Marie Wagnerová-Černá

Připomeňme si v následujících řádcích životní cestu spisovatelky Marie Černé, provdané Wágnerové, která pod mužským pseudonymem Felix Háj vytvořila své životní dílo o osudech chlapce jménem Kája Mařík. Její sedmidílný román se stal legendou v české literatuře pro mládež.

Marie Černá se narodila 27. května roku 1887 v rodině mníšeckého řídícího učitele. Augustin Černý, Mariin otec, byl silně věřícím katolíkem a v tomto duchu byla Marie vychovávána. Právě úcta k náboženství se později odrazila i v jejím díle, což byl hlavní důvod, proč nesmělo být vydáváno v dobách tzv. totality.

Vraťme se však k Marii Černé. Poté, co vychodila mníšeckou obecnou školu, kterou vedl její tatínek, jezdila do tzv. měšťanky do Dobříše. Pak navštěvovala vyšší dívčí v Praze a nakonec absolvovala učitelský ústav v Českých Budějovicích. Po složení maturitní zkoušky se ve svých devatenácti letech vrátila zpět do Mníšku. Svého otce často zastupovala nejen při výuce, ale také při hře na varhany v místním kostele svatého Václava, kde Augustin Černý působil jako regenschori.

NEVYDAŘENÉ MANŽELSTVÍ
Ve stejném roce, kdy ukončila učitelský ústav, tedy roku 1906, se provdala Marie Černá za místního učitele Viléma Wagnera. Z manželství vzešel jediný syn – po otci dostal jméno Vilém. Za první světové války musel Wagner narukovat a po jeho návratu se manželství rozpadlo. Marie i přes přísnou katolickou výchovu souhlasila s rozvodem poté, co ji Wagner opustil. Důvod k rozvodu zřejmě pramenil z rozdílnosti vyznání. Marie byla silná katolička, zatímco její manžel byl naopak ateistou. Takovéto manželství opravdu nemohlo míti dlouhého trvání. V publikaci „Kája Mařík – Skutečnost nebo Legenda?“ se mj. píše, že Wagner: „…v době trvání manželství – pravděpodobně během jejich několikaletého pobytu na Zlíchově – udržoval několik známostí. Při prvním rozvodovém stání měl poměr se ženou o dvacet let mladší, s níž čekal dítě. Toto všechno bylo na hony vzdáleno takové představě o manželství, jakou měla Manka.“ V uvedené publikaci se dále píše, že: „…otec Vildovi nikdy nepřispěl ani na studia, ani do začátků při zajištění samostatné Vildovy existence.“ Poslední stopa manžela Marie Černé, Viléma Wagnera, byla zaznamenána v polovině 30. let, kdy byl řídícím učitelem na obecné škole v Praze – Vršovicích.

PRÁCE NA FAŘE
Po rozvodu svou péči Marie soustředila na syna a svého stárnoucího otce. Ten po odchodu do penze musel opustit služební byt ve škole. Marie se s otcem a synem odstěhovala na mníšeckou faru, kde jim útočiště poskytl farář František Raus. Marie se starala o faru a v podstatě pracovala jako hospodyně. I když pocházela z rodiny silně katolické a zcela jistě nebyla vychovávána v emancipovaném duchu, nástup na spisovatelskou dráhu již vyjadřuje rysy moderní ženy. Pan farář ji podporoval v její činnosti, jež zahrnovala nejen hraní na varhany, ale také angažování se v místním ochotnickém spolku, vedení pěveckého sboru a rovněž činnost v tělovýchovné jednotě Sokol.

Prvním literárním dílem Wagnerové však nebyly příběhy Káji Maříka, nýbrž román „Pozdě“, jímž debutovala v roce 1924. V roce 1926 vydala knihu „K. Dariš“. V té době však již pracovala na Kájových příbězích. Kouzelné postavičky dvou děti – Káji z hájovny a dcerky pana lesního Zdenky – si okamžitě získaly čtenářské příznivce. Autorka zřejmě čerpala náměty z vlastního dětství, i když snad předobrazem Káji měl být její vlastní syn Vilém. V každém případě se jí podařilo téměř básnickou zručností vytvořit roztomilé dílo, plné čistých mezilidských vztahů s mnoha skutečnými reálnými prvky. Městečko Kájovo nese jméno Lážov. Není tajemstvím, že se pod ním skrývá Mníšek, rodné místo autorky. Jména okolních vesniček zůstávají skutečná – i Čisovice se zde dají objevit. Mnohé postavy a figurky z Lážova jsou obrazy skutečných mníšeckých obyvatel, pan kníže není nikdo jiný, nežli dobříšský kníže Josef Colloredo – Mannsfeld. Sama autorka je prý vykreslena jako „slečna řídící“.

Pan farář byl skutečně Marii Wagnerové - Černé velmi nápomocen. Autorka zpočátku psala na jakýkoliv kousek papíru – na útržky novin, rub smutečních oznámení či na sáčky od mouky. Farář Raus vše obětavě přepisoval a odesílal do Občanské tiskárny v Brně. Jeho zásluha na vydání osudů Káji je rozhodně nesporná.

