FDb.cz - Filmová databáze online

Zapomeňme na ikonickou modrou masku, potrhlé vynálezy a komické výbuchy vzteku Louise De Funèse. Když se v roce 1913 na stříbrném plátně poprvé objevil Fantomas, divákům v kinech netuhnul úsměv na rtech, ale krev v žilách. První filmové zpracování tajuplného zločince vzniklo na motivy tehdy extrémně populárních, doslova hltaných sešitových románů z per Pierra Souvestra a Marcela Allaina. Po své premiéře se snímek stal okamžitým kulturním fenoménem, který navždy přepsal dějiny kinematografie. Režisér Louis Feuillade dokázal tehdejší brakový román přenést na plátno s neuvěřitelným vizuálním citem a strhujícím spádem. Místo toho, aby herce zavřel do kašírovaných, umělých kulis ateliérů, vyhnal celý štáb přímo do pulzujících pařížských ulic. Natáčelo se v autentických čtvrtích jako Belleville nebo Bercy. Feuilladovi se tak mistrovsky podařilo zachytit syrový kontrast mezi absurdními až surreálními zločiny a naprosto realistickým prostředím tehdejší Francie. Film divákům představil moderní, dravé velkoměsto plné tehdejších technických vymožeností. Od řvoucích automobilů přes moderní výtahy až po cvakající telefony. Právě tato všední realita dodávala mrazivému příběhu šokující uvěřitelnost. Do role nepolapitelného arcipadoucha byl obsazen René Navarre, z něhož se prakticky přes noc stala vůbec první francouzská filmová superstar. K masové popularitě mu stačilo jediné. Mrazivě chladnokrevné charisma a fascinující schopnost měnit masky. Obří úspěch však také okamžitě ukázal svou odvrácenou tvář. Část tehdejší společnosti totiž nedokázala přenést přes srdce, že hlavním hrdinou, a středobodem diváckého uctívání, je sadistický masový vrah a psychopat. Na rozdíl od tehdy populárních „lupičů gentlemanů“, jako byl elegantní Arsène Lupin, se Fantomas s nikým nemazlil. Neváhal brutálně zmasakrovat hotelový personál nebo chladnokrevně vraždit bez jakéhokoliv zjevného důvodu. A proto vlna morální kritiky na sebe nenechala dlouho čekat. Tvůrci byli obviňováni z oslavy zločineckého podsvětí a kazení mládeže. Hysterická reakce tak měla reálné dopady. Starostové mnoha francouzských měst a celých regionů podlehli panice a promítání Fantomase ve svých obvodech nekompromisně zakázali. Milovníci knižních předloh nebrali film jako klasickou detektivku s tajemstvím. Děj i pointu totiž všichni dokonale znali. Do kin chodili jako na vizuální manifest a fascinovaně sledovali, jak režisér filmovými triky oživil Fantomasovy geniální úniky před inspektorem Juvem. Z dnešního pohledu je tento němý filmový klenot fascinující sondou do historie. Ukazuje nám totiž temné kořeny mýtu o Fantomasovi v jeho čisté, hororové podobě. Tedy v éře, kdy byl ještě skutečnou noční můrou Paříže, a ne pozdější pouhou popkulturní figurkou z bláznivých komedií šedesátých let.

Snímek do kin vtrhl v době, kdy stříbrnému plátnu nekompromisně vládly žánrové milníky jako drsná „Divoká banda“ (1969) nebo divácky dodnes milovaný hit „Butch Cassidy a Sundance Kid“ (1969). V takto nabité konkurenci neměl se svou řemeslnou průměrností zrovna na růžích ustláno. Dnešní optikou už sice jde o příjemně úsměvnou podívanou, avšak stále doplácí na svou rozpolcenost mezi syrovou vážností a čistou komedií. Jako nenáročná rodinná zábava, kde humor spolehlivě maskuje scenáristické trhliny, překvapivě funguje. Hvězdným momentem zůstává závěrečné zúčtování. Jedná se o jedno z nejvtipnějších a nejlépe gradovaných westernových finále vůbec. Skutečným kritickým klenotem je však postava zkorumpovaného, bezbřeze ambiciózního starosty. Právě skrze něj tvůrci doručují trefnou satiru moderní politické scény, která snímku dodává chybějící hloubku. Ve výsledku jde o ideální odpočinkový kousek. Sice vnitřně nerozhodný, ale divácky stále vděčný.

Tak jo. Takhle přisprostlý film jsem opravdu nečekala. A nezachránilo to ani "hvězdné" obsazení.