Anny Duperey

Herečka a spisovatelka Anny Duperey je dcerou fotografa Luciena Legrase, Legras je tedy její skutečné příjmení. Oba rodiče zahynuli tragicky na otravu plynem v jejích osmi letech, načež Anny byla vychována odděleně od své mladší sestry. Tato smutná životní zkušenost vedla pozdějí k jejím aktivitám ve prospěch osiřelých dětí. Anny od dětství tíhla k uměleckým žánrům, toužila především po herectví, později navštěvovala slavnou Simonovu dramatickou školu, přičemž na herecké vzdělání si vydělávala jako manekýna. Když pak začala hrát divadlo, její atraktivní zjev neušel zájmu filmařů a již ve dvaceti letech tak byla obsazena do tří filmů.

Již tehdy spolupracovala s Pierrem Richardem, s nímž se pak objevila v několika dodnes známých filmech, zásadní pro ni byla nabídka od slavného tvůrce nové vlny, Jeana-Luc Godarda, který jí poskytl hlavní roli ve filmu DVĚ NEBO TŘI VĚCI, CO O NÍ VÍM (2 ou 3 choses que je sais d'elle, 1967). V hereckém souhvězdí se pak ocitla ve francouzsko-italském povídkovém filmu PODIVUHODNÉ PŘÍBĚHY (Histoires extraordinaires, 1968) natočeném na motivy literárního díla E. A. Poea. Následně hrála v několika filmech ročně, začala pracovat i pro televizi, i u nás ji pak dobře známe z Richardovy komedie ŽIVOT PLNÝ MALÉRŮ (Les malheurs d'Alfred, 1972). Další výraznou příležitostí byla postava Arlette, již sehrála po boku J. P. Belmonda v dramatu STAVISKY (1974).

I nadále sklízela Anny Duperey úspěchy také na divadle, souběžně se objevovala ve filmech známých režisérů (a po boku slavných herců) ve filmu i televizi. Z jejích filmových rolí je na místě připomenout komedii ZÁLETNÍK (Un éléphant ça tromphe énormément, 1976), za niž byla nominována na cenu Cézara. V téže době dostala možnost točit i v zámoří a v režii Sydneyho Pollacka se objevila v americkém filmu BOBBY DEERFIELD (1977) po boku Al Pacina. U nás ji pak zviditelnila ve své době legendární komedie ÚNOS AUT (Bestellt – geklaut – geliefert, 1980), natočená v německé produkci. Z další spolupráce s Pierrem Richardem se sluší připomenout komedii OTEC A OTEC (Les comperes, 1983). V průběhu osmdesátých let omezila Anny Duperey svou participaci ve filmu, více začala točit pro televizi, i u nás byly v poslední době uvedeny některé televizní filmy s její účastí, za své výkony v seriálech byla na přelomu 80. a 90. dvakrát oceněna francouzskou televizní cenou 7 d'or Night.

Anny Duperey příležitostně hraje dodnes, nadále se objevuje i na divadelním jevišti, od sedmdesátých let se ale zároveň věnuje psaní knih. Mimořádnou pozornost získala především s autobiograficky laděnou knihou Le voile noir (1992), v níž zpracovala vzpomínky na své neradostné dětství. I její další knihy pak vzbudily zájem, mezitím se přeorientovala na práci pro osiřelé děti, angažuje se v budování SOS vesniček a především tyto mimoherecké aktivity jí vynesly ocenění Řádem Čestné legie (1997). Jako slavná herecká osobnost a veřejná aktivistka nakonec vstoupila i do politiky a v roce 2002 podpořila prezidentskou volební kampaň Lionela Jospina.

Anny Duperey je podruhé vdaná; jejím prvním manželem byl herec Bernard Giraudeau (*1947). Z jejich dvou dětí se dcera Sara v poslední době prosazuje jako televizní herečka. Současným manželem Anny Duperey je herec Cris Campion (*1966).

Autor: argenson