Rozhovor: Jana Nagyová

 

 

FDb: Hodně se mluvilo o vašem návratu před kameru po bezmála třiceti rokách. Bylo pro vás těžké si zvyknout na ten natáčecí rytmus?
Jana Nagyová: První den byl těžký, protože dvanáctihodinová šichta je dlouhá. A na to nejsem zvyklá. Ten den byl dlouhý a navíc jsem na sobě měla těžký kostým. To znamená, že jsem si nemohla odskočit, kdykoli jsem chtěla, protože jsem se musela kompletně vysvléct. (úsměv) Mělo to svoje malé nedostatky a chybičky, ale to k byznysu a herectví patří.

Natrefila jste na tom place na něco, na co jste třeba nebyla zvyklá, nebo na něco, co jste neznala? Například co se týče digitální kamery …
To chci právě říct. Na digitální kameru jsem vůbec nebyla zvyklá. Byla jsem tam jak Alenka v říši divů. Natočíte sekvenci a na obrazovce se na ní přímo na place podíváte, můžete si ji přetočit … To všechno jsem neznala, točila jsem na klasickou kameru nebo na šestnáctku. To pro mě byla největší novinka.

Když se bavíme o vaší postavě královny, je něco, co se vám na ní původně nelíbilo? O čem jste se s Janem Budařem bavila, že byste chtěla změnit?
Ani ne, naopak. On tu postavu obohatil i o to, že jsem si dovolila říct pár větiček v němčině. Protože Princ mamánek je pohádka, která není vázaná na nějaké období nebo století. Prostě je nadčasová. Může se odehrávat dnes, včera, před sto lety, ale klidně i v budoucnosti. Copak my víme, jaké kostýmy budeme nosit za tisíc roků? A právě proto, že je nadčasová, jsem si říkala, že královna určitě zná hodně jazyků a i princovi dává možnost se učit. Vzdělání dostal krásné, akorát se nedostal mimo zámek a všeho se bál. (úsměv) Od Jana Budaře to bylo milé, že mi dal možnost si pohrát s takovými drobnostmi. Jsou malinké, ale mnozí si toho všimli.

Nádherný kostým nosíte jak v Princi mamánkovi, tak v Arabele. Jak moc je pro vás jako pro herečku kostým důležitý?
Velmi. To už je pro mě padesát procent. Jakmile si hodíte kostým na sebe, tak máte jiné držení těla. Například korzet vás stáhne, takže máte méně možností dýchat. Ale dýchat chcete, abyste mohl mluvit. Pak máte vznešené pohyby. A to je na tom vidět. A je to krásné, takže proto jsem vydržela i pět šest hodin bez toho, aniž bych si dovolila jít na toaletu.

POZOR NA MOŽNÝ SPOILER V NÁSLEDUJÍCÍ OTÁZCE!

V Princi mamánkovi hrajete ještě jednu roli. Jak se taková role hraje?
No, ten její kostým je nádherný. Celý ten styling je nádherný. A když jsem sebe samotnou viděla, tak jsem byla dojatá. Vlastně to byly rozpačité pocity. Chtělo se mi plakat, chtělo se mi smát. Byla jsem v rozpoložení, kdy jsem si říkala, jaké to je se střetnout se smrtí. Ale život je o lásce, o životě, o smrti, se kterou se setkáváme každý den. Ale je to těžké takovou postavu zahrát.

ZBÝVAJÍCÍ OTÁZKY OPĚT BEZ SPOILERŮ!

Kromě Prince mamánka a Arabely, jaké jiné pohádky máte ráda?
Já bych si zahrála v každé pohádce, klidně i čarodějnici. (smích) Nebo i skřítka, protože pohádky miluju. A miluju kino. Nejsem zastánkyní Netflixu, Amazonu a podobných médií. Chodím do kina, protože tam žiju a vnímám. Sedím tam v tom křesílku, mám v ruce popcorn a všechno prožívám. Pláču, směju se … Já jsem dobrý divák. Umím se vžít do toho příběhu, který mě fascinuje.

