FDb.cz - Filmová databáze online

Vzpomínám si, jak jsem šel na to nadšeně do kina a jen silou vůle z něj neodešel. Nudil jsem se u toho a vůbec ničím mne to nezaujalo. Po několika letech, když už jsem „vyšel“ i z puberty jsem to zkusil znovu, a protože jsem nebyl v kině, ale doma, tak jsme to po půl hodině vypnul. Nyní jsem dědek nad hrobem a dávám tomu třetí a poslední možnost. Chci napsat obsah, ale není jak. Film se skládá ze spousty záběrů a dějová linie stále nikde. Hoši po sobě věčně řvou a to se mi protiví. Nemám rád křik. Je tam hezká hudba, ale nevím, jak komu, mi začala po nějaké době dost lézt na nervy. Neustále se totiž opakuje jen jeden hudební motiv. No, nebudu to dále pitvat, tohle je pro mne prostě jen snůška nic neříkajících různě dlouhých záběrů bez nějaké nosné myšlenky či něčeho podobného. Prostě ztráta času.

Když se řekne jméno Gojko Mitić, většině filmových pamětníků se okamžitě vybaví neohrožený hrdina s dokonalou muskulaturou, který na hřbetě cválajícího mustanga brání práva původních obyvatel Ameriky. Kultovní tvář východoněmeckých indiánek však v roce 1974 v dresu filmového studia DEFA předvedla něco, co diváky v kinech naprosto zaskočilo. Vůbec poprvé se tento legendární herec podílel také na samotném scénáři, čímž do role Apačského náčelníka Ulzany vtiskl nečekanou psychologickou hloubku. Zapomeňme proto na neomylného poloboha z divokých románů. Mitićův Ulzana je pragmatický vůdce z masa a kostí, kterému jde v první řadě o ekonomickou nezávislost, holé přežití jeho kmene a krutou realitu všedního dne. Aby tvůrci navodili tu správnou, sluncem spálenou atmosféru drsného amerického jihozápadu, museli improvizovat. Cesta do Arizony byla samozřejmě z politických důvodů stále nemyslitelná, a tak se štáb vypravil do exotických lokací tehdejšího sovětského Uzbekistánu. Tamní nekonečná, vyprahlá krajina a prachem bičované kaňony dodaly snímku syrovou a nefalšovanou autenticitu, kterou by tehdejším ateliérům záviděl i leckterý hollywoodský režisér. Příběh samotný se navíc hrdě distancuje od laciných žánrových klišé a čerpá z mrazivé historie. Temnou inspirací se stal skutečný masakr Indiánů v Santa Ritě z roku 1837, který chladnokrevně zosnoval bezohledný lovec skalpů John Johnson. Snímek se namísto povrchních přestřelek zaměřuje na hlubší ekonomické a politické kořeny celého konfliktu. Ukazuje neutuchající touhu bílých osadníků po zlatě, bezohledné drancování půdy a zvrácený byznys se skalpy, který v té době otevřeně dotovala mexická vláda. Snímek tak nabízí jasný historicko-materialistický pohled, kde jsou Indiáni prezentováni jako utlačovaný lid bojující za svá legitimní práva proti dravému, rodícímu se kapitalismu. Východní ideologický podtext je zde sice pevně zakořeněn a film se nevyhnul klasické černobílosti, kde na jedné straně stojí morálně čistí indiáni a na druhé prohnilí přistěhovalci, jako přímočaré dobrodružství to ale funguje vcelku dobře. Byť se to zdá neuvěřitelně, snímek zůstává jedním z nejvyspělejších a nejtemnějších „anti-westernů“ tehdejšího socialistického bloku. Diváky neočekávající strhující akci a složitou psychologickou sondu spolehlivě přenese do dob poctivé nostalgické kinematografie.

Brilantní, syrový a dravou energií nabitý snímek, který si vysloužil status ruského kandidáta na Oscara a nominaci na Zlatý glóbus. Přenáší nás do roku 1945, do bohem zapomenutého sibiřského tábora. Právě zde, v nehostinné pustině, končili v rámci takzvaného „převýchovného procesu“ nepohodlní lidé semletí stalinským režimem. Mezi nimi i zlomení váleční hrdinové, kteří si z fronty místo metálů odnesli těžká psychická traumata. Snímek s mrazivou přesností artikuluje chaos poválečného bezvládí a boj o holé přežití. Vzduchem navíc prostupuje hluboce zakořeněná protiněmecká zášť. Právě ta pohání ústřední konflikt mezi fanatickými ruskými osadníky a osamělou německou dívkou. Vlaky se zde stávají doslova fetišem. Scény, kdy se parní lokomotivy řítí divokou tajgou nebo spolu závodí na paralelních kolejích, patří k zásadním vrcholům tohoto snímku. Avšak v druhé polovině stopáže tomuto železničnímu dobrodružství začíná trochu docházet dech. Scénář se zbytečně překombinovává a režie začne klást až přílišný důraz na rodící se romanci. Milostná linka zde zkrátka naprosto zbytečně vtírá do děje. Nelze se tak neubránit povzdechu, že takové romantické vsuvky se ještě stále do takových snímků tlačí. Co však film zvedá zpět na piedestal, je absolutní absence digitálního balastu. Žádné CGI tu zkrátka použito nebylo. Učitěl nechal herce osobně ovládat skutečné historické parní kolosy i v plné rychlosti. Výsledkem je naprosto hmatatelné napětí a syrová energie. Kamera navíc dokonale zprostředkovává opojný zážitek, při němž lze mechanický řev mašin doslova cítit v kostech.Tento adrenalinový triumf má však i svou odvrácenou tvář. Strhující „chlapská jízda“ a romantická rivalita nakonec nekompromisně zastiňují tragédii gulagů. Politické a lidské hrůzy stalinismu daným námětem ustupují do pozadí, což pochopitelně dráždí protiruské kritiky a aktivisty. Každopádně se tak ve výsledku jedná o unikátní, syrové dobrodružství o fatalitě, lásce a dechberoucímu soužití člověka s ocelovými monstry v neobvyklém prostředí. Film, ze kterého lze cítit vůni kouře a horkého oleje ještě dlouho po závěrečných titulcích.