Vincent jede k moři

Televizně působící   snímek, kde si nikdo s   ničím nedal práci, protože   myslel, že atraktivita   příznaků Tourettova   syndromu bude stačit. Mně   tedy nestačila.

Výborný! Má to nápad, má   to tempo, má to krásné   exteriéry, má to i vtip.   Tři roky mi to leželo doma   než jsem si to pustila,   velká chyba :-)

Vincent +2 přátelé na cestě do normálního života
Filmy s tematikou útěku   nemocných, tělesně či   jinak hendikepovaných lidí z   ústavu na svobodu mohou   dějově sklouznout k   ždímání citů ze srdcí   diváků. V případě   německého filmu „Vincent   jede na jih“ režiséra   Ralfa Huettnera se tak   neděje. Vincent s   Tourettovým syndromem   (nekontrolované tiky, pohyby,   zvuky, slova, ...),   anorektička Marie a Alex,   trpící obsesí, utíkají z   psychiatrické léčebny v   Německu a vydávají se v   ukradeném autě jejich   terapeutky na jih.
Vincent kdysi své matce   slíbil, že ji vezme do   Itálie k moři. Matka   zemřela a tak Vincent chce   dostát svého slibu a dovézt   k moři alespoň její popel.   O příčinách psychických   problémů hlavních hrdinů   se toho až tolik nedozvíme.   Snad jen to, že Vincentův   otec byl vždy silně   ambiciózní a vyžadoval   úspěch i od svého syna už   v jeho dětském věku.   Vincent to ve škole   ventiloval silně vzpurným   chováním a pak mu už jako   dítěti začaly první   projevy duševní poruchy.   Otec neměl na rodinu čas,   začal být úspěšným   politikem a to si žádá   pracovní nasazení 24 hodin   denně.
Road-movie o   třech uprchlých pacientech,   o jejich pronásledovatelích   (hlavní terapeutka ústavu a   Vincentův otec) je   zfilmováno citlivě, občas s   humorem, s nádherným   odhalováním povahy, duše i   citů jednotlivých postav.  
Bylo mi smutno z toho,   co asi tři hlavní duševně   nalomené postavy dostalo do   jejich situace a způsobilo   jejich trauma. Na Vincentovi   se velkou měrou podepsal jeho   tvrdý a citově natvrdlý   otec, u Marie a Alexe nejsou   životní osudy vedoucí k   pochroumání duše odhaleny.   Všichni tři jsou teď na   svobodě a konečně si mohou   užívat života, volnosti -   spolu a vzájemně, byť   občas to mezi nimi   zaskřípe.
Chtě   nechtě jsem musel této   trojici fandit a přát jim,   aby na své cestě dosáhli   toho, co jim v dosavadním   životě nebylo příliš   dopřáno - přátelství,   radosti, nespoutanosti a   svobody a především ryzího   člověčenství.