Deník komorné

Můj neoblíbenější film   Louise Buňuela. Nádherná   Jeanne Moreau. Buňuel zde   zachycuje morální úpadek ve   Francii mezi dvěma   světovými válkami. Hlavním   tématem je psychogram   sloužících: komorná   deroucí se vzhůru a zloduch   s fašickými ideály.   Komorná Célestine se nakonec   dostane do společenské   vrstvy svých bývalých   pánů sňatkem s urozeným   sousedem. Film patří mezi   nejznámější a uznávaná   Buňuelova díla.

Film bez kladného hrdiny, a v   tomto smyslu docela   nepříjemná podívaná.   Iritující panoptikum   postaviček, která každá   představuje něco odporného   z lidských vlastností. Snad   ti Francouzi nejsou všichni   takoví... Některé symboly   ve filmu s postupem doby   ztratily na srozumitelnosti.

Na Buňuelovy poměry je ten   příběh docela spořádaný   a srozumitelný, což je   samozřejmě jen zdání,   protože jeho filmy jsou   pokaždé sžíravým   jinotajem protkaným   společenskou a politickou   kritikou. Tentokrát se   otevřeně přiznám:   nepochopil jsem. Že ty   pošahané, zvrácené figurky   v domácnosti, kde Celestina   slouží, reprezentují   různé ale vždycky nějak   zkažené složky   společnosti, to je jasné.   Celestina se téhle sebrance   vysmívá ale nakonec skončí   jako jedna z nich. Největší   darebák zůstane bez trestu a   dělá revoluci. Ano, ale   nějak si z toho nedokážu   sestavit jádro sdělení.   Nemuselo by mě to   překvapovat, Buňuel je   přece původně surrealista,   ale právě těchhle prvků je   tu tentokrát pomálu. Asi by   hodně pomohla detailnější   znalost doby a prostředí,   které tu Buňuel zobrazuje.   Stejně je to ale zase   nevšední zážitek   korunovaný skvělou kamerou a   hlavně nedostižnou Jeanne   Moreau.