, co je potřeba. Nemůže být nejmenších pochybností o tom, že tohle byl jeden z těch vůbec největších herců filmové historie. Klobouk dolů!

Samozřejmě i na předvedených hereckých výkonech má veliký podíl režisér Francis Ford Coppola. Navíc to vypadá, že herce ohromně interesovala samotná látka a podle toho k ní přistupovali. Coppola však ohlídal, aby v rámci té přemotivovanosti nepřehrávali, což by se klidně mohlo celkem snadno stát i těm nejlepším. Jakožto spoluautor scénáře ke všemu evidentně naprosto přesně věděl, co chce natočit a jak to chce natočit. A vůbec bych se nedivil, kdyby prohlásil, že se mu ve výsledku podařilo svou vizi ještě překonat. Na Kmotrovi je prostě vidět, že byl skutečně zrežírovaný, a že režisér nebyl pouhou nájemnou silou studia. Možná i proto neustále producenti Coppolovi hrozili vyhazovem, protože jej prostě neměli úplně pod kontrolou, přičemž místo něj měl nastoupit … Elia Kazan. No jo, režisérem se v dnešní době nazývá kde kdo, nicméně jenom někteří (fakt jen někteří) jimi doopravdy jsou.
 

Kdyby Francis Ford Coppola po Kmotrovi nenatočil už ani Kmotra II, ani Rozhovor, ani Apokalypsu, ani Cotton Club, ani Kmotra III, ani Drákulu, ani Vyvolávače deště, ani osobní Tetro, stejně by se stal nesmrtelnou osobností. (Pro něj samotného by to možná bylo lepší, protože slávu, bohatství a úspěch tehdy tak úplně neustál.)Vedle střihové skladby, z níž režisér při svém způsobu vyprávění učinil velmi platnou spoluhráčku (neplatí jen pro scénu křtin), musí snad každého zaujmout úchvatná kamera Gordona Willise, jehož hra světla a stínů dodává Kmotrovi neopakovaltenou atmosféru, která rozhodně neutrpí ani přechodem na Sicílii (kde se setkáme s milou Apollonií), protože vzniká působivý kontrast zcela rozdílných světů, a díky které vlastně zůstávají postavy obklopeny jakýmsi tajemnem, a přesto/i proto jsou neskutečně cool.

Nepřekvapí, že se po zhlédnutí Kmotra chtěl kdekdo stát mafiánem. Ačkoliv třeba John Woo prokázal čínským triádám svými počiny Killer a Hard Boiled v tomto směru ještě větší službu. Z Coppolova filmu je ale jasně znatelné, že v tomhle prostředí není radno se pohybovat, protože nikdy nevíte, kdo vás kdy zradí. Klidně to může být i do té doby nejlepší a nejloajálnější přítel. A vlastně i naopak – ten, jehož byste z nějaké špinavé hry podezřívali jako prvního, se může ukázat býti člověkem na vaší straně. Zkrátka ať už máte zdánlivě obrovský respekt, ve světě mafie se stejně snadno stává, že když přestanete být opatrní (třeba půjdete jenom koupit pomeranče), můžete se jednoho rána probudit mrtví. Nebo možná lépe řečeno – můžete „spát s rybama“.

To je jeden z těch nejznámějších výrazů z filmu. Tím úplně nejznámějším a nejcitovanějším bude určitě tento: „I’m gonna make him an offer he can’t refuse.“ Neboli: „Udělám mu nabídku, kterou nemůže odmítnout.“ Tuto větu poprvé pronese Vito Corleone v případě svého kmotřence Johnnyho Fontanea (podobnost s Frankem Sinatrou není čistě náhodná), jenž by rád získal roli v novém hollywoodském bijáku, ale producent je proti. Takže nezbude nic jiného, než spor vyřešit uříznutou koňskou hlavou v pelechu. Slavná to scéna. Ale vlastně která v Kmotrovi není slavná, že ano. Přitom nemusí trvat téměř půl hodiny jako ta svatební. Kupříkladu z takového setkání hlav pěti mafiánských rodin přímo mrazí. Kdepak, tenhle počin si sám pro sebe zajistil nekonečný respekt a úctu, takže při jeho sledování prostě musíte jen pokorně sedět a zírat. A taky poslouchat Rotovu legendární hudbu. 

Kmotr je prostě nestárnoucí klasika, která ke všemu zásadním způsobem změnila filmovou distribuci (jak přesně, to se dozvíte v knize Bezstarostní jezdci, zuřící býci). Tak jako kupříkladu pro Miloše Formana byla slečna Ratchedová v Přeletu nad kukaččím hnízdem ztělesněním komunismu, Francis Ford Coppola nahlížel na Kmotra jako na alegorii amerického kapitalismu. To by vedlo k dalšímu rozboru a úvahám, avšak osobně se domnívám, že hledat v tomto mistrovském díle nějaký jinotajný smysl, jest zcela nedůležité. Vnímat jej čistě jako příběh rodiny Corleoneových nepochybně postačí, protože i tak předkládá a vyzdvihuje dosti silná témata. Inu, jak s oblibou říkám: Natáčet po Kmotrovi další gangsterky bylo v podstatě zbytečné. Jelikož žádná se mu svými kvalitami nevyrovná. Kmotr je prostě jedním z mála filmů, které představují vrchol filmařského umění.

Kde bude Kmotr k vidění, to zjistíte tady.

FOTO: cinema.de