Miroslav Zikmund

Po maturite začal študovať na Vysokej obchodnej škole v Prahe, kde so spolužiakom J. Hanzelkom mali plán precestovať všetky svetadiely a neskôr sa stali najslávnejšími cestovateľmi pod značkou H + Z.

Po uzavretí vysokých škôl nacistami (1933) pracoval na porážkach, ako účtovník v Čs. zväze pre mlieko, tuky a vajcia v Uniexportu. Obidvaja sa zároveň pripravovali na cestu. Z cesty do Álp napísal aj prvý cestopis. Svitanie na obzoru (1944). Po vojne dokončil štúdium (1946, Ing.). Neskôr získali pre svoj zámer štátne orgány i Tatru, ktorá im zapožičala Tatru – 87.

Na prvej ceste (1947 – 1950) naprieč Afrikou a Latinskou Amerikou vedľa článkov, reportáží do rozhlasu a kníh poslali i priviezli 16 000 m filmu. pásu z čoho vznikli tri celovečerné dokumenty a desať krátkych. Po návrate vo FSG dokončili filmy, Zikmund tu zostal a „voľbou sa stal Moravákom“. Druhú cestu (1959 – 1964) cez Áziu, Oceániu a SSSR, podnikli vo dvoch nákladných vozoch Tatra 805 a mj. priviezli jeden celovečerný a 137 krátkych filmov, pre ČST.

V 60. rokoch sympatizovali s takzvaným reformným krídlom KSČ a v auguste 1968 sa Zikmund v rozhlasovom prejave rusky obrátil na Brežněva, Kosygina a akademikov Keldyša, Lavreťjeva a Kapicu, aby zastavili akciu, ktorá znamenala naše, ale ich poníženie. Potom normalizačný režim učinil všetko, aby ich mená vymazal z povedomia a aby im bola znemožnená verejná činnosť. Zikmund začal pátrať po koreňoch predkov a vytvárať bohatý archív, publikovať mohli iba v samizdatu.

Po novembri 1989 sa rozhodol dokončiť svoj pôvodný plán a bez chorého Hanzelky vyrazil na tri cesty (1992, 1994, 1999) do Austrálie a na Nový Zéland. Napísal o tom tri knihy a natočil dokument Posledný kontinent (1994). Začal sa vracať na miesta, ktoré už navštívil a vydával i nové výbery reportáží. Jaromír Slomek s nimi napísal knižný rozhovor Život snov a skutočností (1997), kde vznikol o nich spomienkový film Sny a skutočnosti Hanzelku a Zikmunda a séria Svet očami Hanzelku a Zikmunda.

Zúčastňoval sa nespočetných besied, festivalov, tzv. programov; je v kontakte s mnohými nadšencami a pokračovateľov, ktorý sa vydávali po ich stopách. Venovali rozsiahli archív zlínskému Múzeu juhovýchodnej Moravy (1995), ktoré pripravilo stálu výstavu s inžiniérmi Hanzelkom a Zikmundom piatimi svetadielmi, správu nad fondom prevzal Archiv H+Z.

O ich odkaz sa stará rovnako zlínsky Klub H+Z (od 1998). Obidvaja získali za činnosť i dielo desiatky ocenení, z toho dve štátne ceny: Rád republiky (1953) a Medailu za zásluhy II. stupňa (1999).

Spolu navštívili 83 zemí, 4 svetadiely a napísali 18 cestopisov. Natočili štyri celovečerné dokumenty a 147 krátkometrážnych filmov a tv. programov.
Ide o jedinečnú legendu, ktorú nie je možné zopakovať, pretože tvorila výkladnú skriňu vtedajšej totality, kedy aj vycestovať bolo len pre vyvolených a k tomu patrí aj špecifická rola v čs. dokumentárnom filme..

Nikto doposiaľ v českej produkcii tak systematicky a v takej šírke nespracoval realitu z rôznych častí sveta v jednotnom žánri a pohľadu pre české publikum – žiadny dokument s touto tematikou nemal tu popularitu a reklamu, ako ich tri celovečerné filmy z prvej cesty: Afrika I. – Z Maroka na Kilimandžáro a Afrika II. - Z Argentíny do Mexika. Prvé dva uvidelo 776 000 divákov.

