Jde o to, že věci (jako například šaty) po Simone ještě nebyly odvezeny a díra po pádu není zadělaná. To samozřejmě souvisí s tím, že je ještě živá, což po Trelkovského návštěvě už nebude platit dlouho. U jejího lůžka se setkal s její kamarádkou Stellou, se kterou si potom vyrazí do kina na Drak přichází, při kterém probíhá ošahávačka. Párkrát rovněž jako jeho předchůdkyně zavítá do bistra v ulici. Dokonce opakovaně, přestože s obsluhou ani s kvalitou pití není spokojený. Nepochybně ani my bychom nebyli. Co chvíli u něj někdo zazvoní a co chvíli vidí na společné toaletě, ve dne i v noci, někoho postávat a tupě zírat. To se přece v jiných domech neděje, ne? V tomhle baráku je navíc zatraceně těžké vyjít se sousedy.
Snad každý, kdo vždycky nebydlel výhradně jenom ve svém vlastním domě, pravděpodobně měl někdy nějakou negativní zkušenost se svými sousedy. Lidé jsou holt různí a co někomu případá OK, to může být pro jiné nepřijatelné. Nájemník však není komedie, ačkoli na hrstičku vtipných, černohumornějších hlášek dojde, přičemž nejsou ku prospěchu. A také dojde na převlékání do ženských šatů, což úplně nesouvisí s tím, že jen rok před tímto snímkem si odbyla premiéru Rocky Horror Picture Show, jelikož předloha Rolanda Topora vznikla už v polovině šedesátek. Nás má zajímat především Trelkovsky, tedy značně nejednoznačná postava, ke které si složitě hledáme nějaký vztah.
Tíživou, ba až kafkovskou atmosféru Polanski na diváky plnohodnotně nepřenesl, přestože přizval ke spolupráci Svena Nykvista – jinak, jak známo, dvorního kameramana Ingmara Bergmana, a přestože měl za sebou Rosemary má děťátko, kde obecenstvo z tohoto zkličujícího úhlu pohledu vůbec nešetří. Fakt je, že v tomto případě absentují nadpřirozené prvky a finální Trelkovského počínání se dá vysvětlit dvěma způsoby, z nichž každý divák a každá divačka si dle uvážení může vybrat ten, který se mu/jí zdá díky/navzdory předchozím náznakům pravděpodobnější. Za mě je to tak, že psychicky zjevně narušená hlavní postava jen trpí stihomamem.
Nájemník má taky ten problém, že určité napětí funguje pouze tehdy, když se pohybujeme v bytě, potažmo na chodbě v domě. Kdykoli z něj odejdeme, resp. kdykoli s výjimkou toho kina, začíná film až nudit – dokonce i tehdy, když zavítáme do bytu Isabelle Adjani, protože tak nějak tušíme, že se nic zajímavého nestane. Další věc je, že ve Francii evidentně všichni mluví anglicky, ale to by se ještě dalo pochopit a tím pádem taky odpustit. Méně už tedy skutečnost, že navzdory malému počtu postav, nemnoha lokacím a jednoduchému, de facto komornímu příběhu, se nepovedlo zajistit, aby film držel více pohromadě. A to, že si režisér/představitel hlavní role nechal doopravdy vpíchnout injekci, na celé záležitosti vůbec nic nemění.
FOTO: cinema.de