 

 

Co by podle vás měla mít dobrá pohádka?
V každé by se mělo skloubit to, co v životě prožíváme. To znamená vztahy, láska, neštěstí, boj o život, boj o lásku, mírumilovnost, dobrota, zloba, úsměv, slzy, štěstí, … Jde o to, aby ten divák byl fascinovaný a dokázal se do příběhu vžít. A to se stane tehdy, když ten příběh prožíváte a prožíváte ho s vašimi pocity. Někdy jsou nahoře, jindy dole, jako na tobogánu.

Nemůžu se nezeptat na Arabelu. Věděla jste tehdy už od začátku, že vás Václav Vorlíček nechá předabovat Libuškou Šafránkovou?
Ano, on mi to řekl. Před čtyřiceti lety se vůbec nemluvilo o tom, že by se slovenský herec nadaboval. Teď na digitální kameru je to úplně jiné, neboť se to hned točí a hned s vaším textem. Kdysi se všechno natočilo, namluvilo, ale ještě jednou předabovávalo v postsynchronech. Dnes se to nedělá, což si myslím, že je daleko lepší, protože to, co se dnes natočí na digitál, to prožíváte a ta intonace a ty tóny a to tempo řeči, kdy jste hlasitější nebo křičíte nebo pláčete, se potom dá těžko dohnat v postsynchronech. Proto jsem zastáncem digitálního natáčení, kdy je obraz i zvuk dohromady.

Je pravda, že jste v pokračování nazvaném Arabela se vrací anebo Rumburak králem Říše pohádek nehrála proto, že tehdy jste žila už v Německu a agentura, která vás tam zastupovala, pro vás chtěla honorář 2 000 marek za jeden natáčecí den?
Ne. Tam byla jiná cena. Prsty jsem v tom neměla, najala jsem si agenturu a ty požadavky nebyly nadsazené. Ale Pragokoncert si postavil hlavu. To nemá s panem Vorlíčkem ani se seriálem nic společného. Tam byly jiné instituce, které se o to postaraly.

Pár roků zpátky jsem měl možnost mluvit s Petrou Černockou, která s Václavem Vorlíčkem spolupracovala na Dívce na koštěti. Tu máme všichni rádi, stejně jako Arabelu, a tak se vás zeptám na stejnou věc, jestli je něco, co na Arabele úplně nemusíte?
Trochu jsem bojovala s tím pádem do Vltavy, protože to mi nesedělo, jelikož měla patnáct nebo šestnáct stupňů. A protože nejsem žádný otužilec, tak jsem se bála, že dostanu srdeční infarkt. (úsměv) Ale dobře to dopadlo. Jinak si na nic podobného nevzpomínám.

A je naopak scéna, kterou máte hodně ráda?
Ano. Je to ta scéna v pokojíčku, kdy jsem vystoupila z toho Petrova plakátu. A potom miluju tu scénu, kdy se mi díky magii zjeví on.

 

 

Arabela musela být za minulého režimu vzhledem k žánru zároveň útěkem z té nesvobodné reality. Ale točilo se i v západním Německu a Václav Vorlíček říkal, že straníci na úřadech po něm po příjezdu chtěli nějaké informace o tom, jak to tam všechno funguje. Kontaktoval vás z tohohle důvodu někdo taky?
Vůbec. Já jsem točila na Slovensku, kde jsem byla zaměstnankyní Divadla Nová scéna. Do Německa jsem ani nejela, protože všechny moje scény se točily v Čechách.

Za pár měsíců bude mít premiéru film Dvě slova jako klíč. Jakou postavu v něm hrajete?
Hraju tam manželku Daniela Olbrychskiho. (úsměv)

A máte ještě nějakou další nabídku na roli ve filmu?
Ano, od producenta Jakuba Červenky mám nabídku na biografický film o krasobruslaři Ondřejovi Nepelovi, který v roce 1973 vyhrál naposledy mistrovství světa, a potom odešel do Holiday on Ice a celé ty roky bojoval se svobodou, protože kvůli svým sklonům byl v té době diskriminovaný, odsuzovaný, pronásledovaný. A tím, že odejde do světa, viděl možnost, že bude moct konečně žít svůj svobodný život.

FOTO: FDb.cz, Bontonfilm, ceskatelevize.cz