Splynutí duší [TV inscenace]

POZOR, SPOILER

Mladičká Jana Parmová se vrátila ze studií s výborným prospěchem. Její otec, berní rada František Parma, jí dává medailon s obrázkem zesnulé matky a zároveň ji oznamuje, že si bude brát zde přítomnou slečnu Žofii. To Janu rozpláče a mizí ve svém pokoji. Žofie tam přijde za ní a snaží s ní spřátelit. Vysvětluje své konání a vztah vůči jejímu otci. A také jí poví o jejím novém místě, kde bude učit. Zde Jana přijíždí i s otcem.

Postupně poznává zdejší lidi, včetně odcházejícího učitele Urbana, který se o dění zde nevyjadřuje zrovna optimisticky. Ale což, začíná školní rok a nastává práce. Už při rozsazování dětí to začíná být podivné, za učitelkou pak přichází matka jednoho z žáků. Ptá se, proč zrovna její syn musí sedět vedle pancharta. A zdá se, že dokonce vyhrožuje.

Pak je Jana na návštěvě u správce statku Velety. Ten to zde drží velmi zkrátka. Později se začíná až příliš nápadně Janě dvořit. Na návštěvu sem přijíždí Žofie. Prý na Veletovo pozvání. A kupodivu přijela s mladým panem učitelem Urbanem, který ve městě dostal jen čirou náhodou místo.

Pak jsou všichni u Veletů, a že by se to nešlo v nějak přátelském duchu, se nedá říci. Po této trachtaci přichází za Janou opět Veleta. Nenápadně dá najevo, co si myslí o vztahu Žofie, a učitel Urban také dá Janě najevo své city. A když jsou spolu v posteli, jsou načapáni.

Později pro Janu přichází Veletová, že její muž je marod a chce s ní mluvit. Cestou se staví u jedné mladé rodičky. Je zde dětská truhla a rodička úmrtí děcka schvaluje. Byl by to prý pátý panchart Veletův. To Janě nedá, a když se Veletova žena zmíní o dalších věcech, rozhodne se, si s ním promluvit. Najde jej při kartách, přede všemi ho inzultuje a odjíždí.

Jana je doma, děti se neučí a tatínek nadává, že je Žofie věčně pryč. Jeho dcera nepoví, co tuší, a zrovna se Žofie vrací i s Urbanem. Než se situace vyhrotí, posílá Žofie Janu nahoru. Zde ji čeká Veleta a hned jí balí věci, aby šla s ním, že se rozvede. Ta odmítá...

Inscenace na motivy povídky Myšky spisovatelky B. Benešové vypráví o prvním místě mladé učitelky Jany, kterou rodinné důvody zavedou do malé vesnické školy. Jana je čistá, nezkažená bytost a v konfrontaci s ní vynikají negativní vlastnosti postav, reprezentující mravy té doby. Střetává se se světem šosáctví a konvence, citové chudoby a životní prázdnoty.

Po absolvování školy se Jana (L. Šafránková) vrací do rodného města, kde jí otec (V. Ráž) sděluje, že se znovu ožení. Jana pochopí, že se jí „nová matka“ – Žofie (D. Syslová) chce zbavit. Zařídila jí místo učitelky ve vesnické škole. V doprovodu otce se tak vydává na nové působiště do zapadlé vesnice Lučiny. První dojmy jsou rozpačité. Vesnice žije jiným rytmem než město, nikdo nemá čas novou učitelku přivítat. Jana naráží na místní zvyklosti i falešnou morálku…

Zdroj: Česká televize

Stejně jako člověk nosí v sobě kousek své historie, skryté do každodennosti, tak i věci kolem něho píší své dějiny. Někdy jako by s životem člověka splývaly v důvěrné zabydlenosti, jindy stojí ostře proti němu.

