Ašoka

Indická kinematografie je   svět sám pro sebe. Tímto   filmem se snaží vykročit do   světa, ovšem prozatím jen   jednou nohou, druhou pevně   stojí v Bollywoodu, a to   především zásluhou   přítomnosti nezbytných   pěveckých a tanečních   scén, trochou té indické   komiky, tématem nezdolné   lásky a hrdinství a hlavně   neskutečným teatrálním   projevem. I když nepatřím k   obdivovatelům a příznivcům   těchto filmových postupů,   kvituji, že si indičtí   filmaři, i v období   globalizace všeho,   zachovávají svoji tvář a   nesnaží se zapadnout do   hollywoodské uniformity,   prozatím. I přesto, že film   působí, z mého pohledu,   dosti nevyváženě, a pro mě   i nezvykle, bollywoodskou   produkci nevyhledávám a   zřejmě nebudu ani po tomto   filmu, má příchuť něčeho   jiného, co by nemělo být   opomíjeno.

Největší a   nejvýznamnější indický   panovník v dějinách ve   značně zkresleném úhlu   pohledu. Opět, jak už to   bývá u   historicko-životopisných   filmů... Vůbec nebyla   věnována pozornost tomu   nejhlavnějšímu, čím   císař Ašóka především   vynikl a co z něj teprve   udělalo velikána: tedy   pozdějším létům své   vlády, kdy šířil   buddhismus. Viděli jsme jen   nudné mocenské boje,   nekonečné válčení a   milostné vášně, tedy to   nejobyčejnější, leč   lidužel pro masy zároveň i   to nejpřitažlivější. -   Indické filmy jsou jinak pro   Zápaďana ohromná exotika:   tu příjemná (zakázán je   např. veškerý sex, včetně   líbání), tu méně   stravitelná (až přílišná   prostinká jednoduchost).   Nejlepší z celého filmu   jsou snad ty vložené   hudební klipy. Nadšení   vyznavači indické kultury, k   nimž patřím i Já, si   možná ani nepřijdou na své   tak, jak by se domnívali.

Navzdory bohaté historii se   indičtí filmaři dobovými   tématy moc nezabývají   (pokud se týká   mainstreamové   kinematografie). Asi proto jim   to moc nejde a ze všeho   nejhorší je, když z toho   začnou dělat umění. Pak   už to nezachrání ani   hvězda Shahhrukh. O   „umělecký dojem“ se   stará výhradně kamera -   prostřednictvím detailních   záběrů na herce ve stylu   Tenkrát na západě,   detailů, prostřihů,   „zpomalenin“ apod. Těch   několik málo hudebních   čísel pak působí zcela   neorganicky a nesmyslně jako   nutnost, ne něco co ilustruje   nebo lehce posouvá děj, jak   je v indických filmech   zvykem. Totéž se týká   komických meziher. Dojem   bohužel kazí i ne moc dobrá   hudba – v paměti vám   neuvízne jediná melodie,   jediný motiv a to je co   říct. Celou dobu čekáte,   když už se film definitivně   rozsype, ale v poslední   třetině překvapivě trochu   nabere dech a začíná jakž   takž fungovat, což je ovšem   na tak ambiciózní projekt   hodně málo.