Dech

Poněkud mdlé nemocniční   depresárium na oblíbené   téma "Jak se naučit   žít s tím, že   umírám", mě kromě   emotivního nástupu zanechalo   nezúčastněnou právě tak,   jak bylo podáno - formou   odtažitého konstatování,   že někteří musí   přežívat, aby mohli žít a   přitom čelit dilematu, zda   smrti nechat volný průběh   nebo čekat na nejistý   úspěch transplantace k   životu s daným, a hlavně   omezujícím limitem - přitom   obojí zní jako látka pro   zpracování lákavě a i   když mám pochopení pro   snahu neuvíznout v   melodramatických hlubinách,   za plnění úkolů z   předsmrtných seznamů či   praktických cvičení v   milosrdných lžích, toto   suché zhodnocení stavu,   proložené vágním románkem   a nějakým tím ilegálním   výstřelkem, jako vytrženém   z docela jiného charakteru,   svědčí o vypočítavé   opatrnosti bez vyhrazeného   místa pro vcítění, a tak   trochu pozapomnělo na fakt,   že i mělčiny dokážou být   zrádné... a tady se   narazilo.