Já taky

Příjemný, hořký, tak trochu melodramatický   snímek s příchutí nevnucujícího humoru.   Příběh o lidech, kterým osud nepřál a jsou   nuceni žít s postižením Downovým syndromem.   Všichni jsme se s takovým člověkem někdy   setkali a přiznejme si, že s krapet odpudivým   dojmem. Ale jaký je jejich život? Napadlo   někoho, jestli se takový člověk může   zamilovat? Jaké problémy to může přinést? O   tom a dalších věcech přináší tento   španělský snímek, který se takřka svým   námětem trefil přímo do černého. Hlavní   roli ztvárnil Pablo Pineda. A vskutku mistrovsky.   Sám je postižený, ale každým záběrem jakoby   nebyl. Jeho postava byla zcela uvěřitelná a   místy i dojímavá. Jeho zamilovanost (ke   kolegyni z práce, která postižená není),   zoufalství, trápení a hlavně boj s osudem je   pro zdravého člověka až k neuvěření. A   není to jen on. V pozadí příběhu je   vyprávění i o chlapci a dívce se stejným   postižením, kteří se do sebe zamilují, a   kteří se s nepochopením okolí spolu rozhodnou   utéct. Útok na city diváka? Jak se to vezme.   Záleží na tom, jak se k tomu daný divák   postaví. Tvůrci pouze poukázali na problém, o   kterém se nijak nemluví. Realita se nedá   upřít a tak tímto snímkem máme možnost   nahlédnout do duše lidí, kteří bohužel   nejsou jako my, kteří mají svůj trochu jiný   svět, ale chtějí také to co my. Něhu, lásku,   pochopení. Tvůrci snímku nijak netlačili na   pilu a nechali vyprávění klidný a ničím   nerušený průběh. Vše má zcela realistický   podtón a tak jakoby jsme vše prožívali s   hrdiny toho, pro mě naprosto dokonalého snímku.   Hodnotím ho plným počtem bodů nejen za námět   a odvahu něco takového natočit, ale i za   vynikající herecké výkony přítomných   neherců, kteří Downovým syndromem trpí a se   kterými to určitě nebylo jednoduché. Ano,   před takovýmto filmem klobouk dolů.