Obsah filmu Jahody na stéble trávy
Na své cestě za zmapováním současné tematiky vážící se k regionu nemohlo ostravské studio logicky opomenout dílo prozaika Jiřího Křenka „Valigurky z Kopečka“. Jeho románová trilogie (Vesničanka, Dům mezi modřiny a Jahody na stéble trávy) totiž ukazuje proměnu současného Valašska, nikoliv však ekonomickou, ale proměnu v myšlení a cítění lidí.
Scénář čtyřdílného seriálu napsal na motivy své prózy sám autor a nazval ho podle posledního dílu románové předlohy JAHODY NA STÉBLE TRÁVY. V centru jeho pozornosti je i ve scénáři kronika rodu matky Valigurky a jejích tří dcer, přičemž menší důraz je tu položen na bohatý děj a jeho časté vzrušující...
Scénář čtyřdílného seriálu napsal na motivy své prózy sám autor a nazval ho podle posledního dílu románové předlohy JAHODY NA STÉBLE TRÁVY. V centru jeho pozornosti je i ve scénáři kronika rodu matky Valigurky a jejích tří dcer, přičemž menší důraz je tu položen na bohatý děj a jeho časté vzrušující zvraty, které charakterizují například oblíbené seriály Jaroslava Dietla. O to větší zájem věnuje Jiří Křenek sondě do psychologie našich současníků, etické a morální problematice, hledání odpovědí na otázky po smyslu života. Až čechovovské parafrázi tématu o současném obsahu pojmu štěstí však chybí skutečně hluboká analýza jednání, cítění a myšlení Křenkových hrdinek. To, co je v Křenkově románu nejzajímavější, právě onen postupný vývoj jednotlivých postav, mění se v seriálu spíše ve výsledný fakt, který má chtě nechtě funkci převážně ilustrující. Složitý vnitřní proces zrání jednotlivých hrdinek, které jsou za svou životní představou a dopouštění se i mnoha chyb a omylů, je tu uhlazen do jakési povšechné seriálové líbivosti (osud Kateřiny, vztah Marie a Pavlíčka, Andělin odchod z domu atd.) Také sociální problematika určitého vesnického společenství je tu do té míry potlačena, že zde významové zařazení do příběhu ztrácejí např. postavy Umpaje, Orla i Marmelády, z nichž se stávají opět pouze figurky ilustrující místní kolorit. Rozsah románové předlohy pochopitelně neunese ani seriál, ale je pak otázkou zda autorům posun některých motivů byl nejšťastnější (selankovitý příběh Marie a Pavlíčka, zušlechtění postavy Orla, zjednodušení příběhu Kateřiny na emancipační problém atd., atd.) a zda sám Křenek jako scenárista zbytečně neztížil interpretům situaci předem.
Režisér Otakar Kosek respektoval strukturu scénáře, který ve vedení jednotlivých dějových linií nezapře prozaika ne zcela sžitého se zákonitostmi seriálu. Pokusil se vytvořit obrazivou moderní baladu, ve které má své místo i valašská příroda dotvářející emocionální rovinu díla. Dynamizující dějové momenty jsou střídány lyrizujícími záběry (někdy by snad mohly být nápaditější, občas se pohybují až na hranici obrazového klišé), které nejsou používány mechanicky, ale významově člení příběh. Snad jen čtvrtý, závěrečný díl seriálu se poněkud vymykal, snaha uzavřít osudy jednotlivých hrdinek vedla k poněkud překotnému dovyprávění děje, který se stával až nepřehledný.
Koskovo citlivé uchopení této formy scénáře se však pro diváka přece jen nejvýrazněji mělo realizovat prostřednictvím herců. Ti sice byli dobře typově obsazeni, ale přinesli na obrazovku velmi málo osobitého vkladu. Mnoho sice spadá na vrub scénáře, přesto se však herecká práce v tomto seriálu pohybovala v obecné rovině, bez konkrétního psychologického obsahu, ve stylu jakési pasívní reprodukce. Naděžda Letenská příliš rozmělnila postavu matky Valigurky drobnokresebnými detaily a zbavila se tak možnosti vytvořit celistvou, neopakovatelnou osobnost. Evelyna Steimarová snad nejzdařileji postihla vnitřní rozporuplnost zdánlivě vyrovnané Kateřiny, i když pojetí staré Valigurky jí nedovolilo předvést Kateřinu důsledně jako dceru své matky. Eva Jakoubková vystavěla postavu Marie v povrchně lyrizujícím tvaru a Magda Šputová vytvořila jen další variantu obecné podoby přidrzlého mláděte s dobrým jádrem. Jejich mužští protihráči měli sice mnohem méně prostoru, přesto se však spokojili s až příliš osvědčenými výrazovými prostředky. Ovšem s výjimkou Zdeněk Žáka, který roli učitele Pavlíčka, skýtající přece jen více možností, hrál s až udivující bezradností.
Ostravský seriál Jahody na stéble trávy tak přinesl jen standardní řemeslnou práci, která asi v paměti diváků nadlouho neutkví. Potěšující je sice fakt, že ostravské studio i v seriálové tvorbě hledá svou vlastní osobitou cestu nezávislou na osvědčených vzorech, ale v Jahodách na stéble trávy zůstalo bohužel jen na jejím začátku.
PATEROVÁ, Jana. Pokus o seriál. Kulturní měsíčník – kulturně politický časopis Severomoravského kraje. 1985, roč. 3, č. 1, s. 62. < Zobrazit méně
zobrazit všechny obsahy (1)
TIP: Nastavení pořadí obsazení si můžete nastavit
zde >>
Nejnovější komentáře k filmu
Bez komentáře :-).
Přidat komentář jako první.
