Muka obraznosti

O problémech čerstvě vystudovaného chemického   inženýra, který nastupuje do svého prvního   zaměstnání a jehož představy a plány se   střetávají s tvrdou realitou života. Takové   je motto knižního románu autora Vladimíra   Párala, který byl koncem osmdesátých let   zpracován do filmové podoby. Přestože se v   předloze příběh odehrává v osmdesátých   letech, ve filmu je zasazen do let padesátých,   čímž se vlivem námětu řadí mezi takové   snímky, jako je „Svět otevřený náhodám“   1971) a „Rytmus“ (1980), byť se děj v obou   případech odehrává v letech třicátých.   Podstata námětu o hlavním hrdinovi je stále   stejná. Zajímavé je, že oba snímky jsou   natočené taktéž dle knižní předlohy a   každá je přitom od jiného autora. Jako kdyby   bylo za socialismu spisovatelům dáno zadání, o   čem mají psát. K tomu nelze připojit také   film „Hauři“ (1987), který sice už knižní   předlohu nemá, ale podstatu věci má stále   stejnou. No nic. Tentokrát tu tedy máme mladého   inženýra chemie, který je vášnivý čtenář   romantických historických románů a tak trochu   snílek. Charakterově je inteligentní a   talentovaný, ale zároveň také naivní a   impulzivní. A právě to je jádro věci, neboť   ve svém prvním zaměstnání se dostává do   silné konfrontace svých snů a skutečnosti. Ve   svých představách je sice úspěšný hrdina   jak v práci, tak i u žen, avšak společenská   realita v pracovním nasazení i v soukromí je   pro něj katastrofálně jiná. Je mučen realitou   ve víru své obrazotvornosti, čímž na své   cestě životem musí hledat sám sebe a hlavně   to, co v životě doopravdy chce. Na konci   osmdesátých let byla v politice v plném proudu   tzv. *přestavba*, což pro filmové tvůrce   znamenalo jisté uvolnění, takže hlavně   častým erotičnem se od podobných výše   uvedených snímků hodně odlišuje.   Moralizační aspekt však zůstal zachován. Film   je, jako obvykle, kritický vůči tehdejšímu   společensko-politickému systému. Mladý   inženýr je představen coby symbol mladého   generace, který se snaží najít svůj vlastní   hlas v socialistickém prostředí. Po dějové   stránce je kapánek náročný, obzvlášť v   psychologických oblastech a projevovaných   symbolech, takže vyžaduje od diváka určitou   míru zapojení. Nejedná se o obyčejně   jednoduchý příběh o lásce a ztrátě, jak to   může na první pohled vypadat. Především se   prezentuje úvaha o životě, společnosti a   lidské existenci. S tím je spojeno také   určité varování před nebezpečím manipulace   a ovlivňování lidí a právě v tom je celý   koncept hodně zajímavý. Na bodech ale hodně   ztrácí vizuální stránka. Padesátá léta   přece jen vypadala poněkud jinak. Jednou dobovou   tramvají v pozadí to tvůrci nezachránili. Sice   je škoda, že se jedná o další film, který v   době uvedení vlivem politické situace naprosto   zapadl do divácké nevědomosti, ale protože má   svoji moralizační hodnotu nadčasovou, má   divákům co říct i dnes.

Vím, že když jsem zaznamenal film natočený   Vladimírem Drhou za účasti hereckých hvězd   jako jsou Jirásková, Bartoška, Poloczek,   Šulcová, Medvecká a další měl jsem velká   očekávání ale výsledek bylo jen opravdu   obrovské zklamání. Tak nezáživný film se   hned tak nevidí. Sledovat ho je asi jako když   koukáš z okna a nikdo nejde!!

palec dolů
Od tohoto filmu jsme čekali více,než nám,   divákům bylo dopřáno.Bylo to pro nás velké   zklamání.Ani Dáša Bláhová z Austrálie to   svými půvaby nezachránila.

Poměrně nudný film s velmi slabým výkonem J.   Pomeje. Ocenit snad lze poměrně originální   nápad prolínání se reality se Stendhalovskou   tématikou. Páralovy romány byly vždy poměrně   odvážné, s erotickým nábojem, ale v globálu   působí rozvlekle a nezáživně. Stejně tak i   tento film.