Salónu správce Velety v nové barevné televizní inscenaci Splynutí duší dominuje stejnojmenný Švabinského obraz. Hodinu od hodiny světla a stíny dodávají obrazu proměnlivý život. Ale nikdo kolem to nevnímá. Mezi obrazem a lidmi je prázdno. Obraz tu žije sám…

Hra Splynutí duší vznikla podle předlohy Boženy Benešové. Autorka scénáře Věra Kalábová si vybrala povídku Myšky (byla otištěna roku 1918 ve sborníku F. X. Šaldovi k padesátinám). Tvorba Boženy Benešové spadá od přelomu století až do třicátých let. Autorčiny tzv. „malé romány“ jsou většinou o mladých lidech, kteří hledají sebeuplatnění ve světě. Porovnávají mnohdy lživou a pokryteckou tvář tohoto světa se svými sny. A odtud pramení jejich pocit tragédie a disharmonie. Tito hrdinové dokáží jen zřídka své sny uskutečnit. Brání jim v tom vnější společenské okolnosti a prostředí, které je vychovalo, ale i jejich vlastní neschopnost vzepřít se, nalézt sebe samy a své místo. Nemají dostatek sil a odvahy jít vlastní cestou. Prázdnotu a zbytečnost pociťují tím naléhavěji, čím více si uvědomují, že se nedokáží vzepřít pořádku, kterým opovrhují, že nedovedou odejít z prostředí, které se jim odcizilo. Božena Benešová tento svět svých hrdinů v jedné básni charakterizovala s ironií ji vlastní jako „svět chroustů“.

Janinka, hrdinka příběhu jejich Myšek, není z rodu oněch bezvýchodných, zbytečných a beznadějných autorčiných hrdinů. Na počátku příběhu je ještě příliš mladá, než aby v ní rozčarování z otcova sňatku zanechalo výraznější osudové stopy. Ale posléze se dostává do situací, které jí otevřou oči. „Nebojte se myšek, ale lidí,“ říká ji mladý učitel Urban na přivítanou v Lučinách, v jejím novém působišti. Tehdy Janinka celou situaci ještě nechápe. A Urban postřehne, že jakékoli jeho vlastní zkušenosti jsou tu zbytečné. V rozhodujících chvílích ale Janinka pochopí. Dojde tam, kde se poprvé setkala s Urbanem, aniž znala smysl jeho slov. Pochopí, že není sama, kdo trpí okolnostmi, že není jediná zklamaná láskou. A dokáže se na sebe i druhé podívat v odstupu, zvenčí. Není to snadná cesta. Z „chroustů“ se lidé nerodí lehce. Je to těžký a bolestný přerod, v němž je člověk vždycky sám…

Božena Benešová v příběhu ukazuje příčiny a okolnosti společenského mechanismu, které nutí lidi jednat tak, jak jednají, jejich činy však neospravedlňuje. Své hrdiny nezbavuje odpovědnosti za ně. Ukazuje maloměšťáckou společnost, která tyto lidi vychovává, a dívá se s ironickým nadhledem na omezení a přehrady, které si staví mezi své svědomí a svět.

Pro televizní ztvárnění bylo třeba oprostit povídku od dobových nánosů a zbytečného sentimentu. Nutná byla také určitá jazyková modernizace. Věra Kalábová se ve svém poetickém scénáři soustředila především na ostrou kresbu charakterů postav a z ní vyplývající vztahové souvislosti. V secesně laděném koloritu doby se jí podařilo zachytiti atmosféru maloměšťácké přetvářky. Režisér Jan Matějovský provedl hru v ostrých, výrazných konturách. Každé z postav vymezil přesné místo, určitý názor i skrytý a viditelný vývoj. Kameramanem inscenace je Adolf Navara, výtvarníkem scény Aleš Voleman. V hlavní roli se představí Libuše Šafránková, dále hrají Vladimír Ráž (otec), Dana Syslová (Žofie), Jiří Klem (Urban), Svatopluk Matyáš (Veleta) a Vlasta Vlasáková (Veletová).

WAGNEROVÁ, Eva. Splynutí duší. Květy. 1976, č. 47, s. 46 – 47.