Sedm gladiátorů

Darius, hrdý kralevic   spartský je nucen bojovat o   holý život v římské   aréně s družinou   barbarských válečníků. Ty   navzdory všemu přemůže a   je mu udělena svoboda,   neprodleně se vydává do   rodného města, aby zjistil,   že spousta věcí se za dobu   jeho nepřítomnosti změnila.   Otec byl zavražděn a vlády   ve městě se mezitím chopil   zlotřilý Hiarba. Ten jakmile   je obeznámen o jeho návratu,   nechá jej svými pochopy   přepadnout, naštěstí je   poblíž chůvin syn Livius, s   jeho pomocí jsou útočníci   odraženi, bohužel si Darius   v zápalu boje nevšiml, že   na místě zápasu zapomněl   rodinný meč. Hlavní hrdina   spěchá za svoji milovanou, z   nenadání je však milenecký   pár vyrušen vpádem   ozbrojených vojáků, někdo   totiž úkladně zavražil   snoubenčinnýho otce. Ze   smrti je obviněn Darius,   neboť byl zabit jeho mečem,   nikdo nenaslouchá rekově   obhajobě, zvlášť ne   milovaná žena, která má   mysl zakalenou smutkem a   hněvem. Co by to bylo za   bohatýra, kdyby se ani   nepokusil očistit své   jméno, ozbrojencům se   vytrhne, hbitě překoná   zeď, kde na něj už čeká   Livius, i s ořem. Spolu   tryskem prchají z města,   mající jediný cíl, najít   Dariových pět starých   přátel, pět gladiátorů, s   jejichž pomocí se chtějí   postavit tyranovi. Jako   prvního najdou Flaccua,   rychlého vrhače nožů, s   neoddiskutovatelným sklonem k   alkoholismu. Dalším je   silák Milon, živící se na   poutích předváděním   prostému lidu svou sílu,   třetí v pořadí je   lučištník Xeno, toho času   oblažující svou   společností jednu postarší   movitou dámu. Následuje   kovář Panurgus, se svou   roztomilou dceruškou (ta se   postará o milostný   trojúhelník). Posledním   přítelem do družiny je   hbitý Vargas, toho kamarádi   zachrání z arény, kde mu   byl jako soupeř vybrán   rozzuřený býk a poté   dokonce i velmi hladový lev.   Avšak bídný Hiarba také   nezahálí, mobilizuje vojsko,   neštítí se dokonce ani   únosu Aglaie, kterou by rád   pojal za choť. Naneštěstí   noční útok palácových   stráží se nezdaří, nyní   je na tahu Darius, aby   přešel do ofenzívy. Jedna   půle skupiny se pokusí   zničit vojenský tábor   pomocí stáda splašených   býků, druhá má však   mnohem těžší úkol, který   by se pokoušel pouze   šílenec, chtějí totiž   nenápadně proniknout do   zloduchovy skalní pevnosti.   Vše neodvratně spěje k   rozhodujícímu střetu mezi   Dariem a Hiarbou na střeše   pevnosti. Roku 1962 má   sandálový žánr největší   dobu své slávy již za   sebou, přesto je pořád mezi   diváckou obcí nesmírně   populární. Do hlavní role   byl obsazen Richard Harrison,   ten se od svých   "soudruhů ve   zbrani" lišil tím, že   to nebyl žádný kulturista,   jen obyčejný, neúspěšný,   americký herec, který v   Evropě dostal příležitost,   jako spousta jiných jeho   zámořských kolegů.   Harrison rozhodně nebyl   nejlepším hercem na světě,   ale role, které vytvořil mu   sedly jako ulité, zvláště   v tomto žánru se cítil   velice dobře. Typově   odpovídal, nebyl žádná   nabušená bedna jako Steve   Reeves, Gordon Scott a jiní,   kteří vytvořili siláky   snad všech mytologií světa,   nikdy sám neporazil armádu,   nevyvrátil kovová vrata, ani   silou svých paží neboural   kamenné hradby měst. Jeho   role byly trochu odlišné,   vytvářel postavy   patricijského stavu, které   byly nespravedlivě obviněny   ze zločinu, jsou nuceny   prchnout, sami (lepší je   však za pomoci hrstky   přátel, ženského pohlaví   nevýjimaje) dokázat svou   nevinu a obnovit pošpiněnou   čest. Takovou postavou je i   Darius, čestný, srdnatý,   vždy připraven se svými   druhy být se prosti   bezpráví. Ostatní herci   byli vybrání stejně   kvalitně, jen k ženskému   obsazení bych měl výhrady.   Ve filmu vystupují jen tři   ženské psotavy, jedna z nich   je babča nad hrobem, která   se mihne na pár sekund   (hrdinova chůva), poté už   jenom dvě mladší dámy   usilující o Dariovo srdce,   bohužel do role Aglai tvůrci   vybrali nepříliš pohednou   herečku, takže předvedení   jeho milostného citu   vyžaduje velké herecké   schopnosti. Čtyři   scénáristé zdařile   přetvořili standardně   velkohubý slogan "Sedm   synů Sparty! Sedm chrabrých   mužů bojujících jako   sedmset.". Sedm heroiů   proti ničemovi disponující   velkou ozbrojenou mocí,   každý z udatných hrdinů by   měl být od svého druha co   nejodlišnější, proto tady   máme ťuňťu (Livius),   siláka, komického ochlastu,   chrabrého hlavního hrdinu,   nafintěného lučištníka,   akrobata a moudrého kováře   s dcerou, pokud možno bídák   by nějakou tu osobitou   schopnost měl mít, třeba   může mistrně ovládal bič.   Škoda jen, že se nepodařilo   udržet tempo po celou dobu   vyprávění, první půle je   dynamická, pořád se něco   děje, nabalování   roztodivných osob okolo   hlavního hrdinů je vtipné i   poutavé zároveň, potom   však tempo zvolní, začíná   se moc řečnit (ženská   linie by zasluhovala osekat),   naštěstí závěrečný   útok je natolik zdařilý,   že se mu podaří vytlačit   nepozorovaně se vkrádající   nudu. Hlavním překvapením   není scénář nebo herci,   ale španělský režisér   Pedro Lazaga, ten až doposud   neměl s podobným typem filmu   příliš velké zkušenosti,   v jeho filmografii se to   naopak hemžilo komediemi a   dramaty, to jsou přeci jenom   trochu odlišné žánry.   Další věcí, kterou si   získal můj obdiv je   šikovnost, s jakou film   režíroval, souboje jsou na   vynikající úrovni, taktéž   zá