V Praze a v Ostravě probíhá hokejové mistrovství světa. Pod největší český úspěch v historii tohoto sportu se výraznou měrou podepsal legendární brankář
Dominik Hašek: Líbil se mi. Byl jsem patronem toho filmu, protože to nebylo o nás, ale o dětech. Líbilo se mi na tom to, že ti hrdinové nejsme my, ale že jsme my ty děti inspirovali. Byl jsem úplně stejný. Taky jsme chodili hrát před barák a taky jsme si hráli na Martince, na Holečka, na Hlinku, Nedomanského, Holíka … Tak jsem si snadno dokázal představit, co to pro ty kluky a tu holku ve filmu znamenalo.
Jako bývalý sportovec bych samozřejmě chtěl, aby v tom filmu bylo víc tréninku, protože to mně tam trochu chybělo. Pamatuju si, že když jsem se díval na filmy o Rockym Balboovi, tak jsem si vždycky říkal, že by tam měli kromě samotného zápasu dát víc toho trénování. Třeba alespoň deset patnáct minut. Jako sportovec vím, že bez tréninku se nejde rychle vyšvihnout a stát se z poraženého vítězem.
Na tom filmu se mně líbí, že v něm vidíme věci, které budou mnozí z devadesátek sami dobře znát. Pogy, hokejové kartičky, BMX kola, ... Ale víte, jestli se tvůrci snažili oslovit i další vaše spoluhráče z Nagana, jestli by ten film stejným způsobem podpořili, eventuálně takhle včetně camea?
To nevím, neznám detaily. Vím, že se tam objevil jako trenér Sláva Lener s panem Hlinkou, což měli tvůrci povolené od paní Hlinkové. S tou nohou na lavičce, to byl typický Ivan. Ale jestli se tam snažili mít víc hráčů, to nevím. Taky se mně v tom filmu líbily ty věci z devadesátek, i když některé si už nepamatuju. Na rozdíl od režiséra, který byl tehdy dítě a dobře si pamatuje, jak to tenkrát prožíval. Navíc, já jsem tehdy v České republice pobýval maximálně dva měsíce v roce, možná ještě míň. Protože děti už chodily do školy. Z dovolené jsme se vrátili třeba v půlce července a koncem srpna jsem už zase letěl zpátky. Takže jsem to prostředí tady až tolik nedokázal vnímat. Dobře si pamatuju, jak mně při natáčení Dětí Nagana navlíkali ten kostým, až jsem se tomu musel smát. Ale k té době to patří.
V tom filmu řeknete jednu větu. Měl jste možnost si ji nějak upravit?
Ne, vůbec. Já jsem byl v první řadě patron toho filmu. To, že tam budu hrát, o to mě požádal režisér. Ze začátku jsme si nastínili, co to bude. Nechtěl jsem hrát žádnou zásadní roli. Myslím, že to bylo hezké z toho důvodu, že jsem byl ten, koho hlavní hrdina obdivuje. To mi tam sedělo. A taky jsem rád, že jsem mohl hrát sám sebe a nemusel se jako herci snažit do někoho vtělit. (smích)
Ale je tam taková specialita. My jsme konec toho filmu už jednou natáčeli. A volali mi z produkce, že by tu scénu chtěl režisér Dan Pánek přetočit, že se mu tam nelíbilo sluníčko, které bylo moc nízko. Takže jsme se za čtrnáct dní kvůli tomu sešli znova. A předtím jsem mu volal, že když se to bude přetáčet, tak proč by tam nemělo být moje auto, kterým jsem v roce 1998 jezdil a které pořád mám? Původně to bylo natáčené s černým BMW, které mi úplně nesedělo, protože jsem s ním nikdy nejezdil. Ale nakonec tam je moje Supra turbo, kterou dodneška mám a kterou ani neplánuju nějak prodávat. Do toho filmu teda patří a měl jsem z toho radost. Akorát nevím, jestli tam je vidět poznávací značka, protože ta už nebyla z roku 1998. Ale myslím, že tam vidět není. (smích)
V roce 2020 jste se objevil ve filmu Smečka. Možná to bude složitější otázka, ale můžete zkusit porovnat ta natáčení?
