Protože byl režisérem George Lucas, pomohla letošnímu dvaaosmdesátníkovi, který se tehdy ještě úspěšně věnoval truhlařině, role Boba Falfy k ikonické úloze pilota Hana Sola ve Star Wars, se kterými přišel Lucas hned po American Graffiti. S těmi mu producentsky vypomohl starší kamarád Francis Ford Coppola, jenž měl čerstvě na kontě Kmotra. A protože celý projekt svým jménem zaštítil, dostal jeho mladší kámoš od studia Universal zelenou. Koncept byl na svou dobu neobvyklý, jelikož v něm sledujeme příběh nikoli jedné nebo dvou, nýbrž hned čtyř nesmírně důležitých postav, které se znají, ale každá během jedné noci zažívá něco jiného.

Samotný film byl natočen v roce 1973, avšak události se odehrávají o více než deset roků dříve – v době, kdy v Bílém domě seděl John Fitzgerald Kennedy. Z města Modesto (kde se sám George Lucas narodil) má Curt odjet na školu. Zakouká se na ulici do krásné blondýnky, kterou vidí v autě a kterou pak chce najít, ale situaci mu zkomplikuje gang Faraonů. Terry je na první pohled největší outsider, dokud mu nebude svěřeno auto, díky čemuž v kombinaci se svým „lhaním pro dobrou věc“ sbalí atraktivní Debbie. Steve má taky vyrazit na školu. Chodí s Laurie, která ho má moc ráda, což přinese několik úsměvných i dramatičtějších situací. John Milner (jméno odkazuje k Johnu Miliusovi – rovněž slavnému kamarádovi Lucase a Coppoly) by rád sbalil nějakou kočičku, ale do auta mu sedne mladá Carol, které nebude snadné se zbavit. A protože je zkušený řidič, bude se muset i rozhodnout, jestli vezme za své hecování Boba Falty k závodu.

 










 

Oproti Star Wars nemůžou být American Graffiti vzdálenější. Nikoli co se týče kvality, nýbrž tématu, žánru a vlastně i rozpočtu, protože ten se u této podívané nepočítal na miliony, ale na tisíce (herci neměli na natáčení při čekání ani židle). Nicméně, kde nejsou finance, tam musí být kreativita a nadšení pro věc, což v tomto případě platilo měrou vrchovatou, neboť při poměru rozpočet/tržby bychom v historii kinematografie nenašli mnoho úspěšnějších titulů. Pět oscarových nominací nepochybně zasloužených, zvláště ta za nejlepší střih a nejlepší režii, protože z každého záběru je jasně patrně, že tuhle profesi ovládal George Lucas už tenkrát prakticky dokonale a že tenhle počin funguje i po padesáti rokách výtečně.

Jediné, co tak docela nevyšlo, je expozice, která u projektu s takovým konceptem představuje to nejdůležitější dějství. Při vyšším počtu postav musí seznámení s nimi být vskutku poutavé a jasné, což se neděje, takže může trvat delší dobu, než si ujasníme jejich motivace a vytvoříme si k nim nějaký vztah, přičemž se může stát, že některým divákům a divačkám se to nepodaří po celou dobu, třebaže tyto postavy zažívají věci, které může leckdo znát z vlastní zkušenosti (z tohoto pohledu lze American Graffiti označit za nadčasové). To je patrně jedním z těch dvou důvodů, proč se o nich při diskuzích o Novém Hollywoodu nemluví tak často jako třeba o Bezstarostné jízdě, Bonnie a Clydeovi, Divoké bandě, Pattonovi, Love Story, Útěku, Čínské čtvrti (v srpnu k vidění na Noir Film Festivalu), Přeletu nad kukaččím hnízdem, Čelistech, Networku, Taxikáři, Rockym, Carrie, Lovci jelenů, Apocalypse Now a některých dalších snímcích. Druhý důvod je právě ten, že George Lucas pak nastartoval svoji Star Wars ságu, která do značné míry přebila všechno ostatní, co kdy vytvořil.

 










 

American Graffiti je úsměvný biják – jeden z těch „feel good movies“, u kterých se máme cítit dobře. K tomu dopomáhají i tehdy začínající herci a herečky, kterým se pak povedlo dosáhnout nevšední kariéry. Vedle Harrisona Forda jde o Rona Howarda, Richarda Dreyfusse, Bo Hopkinse či Kathleen Quinlan. A k tomu souhlasil s účastí tehdy nesmírně populární radiový DJ Wolfman Jack. Režisér a spoluscenárista zároveň přidal něco, co se ve finále dobrého filmu často nabízí, ale málokoho napadne to zakomponovat. Jedná se o závěrečné dovětky, které prozrazují, jak to dopadlo s těmi čtyřmi nejdůležitějšími postavami. Ženské v tomto směru zůstaly bez povšimnutí, nicméně každý majitel a každá majitelka DVD pochopí proč (viz níže). Ledacos navíc dopověděl tento sequel, který zjevně za originálem zaostává ve všem, včetně parádní dobové atmosféry a líbivé vizuální stránky.

P. S.: Na DVD se v bonusové sekci kromě medailonku herců a tvůrců objevují produkční poznámky, a také film o filmu z roku 1998, ve kterém se v osmasedmdesáti minutách od těch nejzasvěcenějších dozvíme všechno podstatné, resp. úplně všechno o předprodukci, produkci i postprodukci. Stejně jako samotný počin, i tohle „making of“ nepochybně snese opakované zhlédnutí, protože i po těch pětadvaceti rokách od natočení je na všech znát, jak jsou pyšní a nadšení z toho, že se na něm mohli podílet, a protože tedy nechává podrobně nahlédnout pod pokličku vzniku American Graffiti, tedy projektu, o jehož kulturním, historickém a estetickém významu rozhodně není nutno dlouze polemizovat.

FOTO: cinema.de