Neboli filmármi, základy filmovej reči sa učili cestou, kde si vtedy kúpili aj kameru.
Filmové pásy posielali režisérovi J. Novotnému do Štúdia populárnych vedeckých filmov v Gottwaldove a on ich na diaľku viedol a podieľal sa na dokončení filmov ako spolu režisér a časť druhej cesty s nimi dokonca aj absolvoval.

Typologicky sú ich krátke filmy reportážami s dôrazom na edukatívnosť. Námetom je buď prírodovedná jednotlivosť, horúce pramene a veľa opíc na japonskom ostrove Kjúšú, popis výrobného procesu i ťažba cínu v Indonézii Bangka, práca redakcie japonského denníka, liečba vo vulkanických kúpeľov, závod slonov v cejlonskom Kolumbe, alebo etnografická správa o stretnutí s etnikom či kultúrou.
Niektoré prerastajú celistvejším pohľadom na život obyvateľstva z reportáže z Indickej cesty. Tri prvé celovečerné filmy rozprávajú o expedícii a štvrtý je esej o prírodných krásach Kašmíru, ale i o sociálnych a politických podmienkach tejto zeme.

Komentáre k nim sú svieže i humorné a celovečerné doplnila komponovaná hudba Zdenka Lišku a hlasy Karla Pecha, Jaromíra Spala, Karla Högera i Václava Vosku.

Autor: pataamat

Miroslav Zikmund se narodil 14. února 1919 v Plzni,kde jeho otec pracoval jako mašinfíra (tedy strojvůdce) ČSD. Maminka, která se původně toužila stát učitelkou, zůstala nakonec v domácnosti a své kantorské vlohy uplatňovala na synech Mirkovi a Pepíkovi. Právě od ní se Miroslav naučil trpělivosti a systematičnosti, což později plně ocenil při zpracovávání cestovatelských zážitků. "Boty z toulavého telete" si mladý Mirek poprvé obul sedmnácti letech, když s bratrem vyrazili vlakem na Podkarpatskou Rus.

Od té doby propadl volání dálek a začal snít o jejich poznávání. Do primy reálného gymnázia v Plzni začal chodit roku 1931, maturoval roku 1938. Na schodech Vysoké školy obchodní v Praze se seznámil s J. Hanzelkou. Dali se spolu do řeči a už tehdy tušili, že mají stejné sny a plány. Ty jim ovšem přervala válka, kdy byly české vysoké školy uzavřeny a M. Zikmund nasazen na práci do jatek. Prostředí plné krve a bolesti zvířat těžce snášel a tak pro něj bylo pozdější úřednické místo v Mlékosvazu (4. odbor Sádlo - lůj) hotovým vysvobozením. Roku 1946 ukončil studia a spolu s J. Hanzelkou nastoupil na praxi v kopřivnické TATŘE. V té době už měli rozvržený plán své budoucí cesty "okolo světa" a byli na něj skvěle připraveni - M. Zikmund např. ovládal němčinu, angličtinu, francouzštinu a ruštinu, měl za sbou šest roků povinné gymnaziální latiny a soukromně se učil klasickou arabštinu a syrský dialekt, navíc si ještě zapsal italštinu a španělštinu, později pak i holandštinu. Miroslav Zikmund ke všemu znal mezinárodní desetinné třídění knihoven, a tak ve všech světových knihovnách snadno našel to, co potřeboval.

Potíže se ukázaly se získáváním dopravního prostředku: Tatry 87. Vedení tatrovky se na mladé, ctižádostivé, čerstvě diplomované komerční inženýry dívalo skrz prsty. Sympatie generálního ředitele Tatry, ing. Růžičky, a jeho náměstka Svobody si nakonec získali až svými precizně vypracovanými plány a také slibem, že v cizině budou propagovat české automobily a navazovat kontakty přetrhané válkou,což tatrovkám zajistí odbyt. K dobré reklamě a propagaci přirozeně potřebovali ten nejmodernější vůz, T 87, se kterým tehdy jezdily jen politické špičky. Povedlo se a 22. 4. 1947 inženýři, sedmadvacetiletý Miroslav Zikmund a o rok mladší Jiří Hanzelka, nastartovali před budovou Autoklubu Republiky československé v Opletalově ulici v Praze svoji "Té osmdesát sedmičku". Tehdy ještě netušili, že se z plánované cesty kolem světa za tři a půl roku vyklube "jen" tříletá cesta po Africe a Latinské Americe.