Myslím, že film Smečka měl jednu velkou nevýhodu, že ho zasáhla ta covidová vlna. Požádali mě, jestli bych si tam zahrál tu roličku, ale jinak jsem v tom nebyl zainteresovaný. Pamatuju si, že jsem byl na premiéře Smečky ve čtvrtek a v pondělí se kina zavírala. Takže to pro ty, kteří se tomu filmu věnovali, muselo být velké zklamání. Ale k tomu filmu jsem neměl až takový vztah jako k Dětem Nagana, kde jsem byl od začátku natáčení až po poslední den. Jinak moje role v obou filmech je podobně malá. A jestli má moje účast nějaký zásadní vliv, těžko dokážu posoudit. To ví producenti.
A jaké bylo natáčení Lajny, seriálu Rudyho má každý rád nebo Rafťáků, kde vlastně nehrajete úplně sebe …
V Rafťácích jsem taky vlastně hrál sám sebe. Tam jsem byl Dominik hasič. U toho jsem se hodně bavil. Lajna byla taky sranda. Ptali se mně, jestli jsem si nastudoval text, ale já jsem ani nevěděl, že mi něco posílali. Jiří Langmajer se tenkrát trochu zděsil, když zjistil, že vůbec nevím, o čem to bude. Točilo se brzy ráno v Havířově. Ale pro mě bylo hrozně jednoduché se naučit těch pár vět, takže jsme to v pohodě zvládli. Když je to z hokejového prostředí, tak je to pro mě vždycky jednodušší. Ale Rudyho má každý rád jsem si tolik neužíval.
Ne, ne. Vůbec. (smích) Vždycky mě požádali, bavilo mě to a měl jsem z toho legraci. Bylo to pro mě něco nového, ale že bych se v tom chtěl realizovat, tak to v žádném případě. Věřím tomu, že moje účast těm filmům prospěla. Nepamatuju si, že bych něco vyloženě odmítnul, ale pro nějakou větší roli mě zatím ani nikdo nekontaktoval.
A čistě jako divák, jaké filmy vás baví, případně i herci a herečky?
Obecně mám rád filmy. Ale je pravda, že se moc nedívám na sci-fi, protože není reálné. Proto mě třeba nechytá ani Avatar. Jedničku jsem viděl, ale na dvojku jsem ani nechtěl jít. Mám rád kvalitní filmy a dobré herecké výkony. Samozřejmě mám rád filmy ze sportovního prostředí. Dívám se rád i na staré české filmy … Beru to i podle toho, jestli si ten film po roce pamatuju. Třeba z nového Jana Žižky jsem si už po půl roce nepamatoval nic. Ani děj, ani postavy. Původní Jan Žižka byl sice poplatný době, ale to je pro mě vedlejší. Rád se na něj podívám i popáté. Hereckými výkony a dějem nebo prostě něčím ten film dokázal vzít za srdce. Pak mně taky nebaví filmy, které se odehrávají ve tmě. Proto se mně líbí třeba Gladiátor. Třeba kdyžtam prochází tím vlajícím obilím. Jenom tuhle scénu můžu vidět klidně desetkrát. A pak se podívám na tmavé 300: Bitva u Thermopyl a do pěti minut to přepnu.
Měl jste možnost se během vašeho působení v NHL potkat s nějakými filmovými hvězdami?
Určitě. Potkal jsem Jima Carreyho, Jima Belushiho. Víckrát jsem se potkal s Timem Robbinsem, který hodně sledoval hokej a znal se s mým spoluhráčem Chrisem Cheliosem . A potom jsem se několikrát potkal s Cubou Goodingem Jr. Ten byl dokonce na mojí párty u příležitost přijímání do hokejové síně slávy v roce 2014. S ním jsem i vyfocený.
A byla možnost třeba těsně po zápase v NHL si popovídat s českými protihráči?
Člověk je součástí nějakého mužstva, takže jsem ani netoužil za každou cenu mluvit s někým z jiného mužstva. Když jsme se s dalšími Čechy potkali, tak to ovšem bylo příjemné. Většinou jsme se pozdravili, a když byl čas, tak jsme si třeba pět minut popovídali. Ale většinu času jsem jinak trávil se svými spoluhráči, ať už byli z Ameriky, ze Švédska, anebo samozřejmě z Čech či Slovenska. K tomu kontaktu s někým z protihráčů docházelo často na stadionu. Ať už po zápase nebo ráno po tréninku. A asi je taky potřeba říct, že ze začátku to bylo častěji, než ke konci kariéry. Než si člověk zvykne na to prostředí, tak po kontaktu s krajany touží daleko víc. Ale když už je zaběhlý, tak už to tolik nepotřebuje.
