Detektivní příběh

Věřte, že braní otisků prstů je bezbolestivé,
akorát si pak musíte umít   ruce. Třeba tamhle.

Krásné dílo.   Opět bych zvolal, kéž by   obdobných filmů bylo více a   je škoda, že dnes filmařům   schází takový um, který je   v tomto příběhu vidět.
Takřka celý děj se   odehrává na jednom místě.   A tím je jedna policejní   stanice v jednom newyorském   obvodu. Setkáváme se tu s   celou řadou většich i   menších postav a   postaviček. Každá je nějak   vykreslena, každá má svůj   charakter. I když film je   dramatem i tragédií,   nabízí mnoho a mnoho   úsměvných situací. Ale   také nutí diváka   přemýšlet. Přemýšlet o   životě i o tom, co se   odehrává na plátně.   Dnešní lidské hodnoty i   morálka jsou dávno někde   jinde, než co ukazuje   snímek.
Celý dej se   odehrává během jednoho dne   (nebo skoro půldne) a   odehraje se toho spousta.   Vedle detektivů do děje   vstupují různí delikventi.   Ať už ti začínající, tak   i ti zkušení. A sranda je na   place. Jeden zajímavý dialog   střídá druhý. Jednou z   nejroztomilejších postav   filmu je dívka, která se   zlodějny v obchodě   dopustila. Ta je tak   kouzelná, že skoro nejde se   do ní nezamilovat. Kouzelné   je třeba i její zjištění,   že braní otisků prstů   nebolí. Co by svobodná   dívka se alespoň během   zatčení a zadržení snaží   zbalit nějakého toho   policajta. Však už je to   dívka na vdávání. Do děje   zasahuje i mladík, který byl   pro změnu zatčen za   okradení svého   zaměstnavatele. Potřeboval   peníze na to, aby uspokojil   dívku svých snů. Jiné   děvče se jej snaží z toho   maléru dostat.
Je tu   i doktor, který provádí   nelegální interupce a   porody. Onehdá to velice   zlověstný trestný čin na   půdě americké. Tento   lékař a jeho právník   nejvíce zasáhnou do života   hlavního hrdiny, detektiva   McLeoda.
Životy   policistů se prolínají se   životy jejich zadržených.   Ač každý na jiné straně   barikády, mají toho hodně   společného.
Snímek   nabízí i mnoho smyslu pro   detail. Např. jsem ocenil   situace s lítacími vrátky u   vstupu do kanceláře   detektivů, kdy jeden z   četníků stojící zády k   těm vrátkům vždy   navstavoval nohu, aby jej   nepraštily do pozadí, když   někdo těmi vrátky   procházel. Diakogy ve filmu   jsou takové normální a   přirozené. Jo. To už se   dnes neumí.

Detektivní klasika, která se   dnes už netočí a která si   vesměs vystačila s jednou   místností, kde jsou   dohromady všichni zadržení,   policisté i oběti.
Nedovedu si dnes   představit identifikaci   pachatele, jak stojí v řadě   mezi figuranty a oběť ho má   identifikovat položením ruky   na rameno.
Druhá věc,   co mě zaujala byla, jak byli   všichni chlapi vypasení.   Možná to bylo i filmem, ale   ten dojem ve mě   nepřestával.
Samo   rozuzlení zápletky mě nijak   nezaujalo, spíš odpudilo a   to nejen tím, jak člověk   dokáže neodpustit milované   osobě. Konec byl pak už   nabíledni.