Zari

Recenze: Hypnotik

Vydáno dne 20.05.2023
Nejnovější film Roberta Rodrigueze si bohužel nevysloužil tolik pozornosti, kolik by zasluhoval. V kině Lucerna je to pořád možné napravit. 

 










 

Telepati umí číst myšlenky, ale hypnotikové dokážou přetvořit realitu. Pakliže se stanete jejich cílem, tak se snadno může stát, že vás přinutí vidět alternativní svět, která není skutečný, ale přitom působí naprosto opravdově a normálně. Pouhým slovem dokážou vnuknout to, čemu chtějí, abyste věřili. S tímto jest o poznání snadnější přinutit ženu, aby se svlékla, případně se s tím dá v pohodě vykrást banka. Nikdo totiž nebude vědět, že jste tam byli. Je to v podstatě stejné, jako být neviditelným. Hypnotik je člověk se schopností superhrdiny, případně superzáporáka. Takový se těžko chytá, kór když někteří tuhle dovednost umí využívat lépe než jiní. Dokonce až tak skvěle, že můžou realitu naschvál nereálně pokřivit (viz skvělá scéna s vlaky), což může být poměrně děsivé a senzitivnějším jedincům – pochopitelně z řad postav, nikoli diváků a divaček – by to mohlo přinést psychické problémy.

O takové v současném světě bohužel není nouze, tak jako o vyspělé technologie, takže bych se vůbec nedivil, kdyby se kupříkladu za dekádu ukázalo, že tenhle film tím po zásahu hypnotika proměněným vnímáním světa předběhnul dobu. Na mizernou návštěvnost v kinech v současnosti doplatil především proto, že jedna produkční společnost (Solstice) během pandemie zkrachovalo, zatímco distributor (Ketchup Entertainment) extrémně podcenil propagaci. To potvrzuje, jak náročnou disciplínu představuje natáčení mimo systém velkých hollywoodských studií. A jelikož se natáčení kvůli koronaviru prodražilo, stal se Hypnotik středorozpočtovým projektem. A ty se v současnosti už skoro vytratily, tudíž by možná i v „Továrně na sny“ měli problém s tím, jak přesně vést marketing, kór když se tenhle titul obvyklé produkci značně vymyká.

Z tohoto pohledu je dobře, že exsistují streamovací služby, jelikož ty můžou ve třetí dekádě 21. století neúspěch v kinech zachránit. Třeba Netflix, pro který Robert Rodriguez natočil jak snímek Můžeme být hrdinové, tak nadcházející reboot svých Spy Kids (ke zhlednutí by měl být letos na podzim). V každém případě, Hypnotik je počin, který se maximálně vyplatí vidět na velkém plátně! Kvůli povedeným efektům, kvalitní akci a nevšednímu příběhu plnému nečekaných twistů, díky kterým si do posledních chvíle nemůžeme být jistí, jak to dopadne. Zkrátka se jedná o dílko, jakých v současnosti, resp. vlastně i v minulosti, vznikalo a vzniká úplné mininimum, přičemž srovnávání s projekty á la Počátek, Matrix či Prokletý ostrov nejsou zcela na místě. Vizuální složka, která skvěle slouží příběhu, navádí k tomu, abychom Hypnotika zařadili k noirovému subžánru, avšak čistě nespadá ani k neo, ani k tech noiru, tudíž se dá napsat, že tvoří nový samostatný subžánr.

 










 

Takže, detektiv Danny Rourke (jméno evidentně odkazuje k Dannymu Trejovi a Mickeymu Rourkeovi, se kterými Robert Rodriguez natočil víc filmů) pár roků zpátky ztratil v parku při chvilce nepozornosti svou malou dcerku Minnie. Noční můra každého rodiče jej zavedla až na křeslo ke cvokařce, kterou klidně mohla hrát Viola Davis. Každopádně, během sezení se ozve jeho parťák Nicks, jelikož dostal echo, že v pět hodin bude vykradena Bank of Austin. Samozřejmě, protože režisér opět natáčel v místě svého bydliště, tedy i ve svém Troublemaker Studios, na jehož backlotu zůstaly kulisy města ze sci-fi Alita: Bojový anděl, takže se naskytla ideální příležitost je v Hypnotikovi uvěřitelně nechat suplovat za Mexiko.

Robert Rodriguez je totiž unikátní filmař v tom, jak bezmeznou kreativitou nahrazuje nutnost vysokého rozpočtu. Nejde pouze o lokace, jde především o samotný nápad, který je jednoduchý, ale přesto famózní a dobře realizovatelný, k čemuž dopomáhají i filmařská kouzla. Když pomineme jeho filmy, spadá sem třeba droga Slo-Mo z Dredda, když je nepomineme, jde o kytarové pouzdro plné pistolí, proměnění dětí ve špiony či právě „Hypnotic Construct“, kdy stačí ženě na ulici jenom říct například: „Dneska je velký vedro. Věř mně. Je to jak bejt v peci.“ A ona hned odloží svršek a jde se schladit po vodu z hydrantu. Faktem zůstává, že William Fichtner (Drive Angry, Armaggedon) jakožto hustý záporák s perfektním jménem Lev Dellrayne dokáže svým pohledem vskutku hypnotizovat, na rozdíl od Bena Afflecka, jenž je občas ve svém projevu překvapivě prkenný.