Pojďme k Naganu. Hlavním koučem tam samozřejmě byl Ivan Hlinka. Za asistenty měl Slavomíra Lenera a Vladimíra Martince. Jakým způsobem měli přesně rozdělené ty role? Vím třeba, že Slavomír Lener chodil na tréninky soupeřů, protože tehdy něco jako uzavřený trénink ještě neexistovalo …
To jste se mě měl zeptat rok dva po Naganu. Navíc jsem taky nebyl na střídačce. Když se šlo do kabiny, tak mluvil Ivan Hlinka. Nebo naopak nemluvil a nechal nás, ať si to řekneme sami. Sláva Lener měl taktiku a rozebírání různých detailů. A Vláďa Martinec tam byl s nimi a společně se radili.
Vladimír Martinec dál pokračoval u reprezentace a já jsem měl možnost v roce 1999 držet jeho zlatou medaili z mistrovství světa. Na olympiádě ale dostávají medaile jenom hráči …
Ano, tak to je. Takhle to na olympiádě platí ve všech sportech. Zatímco na mistrovství světa snad dostávají medaili i maséři. Ale na olympiádě je to jasně dané. Vědí, že tam jede 23 hráčů, takže rozdají 23 medailí. Můj spoluhráč z Buffala Alex Zhitnik mi jednou říkal, že na jedné z olympiád v osmdesátých letech to bylo tak, že taky byly dva náhradní brankáři. A protože trenéři nedostávají medaile, tak Tichonov tenkrát jednomu tomu náhradnímu brankáři medaili vzal a nechal si ji.
Třeba ve fotbale není jako vítěz Ligy mistrů počítaný hráč toho vítězného týmu, pokud nenaskočil do žádného zápasu. Takže je dobře, že na olympiádě to funguje jinak a že medaili mají i Roman Čechmánek s Milanem Hniličkou, přestože jste je do té branky vůbec nepustil …
Takhle je to nastavené. Na mistrovství světa v roce 1985 jsem byl taky třetí brankář a tenkrát se to nepočítalo. Takže nejsem mistr světa. Každá federace to má jinak. Tenkrát to bylo tak, dneska je to takhle a za deset let to možná bude zase úplně jinak.
Podle mě je medaile z Nagana ze všech olympiád nejpovedenější, i co se týče designu …
Mně se taky líbí. Ale na to má každý jiný pohled. Myslím ale, že pro sportovce to není úplně nejpodstatnější. Spíše má z toho ty vzpomínky. Co pro to udělal, s kým tam byl a jak to bylo krásné, když vyhrál. Mimochodem, mojí medaili z Nagana by těžko někdo okopíroval, protože jsem do ní otisknul svůj špičák a je trochu obouchaná, jak jsem s ní točil v letadle. Takže je nezaměnitelná.
Nemyslím, že by ho tohle zmátlo. Robertova střela byla rychlá a přesná a to bylo nejdůležitější. Ten puk netáhnul na čepeli, ale hrozně rychle ho vypustil, což je pro brankáře mnohem těžší, protože nemá čas se na tu střelu připravit.
Když jsem nedávno viděl znovu nájezdy ze semifinále s Kanadou, tak jsem si připomněl, že to v hokeji není tak jako ve fotbale, kdy jeden brankář při penaltách vždycky stojí jenom na straně kousek od brány. Vy jste tehdy jezdil zpátky na střídačku. Říkali vám tam spoluhráči něco?
Ne. Tam už bylo spíše ticho. Možná se mě jenom zeptali, jestli chci napít nebo tak. Jinak jsem si tam chtěl vždycky sednout, tak mi udělali místo a přes kluky jsem neviděl, co se tam děje. Podle toho, jestli zakřičeli nebo nezakřičeli, jsem poznal, jestli jsme dali gól.