MUŽSKÝ PSEUDONYM
Dnes se může zdát poněkud zvláštní, proč si autorka zvolila mužský pseudonym. Nejprve se psala jako F. Háj, později jako Felix Háj. Nezapomeňme však, že tehdy – ve 20. letech 20. století – sice žena spisovatelka není jev až tak neobvyklý, nicméně zaměstnání u žen, které jsou stále ještě hlavně chápány jako matky a pečovatelky o rodinný krb, je vnímáno jako určitá výstřednost. Marii Wagnerovu – Černou podle jednoho vysvětlení mohla inspirovat o něco starší spisovatelka Anna Lauermannová – Mikschová (1852 – 1932). Od roku 1880 vedla jeden pražský literární salón a publikovala výhradně pod mužským pseudonymem Felix Téyer, což znamená „Šťastná Tibera“.

Cyklus o osudech Káji a Zdenky má sedm dílů a nese název „Školák Kája Mařík“ (1926 – 1931), i když v posledních dvou dílech je Kája již dospělý muž a otec. Jeho vyvolenou se stala samozřejmě kamarádka z dětství Zdenka. Autorka však napsala ještě další knihy, které volně čerpají z Kájových osudů – např. „Kájovy nejmilejší pohádky“ či „Kájovy prázdniny“. Jen o něco méně úspěšný, přesto však také významný, je pětidílný román „Řídících Márinka“ z let 1928 – 1931. Právě v roce 1931 napsala Marie na naléhání svých mníšeckých přátel svou jedinou divadelní hru „Kája Mařík v pohádce“. V lednu roku 1932 měla tato hra premiéru v mníšecké sokolovně.

SMUTNÝ OSUD
Obětavý pan farář Raus a velký pomocník spisovatelčin zemřel roku 1933. Marie Wagnerová – Černá se po jeho smrti přestěhovala do domku v „Zarybníkách“. V té době však byly sečteny i dny této nadané spisovatelky, jež odešla o rok později – zemřela na následky těžké nemoci v rodném Mníšku pod Brdy 25. července roku 1934. Na jejím podlomeném zdraví se podepsalo psychické životní vypětí a také silná kuřácká závislost. Nepomohlo ani léčení v Tatrách rok před smrtí. Svůj věčný sen spí na mníšeckém hřbitově. Je pochována vedle svých rodičů. (Otec Augustin Černý zemřel o 4 roky později – v roce 1938.) Hrob Felixe Háje je umístěn vlevo od hlavního vchodu u hřbitovní zdi a nese symbolické číslo 1…

VILDA, SPISOVATELČIN SYN
Vilém Wagner, syn Marie Černé, je často v jejích životopisných článcích odsouván do ústraní a zpravidla je zmiňován jen jako malý chlapec. Pravda je taková, že v době matčiny smrti mu nechybělo mnoho let do třicítky. Taktéž jeho narození v letošním roce dosahuje výročí – Vilém se narodil právě před sto lety, v roce 1907. Jako chlapec z rozpadlého manželství byl hýčkán svou matkou, prarodiči i tetou Aničkou (bezdětná sestra Marie Wagnerové – Černé). Vilda studoval v Praze a zřejmě nevedl zrovna ukázkový život, jak se píše v publikaci „Kája Mařík – Skutečnost nebo legenda?“: „…matce připravil nespočet těžkých chvil, které mimo duševních strastí ji stály také mnoho peněz.“ Za okupace se měl Vilém Wagner skrývat v jakési hájovně na Šumavě a snad ještě před válkou se připojil na stranu levicového smýšlení. Informace o jeho životě jsou však velmi kusé a neúplné. Po 2. světové válce dosáhl prý vysoké vojenské hodnosti a působil na ministerstvu vnitra. Uměl prý i hebrejsky a zřejmě působil v Orientu, což bylo podmíněno také jeho filozofickými úvahami o náboženství a tíhnutí k buddhismu.

Po nástupu totalitního režimu byl sesazen ze své funkce a vykonával pouze řadová zaměstnání – živil se prý také jako liftboy (obsluha výtahu) v hotelu Ambassador. Se svou manželkou Eliškou (manželství zůstalo bezdětné) žili na Letné v ulici Obránců míru (dnes Milady Horákové). Čas od času přijížděli do Mníšku, kde si pronajímali byt. Na dotazy, co dělá a jaké má zaměstnání, odpovídal prý Vilém vyhýbavě. Snad se styděl, kdo ví. V mysli některých pamětníků však zůstaly vzpomínky na starší decentní pár, jímž Vilém a Eliška byli. Paní Eliška byla profesí zdravotní sestra a podle některých údajů snad pracovala na ministerstvu zdravotnictví. S jejich odchodem jakoby odešla i sama paní Wagnerová – Černá, Vildova maminka. Nejprve snad zemřel Vilém, paní Eliška ho o něco později následovala. V uvedené publikaci se dočteme, že se po manželích Wagnerových nic nezachovalo a vlastně se ani neví, kde jsou jejich urny. I když – podle jistého tvrzení prý byla minimálně Vildova urna uložena do hrobu jeho matky na mníšeckém hřbitově, ovšem – kdo ví? Ne, nepolemizujme nad tím, zda je tento fakt pravdivý či nikoliv. Nechť Marie, její syn a celá rodina Wagnerových a Černých, spí svůj věčný sen v klidu. Odkaz slavné spisovatelky přece žije dál – v postavičce „nesmrtelného“ lážovského chlapce Káji Maříka!



Zpracováno na základě několika životopisných článků a publikace: "Kája Mařík - Skutečnost nebo legenda?"

Autor: Hortensie