V roce 1976 ještě mohl do USA, protože k aféře s tehdy třináctiletou Samanthou Geimer došlo až o rok později. Přesto se Nájemníkův příběh odehrává v Paříži, kam se o dvanáct roků později vrátil s Harrisonem Fordem, a pak si hned vzal Emmanuelle Saigner. Tady se pan Trelkovsky stěhuje do nového bytu, kde od něj ostatní očekávají, že hlavně nebude dělat rámus. Nepřekvapivě se ukáže, že by to nemuselo být zcela bezproblémové bydlení. Předchozí nájemnice Simone Chouleová totiž vypadla z okna, podobně jako Antoine Roccamora – napůl černej, napůl Samoan, kterému se říkalo Tony Rocky Horror, jak známe z Pulp Fiction. Akorát okolnosti se u obou značně liší, takže to nebudeme dál rozvádět ani porovnávat.

Jde o to, že věci (jako například šaty) po Simone ještě nebyly odvezeny a díra po pádu není zadělaná. To samozřejmě souvisí s tím, že je ještě živá, což po Trelkovského návštěvě už nebude platit dlouho. U jejího lůžka se setkal s její kamarádkou Stellou, se kterou si potom vyrazí do kina na Drak přichází, při kterém probíhá ošahávačka. Párkrát rovněž jako jeho předchůdkyně zavítá do bistra v ulici. Dokonce opakovaně, přestože s obsluhou ani s kvalitou pití není spokojený. Nepochybně ani my bychom nebyli. Co chvíli u něj někdo zazvoní a co chvíli vidí na společné toaletě, ve dne i v noci, někoho postávat a tupě zírat. To se přece v jiných domech neděje, ne? V tomhle baráku je navíc zatraceně těžké vyjít se sousedy.

Snad každý, kdo vždycky nebydlel výhradně jenom ve svém vlastním domě, pravděpodobně měl někdy nějakou negativní zkušenost se svými sousedy. Lidé jsou holt různí a co někomu případá OK, to může být pro jiné nepřijatelné. Nájemník však není komedie, ačkoli na hrstičku vtipných, černohumornějších hlášek dojde, přičemž nejsou ku prospěchu. A také dojde na převlékání do ženských šatů, což úplně nesouvisí s tím, že jen rok před tímto snímkem si odbyla premiéru Rocky Horror Picture Show, jelikož předloha Rolanda Topora vznikla už v polovině šedesátek. Nás má zajímat především Trelkovsky, tedy značně nejednoznačná postava, ke které si složitě hledáme nějaký vztah.

 










 

Tím se Nájemník liší od dalších sedmdesátkových paranoidních thrillerů jako jsou Tři dny Kondora, Maratónec, Invaze zlodějů těl, Čínský syndrom, Hoši z Brazílie, Všichni prezidentovi muži, Pohled společnosti Parallax či Rozhovor, jelikož v nich se většinou našel někdo, s kým bychom našli společnou řeč. A i vedlejší figury měly větší hloubku. Tahle dílka natočená v době, kdy studená válka jela stále v plném proudu, měla v divácích vyvolávat pocity strachu a úzkosti, že v případě nebezpeční není možné se spolehnout na nikoho a na nic a že věřit nemůžeme pomalu ani svým nejbližším. Těm nejlepším z takovýchto titulů se právě tohle naservírovat podařilo, nicméně Nájemník mezi ty nejlepší nepatří.

Tíživou, ba až kafkovskou atmosféru Polanski na diváky plnohodnotně nepřenesl, přestože přizval ke spolupráci Svena Nykvista – jinak, jak známo, dvorního kameramana Ingmara Bergmana, a přestože měl za sebou Rosemary má děťátko, kde obecenstvo z tohoto zkličujícího úhlu pohledu vůbec nešetří. Fakt je, že v tomto případě absentují nadpřirozené prvky a finální Trelkovského počínání se dá vysvětlit dvěma způsoby, z nichž každý divák a každá divačka si dle uvážení může vybrat ten, který se mu/jí zdá díky/navzdory předchozím náznakům pravděpodobnější. Za mě je to tak, že psychicky zjevně narušená hlavní postava jen trpí stihomamem.

Nájemník má taky ten problém, že určité napětí funguje pouze tehdy, když se pohybujeme v bytě, potažmo na chodbě v domě. Kdykoli z něj odejdeme, resp. kdykoli s výjimkou toho kina, začíná film až nudit – dokonce i tehdy, když zavítáme do bytu Isabelle Adjani, protože tak nějak tušíme, že se nic zajímavého nestane. Další věc je, že ve Francii evidentně všichni mluví anglicky, ale to by se ještě dalo pochopit a tím pádem taky odpustit. Méně už tedy skutečnost, že navzdory malému počtu postav, nemnoha lokacím a jednoduchému, de facto komornímu příběhu, se nepovedlo zajistit, aby film držel více pohromadě. A to, že si režisér/představitel hlavní role nechal doopravdy vpíchnout injekci, na celé záležitosti vůbec nic nemění.

FOTO: cinema.de