V roce 2016 plynul život ve vesnici na severu Anglie v poklidu. Dokud sem nezamířili uprchlíci a uprchlice ze Sýrie, která byla zasažena válkou, protože tam řádí Islámský stát, který mimo jiné zničil pozůstatky chrámu v Palmyře, které byly postavené ve 3. století za vlády císaře Septima Severa. I na to přijde ve Starém Dubu řeč, tak jako na další zamyšleníhodné úvahy a postřehy. Název odkazuje k místní hospodě, kterou vede Tommy Joe Ballantyne, jehož otec byl horník a jemuž v současnosti dělá společnost především pes Marra, který si ho našel v době, kdy mu bylo nejhůř. V hospodě se mu scházejí stálí štamgasti – takoví, co nad pivem vědí všechno nejlíp a co nijak neskrývají svou předsudkovou omezenost, čímž představují Ballantyneův pravý protipól.

Hned po příjezdu se stane, že jeden z místních rozbije Syřance Yaře foťák, který má pro ni velký význam, protože je od táty, který zůstal ve své domovině a o kterém nemá její rodina pražádné zprávy. Oné mladé ženě, resp. i její představitelce přímo prýští z očí dobrota, a tak není divu, že si začne s Ballantynem výborně rozumět, což štamgasti – mezi nimiž nechybí i jeho dlouholetý kamarád – nepřekvapivě nenechají bez pubertálních poznámek. Nově příchozí z Blízkého východu jsou vděční, že se našla země, že která jim poskytla azyl. I když patrně museli tušit, že zdaleka ne všichni budou nad jejich příchodem jásat. Protože, jak říká Yul Brenner v Kokosech na sněhu: „Jsme jiný. Lidi se vždycky bojej toho, co je jiný.“

 










 

Je otázka času, kdy to začne ve vesnici doopravdy vřít. Anebo že by štamgasti patřili k těm, kteří jenom kecají a dělají velká ramena, ale jakmile by začalo jít do tuhého, zalezou pod stůl a rozklepou se strachy? Jablkem sváru se tady do určité míry stává dlouho nepoužívaný sál ve Starém dubu, ve kterém chce jedna strana udělat protestní protimigrantský sedánek, zatímco ta druhá by ho ráda využila k tomu, aby se v něm všichni společně najedli – jak to stojí pod jednou z řady fotek, jaké v tomto sálu visí na zdi. Ballantyne to totiž jedné straně zatrhne a druhé povolí. Samozřejmě se však nedá čekat, že by se situace zvrtla tolik, jako se zvrtne v Belfastu (recenze) nebo v Jednej správně (recenze).

Nicméně, asi bude z dosavadních řádků zřejmé, že i tentokrát hraje Ken Loach na sociální notu a že Ballantyne není jediný, kdo má problém vyjít s penězi. Spoluprací se scenáristou Paulem Lavertym, který jest o dvacet roků mladší, už bylo víc jak deset a rozhodně fungují. Ožehavé téma migrantské krize servírují de facto bez přikrášlování. Tedy s výjimkou jednoho momentu, kdy se nelze zbavit dojmu, že spíše neukazují věci tak, jak jsou, ale jak by měly být, což není chyba. A vlastně není důvod nevěřit tomu, že na něco takového by mohlo na této vesnici klidně dojít, kdyby byl snímek kompletně natočen podle skutečné události, což není, ač se v některých ohledech realitou inspiruje. Větší potíž představuje něco, čemu Zdeněk Svěrák říká „prošívání“, totiž způsob, jakým scenárista proplétá osudy postav i situací.

 










 

Na uvěřitelnosti začnou poněkud ztrácet až ve finální třetině filmu, na kterém je vlastně sympatické i to, že si režisér pro posun v čase oldschoolově vypomáhá zatmívačkami. Co naopak nepomohlo, je, že se v jeden moment hlavní hrdina (výborný Dave Turner) de facto sesype, aniž by k tomu měl opravdu pádný důvod. Faktem zůstává, že na to prostředí, ve kterém se pohybuje, je až příliš hodný. A vlastně bychom mu i přáli, aby se více sblížil s citlivou Yarou (skvělá Ebla Mari), protože by se k sobě evidentně hodili, třebaže by mohl být jejím otcem. Musel by se ovšem začít ovládat, aby se hned nevytočil, když se do něj naváží pivkem posilněný štamgast s jasným cílem ho vytočit. Zároveň se jedná o jedno z mála klišé, jakých se Paul Laverty ve svém scénáři dopouští.

Starý dub je film, ve kterém nic není černobílé a který se zabývá aktuálním tématem, díky čemuž by neměl zůstat na okraji zájmu. Pranic přitom nevadí a nemělo by být směrodatné, že před rokem v Cannes na Zlatou palmu nedosáhnul, takže se Ken Loach neosamostatnil na čele vítězů a nadále setrvává mezi devíti (resp. deseti, protože bratři Dardenneové jsou dva, že ano) tvůrci, kteří získali tutu prestižní cenu dvakrát. V jeho případě to během kariéry, započaté v 60. letech minulého století, z celkových patnácti možností bylo konkrétně za tituly Zvedá se vítr a Já, Daniel Blake (recenze). Tentokrát to s oceněním nevyšlo možná i proto, že se na rozdíl od druhého jmenovaného přiklání ve finále spíše k optimistickému vyznění.


INFORMACE O TOM, KDY A KDE BUDE FILM KE ZHLÉDNUTÍ, JSOU K DISPOZICI TADY


FOTO: Film Europe