Tam je ještě druhá věc, že se poprvé v historii všichni na té střídačce chytli kolem ramen. A od té doby to napodobovali různí sportovci napříč různými sporty …
Vůbec nevím, jak to vzniklo. Jen jsem se soustředil na ten svůj výkon. Jako první jsem jel chytat, a pak jsem na té střídačce seděl, protože ten zápas byl dlouhý a náročný a už jsem byl unavený. Zrovna tohle ale asi neřekne nikdo konkrétně. Prostě to vzniklo nějak spontánně.
Mimochodem, na olympijském turnaji v Naganu ze všech týmů zasáhlo do hry celkem 25 brankářů. A vy jste byl jediný, kdo dostal dvě minuty za zdržování hry …
Asi jsem vystřelil puk za mantinel.
A vlastně tím, že se hrálo s Kanadou prodloužení, jste se dostal v průměru pod jednu branku na zápas …
Ano, díky tomu prodloužení. Vždycky si z toho dělám srandu. (smích)
Když jste z Nagana přiletěli do Prahy, tak Vladimír Růžička vystrčil ze dveří ruku s českou vlajkou a snad minutu ji tam držel. Co se dělo, že jste nevystoupili hned?
To si vůbec nepamatuju. Já jsem šel druhý nebo třetí. Možná to tam někdo organizoval a asi se čekalo, až se všichni srovnají. Možná tam byly nějaké problémy kvůli Slávovi Lenerovi, ale fakt si to nepamatuju.
Autor jediného gólu ve finále Petr Svoboda byl jediný, kdo z Japonska neletěl do Prahy, ale zpátky do Ameriky. Zkoušeli jste ho přemlouvat, aby letěl s vámi?
To už si nevybavuju. Ani na ty srazy s námi moc nelítal. Co vím, teď byl ve Švýcarsku v Lausanne, kde dělal v klubu manažera, ale už tam prý nepůsobí.
Věřil jste po tom jeho finálovém gólu, že už to dotáhneme, kór když jsme byli lepší v podstatě už od druhé třetiny?
Ne. Věřil jsem tomu, až když skončil zápas. Předtím jsem byl v juniorech kousek od titulu mistra světa s Kanadoua s rusama (malé písmeno ponecháno schválně – pozn. aut.) v dospělém a nevyšlo to. Ten zápas se dá v hokeji rychle prohrát i rychle vyhrát. Věděl jsem, že to je blízko, ale že jedna chybička může všechno změnit. V roce 1976 byli kluci na olympiádě tři minuty od zlata. Těchto příběhů je hrozně moc. Člověk si může věřit, ale podstatné je to dotáhnout.
Jak na tom byl Petr Svoboda tenkrát doopravdy s češtinou? Na té tiskovce na Žofíně si z toho dělal Ivan Hlinka srandu, ačkoli ta tiskovka byla kapitola sama pro sebe. A z těch rozhovorů bylo znát, že mu to česky úplně nejde, přestože byl v Americe teprve nějakých patnáct roků, zatímco například Miloš Forman tam byl padesát a česky uměl pořád výborně …
Petr tam šel někdy v osmnácti, ale hlavně měl manželku, se kterou mluvil jenom anglicky. A to je pak samozřejmě znát. Určitě rozuměl naprosto všemu. A v tom vyjadřování jsme to občas měli i my, že jsme používali ta anglická slovíčka, protože jsme v tom prostředí žili. Ten jeho přízvuk byl takový legrační. Těžko říct, jestli ho třeba ještě trochu přihrával.
Víte, jestli má Richard Šmehlík pořád jizvu od té vaší hokejky?
(úsměv) Nemá. Naposledy jsme se viděli v Buffalu asi před třema rokama a dělal jsem si z toho srandu, že už ji tam ani nenajdu. Jedině možná, kdybych si vzal lupu.
Richard Šmehlík už tenkrát říkal, že se do České republiky po skončení kariéry nevrátí a zůstane v Americe. Vy jste o tom nepřemýšlel, že byste tam taky zůstal?
Nějak jsme o tom nepřemýšleli. Říkal jsem, že se do Čech chci vrátit.
DRUHÁ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY
TŘETÍ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY
ČTVRTÁ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY
PÁTÁ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY
FOTO: Bontonfilm, Falcon, ceskatelevize.cz, nhl.com
