Jak chutná smrt

Kdo má rád rodinná   psychologická dramata, tak   tento film se mu bude líbit.   Šplechtová a Kukura, v roli   rodičů syna, který   zamorduje dva policisty.   Příběh si klade otázku,   může za všechno jenom on,   nebo chyba je v jejich   způsobu života. Za totality,   olympionik, neolympionik, v   době, kdy Klause nikdo   neznal, by se amnestie   nedočkal a skončil by na   šibenici. Šplechtová -   Hrušínská je výborná...

Příběh se odehrává v   době současné. Tedy v   takové, která je už   téměř o dvacet let   starší, než ta doba   současná. Krimi příběh je   příběhem jedné rodiny.   Jsou to zbohatlíci. Otec byl   známým střelcem a časem se   stal i známým podnikatelem v   oblasti zbrojení a reklamy.   Synáček se rovněž   pokouší a kariéru   sportovního střelce. Ten má   ještě v těchto   devadesátých letech účes   ala osmdesátá léta, tedy   takový - „ráno vstanu a   už se s tím nic nemusí   dělat“. Matka tuto rodinku   doplňuje a je pro svého syna   ochotna udělat cokoliv.   Třeba se dopustit   kriminálního činu.
Toho kriminálního činu   se však dopouští její syn.   Při jedné takové situaci   neudělá nic jiného, než ve   zkratu zastřelé dva   příslušníky policie. To   ještě nepomáhali a   nechránili. To jsou děti.   Jsou s nimi starosti. Říká   se, že malé děti jsou malé   starosti a velké děti jsou   velké starosti. Malé dítě   třeba rozbije památeční   vázu po prababičce a velké   dítě se dopustí   dvojnásobné vraždy.
Film vznikl v době, kdy   druhým či třetím rokem se   udělovala cena Český lev,   ale na druhou stranu ta   filmová tvorba byla spíše   bídná. Jak chutná smrt by   se mohla zařadit k tomu, na   co se dalo dívat.

Pokus o psychologický   thriller v režii Milana   Cieslara nemohl dopadnout   jinak, než jako řádnej   průser. Bohužel jsem nečetl   předlohu mého oblíbence   Ladislava Mňačka, takže   nevím, nakolik si   scénáristé, kteří se na   filmu podíleli svoji verzi   upravili. Každopádně   výsledek je toporná a   těžko uvěřitelná   slátanina, kde i herci jsou   vesměs příšerní. Navíc   ten televizní look vypadá   fakt otřesně. Postsynchrony   a předabování některých   herců je také žalostná a   odfláknutá práce. Už jsem   to myslím jednou psal a znovu   se utvrzuji v tom, že Milan   Cieslar nebyl a nikdy nebude   kvalitní režisér.

Podprůměrná, byť alespoň   melodická road (shot) movie   životem. O tom, že úkolovat   svými nenaplněnými sny   potomka může vést ke   smutnému konci. Aneb dlouhé   vlasy, krátký rozum (a tím   nemyslím tu „zděděnou“   matraci Danielu, ale Robertova   otce). Ale trefil to   parádně, tatík! Přímo   olympijská trefa, řekl bych.   Jen místo medaile si   vystřelil doživotní peklo.   Tak se aspoň na to ještě   učesal, no.