Démanty noci

 
Tak jsem se na to těšil, a nakonec takový   podraz. Vůbec jsem neměl přehled o tom, co je   vzpomínka a co jen představa. Prvních dvacet   minut mne tedy štvalo úplně. Snad by si snímek   zasloužil něco za kameru, ale za takto   zprzněný celý film nedávám ani   to.  
 
 

Tak přiznám se, že mě na tomto filmovém   zpracování Lustigovy povídky o útěku dvou   židovských mladíků z nacistického transportu,   nejvíc fascinuje ta legendární "nejdelší   kamerová jízda v dějinách filmu",   (minimálně tedy toho československého). Mladý   režisérský debutant Jan Němec musel mít   neskutečnou přesvědčovací schopnost, když   dosáhl toho, že se údajně na místo   natáčení svezly kamerové koleje ze všech   filmových studií v Čechách, (od Barrandova,   přes Hostivař, až po Zlín, tehdy Gottwaldov),   ze kterých se vybudovala neskutečně dlouhá   trať pro kamerový vozík a ještě k tomu   vedoucí i do prudkého kopce! Údajně se na   tento úvodní minutový záběr spotřebovala   třetina rozpočtu filmu. Tak je ten záběr, z   blízka sledující úprk do kopce, fascinující   a sugestivní to ano, ale přeci jen se vkrádá   otázka… Nešlo by to pomocí střihů a ruční   kamery, (kterou jinak ve filmu kameraman Jaroslav   Kučera hojně používá), natočit úsporněji?   Inu, začátečnický režisér Jan Němec zjevně   dokázal své okolí přesvědčit, že nešlo. Po   tomto famózním antré film pokračuje hodně   modernisticky - ártově. Děj je zachycený   "neklidnou" kamerou s množstvím   střihů a protkán vzpomínkovými flashbacky u   kterých často není zřejmé co je představa,   sen a co realita. Další atraktivitou filmu pro   mne je to, že jsou v něm i záběry Děčína,   (kde jsem v tamější porodnici poprvé spatři   světlo světa) a ze suťokamenitého kopce   Haďák, nad mou rodnou dírou Jílové, (kde jsem   prožil prvních 18 let života). Není to film   pro konvenčního díváka, je to vyjímečná   filmová lahůdka pro fajšmekry, kterou se   režisér doslova zapsal do dějin kinematografie.   Krom tohoto filmového "démantu"   natočil ještě jeden pozoruhodný a významný   film "O slavnostech a hostech". V   emigraci, do které se dostal po srpnové okupaci,   nenatočil téměř nic, (nebo nic významného),   a filmy které v Česku natočil po svém návratu   a změně režimu, po "sametové   revoluci", jsou hodně rozporuplné, (např.   klímovská adaptace V žáru královské noci,   či fantasmagorie Jméno kódu Rubín, až po   poslední, již né zcela dokončený,   autobiografický film Vlk z Královských   Vinohrad).
.

Tak tedy tento kritikou tolik oslavovaný snímek   to je vskutku kousek! O filmu toho vim opravdu   dost a snadno identifikuju kvalitu i její opak   ale tohle na mne bylo trochu moc (ne trochu ale   moc) "ART". Nepomohla mi ani univerzita,   abych to do sebe zakoukané dílko svedl   absorbovat. Pokud má být a je kinematografie   opravdu pro lidi tak tohle je velký nonsens!! Po   shlednutí mne napadla jako parafraze slova z   jiného filmu. "Kdyby sem to byl věděl tak   bysem sem nechodil".

Já se svezu na málokteré nové vlně, a je   celkem jedno, zda je česká nebo francouzská,   tato filmařská etapa mě zkrátka nebere, a je   tomu tak i v tomto případě. Čtyři hvězdy ale   určitě zaslouží syrovost záběrů a schopnost   navodit pocity strachu a beznaděje, a to pouze   takovými prostředky, jako jsou prázdné schody,   hluché zvonky a mlčící dveře. Bohužel,   zážitek z celku není natolik silný, abych se   jej někdy pokusila zopakovat...

Ano jak píše uživatel AKANA chce to   vstřícnost a trpělivost a tu jsem asi po   30min.vzdal.Dokoukal jsem to celé a mé   představy jaký film bude se hodně lišily od   toho co jsem viděl na plátně,zklamání a   velké!

Když člověk uteče z koncentráku, nemá   zdaleka vyhráno, neboť se pouze z malého   ocitnul ve velkém. Syrovost fašismem prolezlé   společnosti je zřejmá, mrazí z ní i bez   velkých slov.

Tenhle opravdu nelehký snímek vyžaduje   vstřícnost a trpělivost přestože trvá jen   hodinu. Odměnou je pak ale unikátní filmový   zážitek a člověk nemusí být ani snob. Na   jedné straně výrazově ořezané až na dřeň,   na druhé dobově artistní. Kamera jde aktérům   extrémně na tělo. Žádná hudba, minimum slov,   Jan Němec v podstatě VYPRÁVÍ OBRAZEM. A to   nejen (velmi prostý) příběh, ale hlavně   prožitky hlavní postavy. Tam, kde by jiný   potřeboval aspoň vnitřní monolog, vystačí on   s několika vizuálními náznaky, které nám   uprchlíkovy pocity a myšlenky přiblíží   mnohem působivěji. Nepřestávám žasnout kolik   originálních a sebevědomých filmů u nás v   šedesátých letech vznikalo.

Mistovské dílo, což překvapuje o to víc, že   se jedná o autorův debut. Zahraniční studenti   FAMU většinou neznají Formanovy filmy ze 60.   let, ale tento "démant" ano. A dodnes   ho obdivují...