 










 

Do jisté míry je to však dáno tím, že prakticky všechny důžitější postavy, tj. včetně Jeremiaha (Jackie Earle Haley), mají více vrstev. Ostatně jako celý příběh, ve kterém by se možná nějaká ta dějová mezírka našla, nicméně žádná zásadní, jaká by nabourala celkový výborný dojem. Dá se směle tvrdit, že zatímco filmy mají běžně dva plot pointy, tady se jich objevuje minimálně osm (někdy i dva v rámci jedné scény), což představuje na 90 minut opravdu solidní porci, ale současně to přispívá k férovému vynucování divácké pozornosti a k vytváření neutuchajícího napětí. Pravda, ten twist, jaký uvidíme ve scéně mezi závěrečnými titulky, bude velmi pravděpodobně rozdělovat obecenstvo na dvě poloviny – pro jednu bude už dost navíc, druhá jej ocení za to, že účinně a účelně prohlubuje celý koncept a tím pádem zdůrazňuje propracovanost scénáře.

Ten přitom začal vznikat už v roce 2002, přičemž na počátku nebyl žádný z dosud jmenovaných bijáků, nýbrž Vertigo od Alfreda Hitchcocka. Ostatně právě u tohoto režiséra, jenž je podle mě neprávem označován za „mistra napětí“, se inspiroval v souvislosti se záměnou identity, což je téma nejen v Na sever severozápadní linkou (podle mě nejlepších Hitchcockův titul), jelikož přesně k ní dojde v El Mariachim. Scénář v průběhu těch dvaceti roků doznal určitých změn – zvláště poté, co byl přizván Max Borenstein (Kong: Ostrov lebek), jehož zásahy byly evidentně taky k lepšímu, ačkoli rozhodující slovo měl pochopitelně hlavní strůjce, totiž Robert Rodriguez.

 










 

Texaský patriot se z větší části vrátil ke svému „One Man Crew“ stylu, při kterém obstarává ve štábu několik postů. Režíruje, píše, produkuje, točí, stříhá, … Akorát hudbu, kterou si nejednou po vzoru Johna Carpentera rovněž skládál sám, přenechal tentokrát svému synovi Rebelovi (to je ten, který se sejme pistolí v autě v Planetě teror – nikdo jiný nechtěl tímto způsobem traumatizovat svoje dítě, avšak sám rodák ze San Antonia tehdy učinil lest, kdy pro Rebelův klid s ním natočil i další scény, ve kterých byl pořád živý, byť logicky věděl, že je nepoužije). V každém případě platí, že hudba v tomto počinu je velice dobrá a scény trefně dokresluje, jenom by nemusela zaznívat až tak moc často.

Hypnotikovi nechybí ani vtipná reference na Desperado, konkrétně prostřednictvím vtípku, který v tomhle mém úplně nejvíc nejoblíbenějším filmu říká Quentin Tarantino. Skvělá scéna s dominem, která má i metaforický význam, evokuje zase El Mariachiho, jelikož právě Domino jest jméno postavy, kterou ztvárňuje Consuelo Gómez, ale to s Hypnotikem jinak nijak nesouvisí a jedná se spíše o referenci pro fajnšmekry, tak jako v případě scény s nůžkami, které pro změnu evokují úvod Fakulty. Naopak vzpomínka na Predátory, které Robert produkoval, se vynoří díky obsazení vždycky úžasné Alice Bragy do role Diany Cruzové, která se stane Rourkovou pomocnicí a částečně vlastně taky průvodkyní, třebaže zároveň platí, že v tomhle světě by se mělo doporučovat raději vůbec nikomu plně nedůvěřovat.

Hypnotik je podívaná, kterou není pro její zmiňovanou vícevrstevnost snadné odvyprávět. Robert Rodriugez ji však proměnil v Masterclass o filmovém řemesle, takže by se podle ní klidně dala na filmových školách vyučovat práce s kamerou, s budováním příběhu a hlavně se střihovou skladbou. O filmaři, který v červnu 2023 oslaví pětapadesátiny, se dá směle tvrdit, že v podstatě pokaždé najde to úplně nejoptimálnější místo, kam umístit kameru. Vedle toho dokáže umě skombinovat oldschoolové postupy s moderními a už na place zjevně ví, jak na sebe jednotlivé záběry budou navazovat, což je jeden z důvodů, proč jeho filmy často vypadají dražší, než ve skutečnosti jsou. Hypnotik z toho rozhodně nevyjímaje. Asi ne všichni na něj takhle z kraje třetí dekády 21. století budou připravení, ale to přece v žádném případě neznamená, že se z něj nemůže v budoucnosti vyklubat kultovní záležitost.


ZAJÍMAVOSTI O FILMU JSOU K DIPOZICI TADY


FOTO: Vertical Entertainment
Hodnocení autora: 10/1010/1010/1010/1010/1010/1010/1010/1010/1010/10
(Autor: Tomáš Kordík)
 

Kino

Recenze: Tiché znamení

Zoë Kravitz je další herečkou, která se rozhodla, že má dostatek zkušeností s působením před... celý článek

DVD

Recenze: Někdo klepe na dveře

V kinech číhá na obecenstvo Past, totiž nejnovější režijní počin M. Night Shyamalana. My si ještě předtím... celý článek
Reklama
Reklama
Reklama