Byli první, kteří projeli napříč Afrikou - zemí idylických přírodních krás i drastických sociálních rozdílů. Na Kilimandžáro, nejvyšší horu Afriky, vynesli československou vlajku. Události únoru 1948 Hanzelku a Zikmunda zastihly v Ugandě při natáčení Pygmejů. V Kapském Městě obdrželi telegram z Prahy, aby se vrátili domů a obeznámili se s novou situací. Potom by mohli pokračovat. Toto však zamítli; argumentovali tím, že jedou podle schváleného plánu a nakonec dostali další peníze na cestu. Pochopitelně je tenkrát napadla i emigrace. Oproti jiným měli tu výhodu, že "venku" již byli. Rozhodli se však, že se domů vrátí. Byli to vlastenci a svou lásku k domovu si v cizích krajích uvědomovali více než lidé, kteří "nevystrčili paty z domu". V Československu měli také závazky především vůči lidem z Tatry. A později také zjistili, jaké mají doma obrovské zázemí v milionech čtenářů, posluchačů, příznivců. Ty přece nemohli zklamat.

Už tehdy pro ně byli jakýmsi okénkem do světa, jediným nezaujatým pramenem informací. Rozhodnutí bylo konečné. A tak cesta po trase: Atlantik - Argentina - Paraguay – Brazílie - Uruguay - Argentina - Bolivie - Ekvádor Kolumbie - Panama - Kostarika - Nikaragua - Salvador - Guatemala - Mexiko - USA - Praha pokračovala a 1.11. 1950 je doma vítaly nadšené davy příznivců a obdivovatelů. Další cesta pak oba dobrodruhy zavedla v letech 1959 - 1964 přes Asii až do exotické Oceánie. To už měli dva parťáky a také jiná auta - červenou a modrou Tatra 805. Z obou cest se jim podařilo nashromáždit obrovské množství písemného, fotografického i filmařského materiálu, který dal vzniknout mnoha knihám, novinovým, rozhlasovým i filmovým reportážím a mimo jiné i čtyřem celovečerním filmům.

Jenže roku 1968 spadla klec - po Zikmundově podpisu manifestu Dva tisíce slov se posledním hřebem do jeho politické rakve stal projev z roku '68 v ruštině čtvrtý den po okupaci, v němž se obrátil na sovětské mocnáře a akademiky s žádostí - pochopitelně naivní -, aby zastavili akci, která znamenala naše i jejich ponížení. Roku 1970 byl po pokořujícím výslechu vyloučen ze Svazu spisovatelů. S cestováním byl také konec, proto se ing. Zikmund vydal na pouť do minulosti. Sestavování vlastního rodokmenu jej uvolňovalo a osvobozovalo. Osudy předků vysledoval až do roku 1629 a rodokmenem zaplnil 18 000 listů. Jeho systém zápisu byl použitelný i v počítačových programech.

Druhou polovinu okupace strávil evidováním svého i společného archivu H + Z. Uvolnění přinesla až sametová revoluce 1989, po níž se oba cestovatelé mohli opět objevit na veřejnosti. Na rozdíl od svého kolegy a kamaráda J. Hanzelky se M. Zikmund dočkal té doby v obdivuhodné tělesné i duševní formě a mohl se tedy vydat na další cesty.

Ačkoliv roku 1968 prohlásil, že do Ruska už nevkročí, přece jen rozhodnutí porušil a 13. července 1996 vyrazil na pozvání režiséra Milana Maryšky s expedicí do oněch končin. Výsledkem byl osmidílný televizní seriál.V letech 1992 a 1994 navíc podnikl i davě cesty do Austrálie a na Nový Zéland, čímž si konečně splnil svůj velký klukovský sen. I z této cesty byl natočen poutavý desetidílný seriál reportáží a rozhovorů.

V současné době je ing. Zikmundovi už více než 90 roků - úctyhodný věk. Přejme mu tedy i nadále hodně zdravíčka, elánu a životní pohody!

Autor: green-tea