FDb.cz - Filmová databáze online

Když v roce 1987 vtrhl do kin tento celovečerní sólový debut režisérky Kathryn Bigelow, jeho startovní pozice nemohla být komplikovanější. V kinech tehdy komerčně naprosto propadl. Důvod byl prostý. Uvedena byla také konkurenční hitovka Joela Schumachera „The Lost Boys“ (1987). Schumacher nabídl divákům nablýskanou, popovou a MTV estetikou vonící jízdu, která dokonale trefila tehdejší mainstreamový vkus. Bigelow se však rozhodně nenechala zastínit. Filmovému světu s nekompromisní dravostí ukázala, v čem tkví její režijní genialita. Čas nakonec ukázal, kdo z této žánrové bitvy odešel jako skutečný vítěz. Z jejího opomíjeného snímku se postupem let stal jeden z nejzásadnějších a nejlepších upírských filmů osmé dekády. Režisérka udělala s tradičním upířím konceptem radikální proměnu. Nemilosrdně ho očistila od veškerých gotických klišé. Zapomeňme na starobylé hrady, spánek v rakvích, strach z česneku, krucifixy nebo aristokratické pláště. Za celých devadesát minut stopáže dokonce ani jednou nezazní slovo „upír“. Místo obvyklých monster představuje Bigelow krvelačnou sebranku jako sociální spodinu. Jsou to kriminálníci z kategorie „white trash“, kteří v zatemněné dodávce křižují zapadlé kouty amerického Středozápadu a vymetají ty nejšpinavější venkovské pajzly. Propojení klasického amerického westernu s moderním, bezskrupulózním gore hororem působilo ve své době jako zjevení. A dlužno dodat, že je extrémně osvěžující. Ačkoliv je celkový koncept snímku brutální a nasáklý krví, film netriumfuje jen díky explicitnímu násilí. Jeho největší zbraní je mistrovsky vybudovaná, hmatatelná atmosféra. Kathryn Bigelow dokázala proměnit obyčejné zapadlé benzínky a ošuntělé motely podél silnic v uhrančivá, mrazivá místa plná skrytého nebezpečí. Že by právě odtud tkvěla inspirace Roberta Rodrigueze pro svůj snímek „From Dusk Till Dawn“ (1996)? Navzdory vší té špíně a krutosti v sobě snímek nese nečekanou temnou poetiku, černý humor a podmanivý soundtrack od německé hudební skupiny Tangerine Dream. Ve své podstatě jde o vůbec první upírský snímek, který funguje jako opravdová, nefalšovaná americká road movie. Celé vyprávění se nese v syrovém a realistickém tónu. Snímek sice nikam nespěchá a sází na krapet pomalejší tempo, ale o to hlubší a intenzivnější filmový zážitek doručí. Pro milovníky atmosférické kinematografie jde o naprostou povinnost.

Solidně natočeno, dobrá atmosféra, slušně zahrané. Jen přehrávající Jim Carry mi moc neseděl.

Když v roce 1958 vstoupil tento snímek do kin, osud k němu nebyl zrovna milostivý. Premiéru si totiž odbyl v rámci tehdy populárních dvojprogramů, kde plnil nevděčnou roli předfilmu. Jeho konkurentem byl dnes již kultovní sci-fi hit „The Blob“ (1958). Diváci tehdy jednoznačně vsadili na zářivé barvy a přímočarý boj s mimozemskou masou, čímž drahokam v jeho stínu neprávem přehlédli. A byla to obrovská škoda. Zatímco většina tehdejších vědeckofantastických filmů sázela na laciné efekty a sloužila jako průhledná metafora pro všudypřítomný strach z komunismu a studené války, tento kousek zamířil pod povrch. Nabídl totiž překvapivě hluboké a mrazivé psychologické drama. Pod rouškou brakového sci-fi se skrývá nečekaně trefná obžaloba tehdejší instituce manželství a hlubokého sociálního odcizení. Hlavní hrdinka Marge prožívá noční můru každé novomanželky. Její muž se hned po svatbě mění v chladného, emočně vyprahlého cizince bez špetky empatie. Tento motiv dokonale funguje jako silná až děsivá metafora pro procitnutí z růžové svatební iluze a reflexi tehdejších nerovných partnerských vztahů, v nichž byly ženy často lapeny v pasti společenských očekávání. Bizarní propojení těžkého vztahového melodramatu s vědecko-fantastickým hororem sice nese jasné estetické stopy své doby, ale právě díky tomuto kontrastu jde o fascinující filmový zážitek, který neztratil na síle ani po desetiletích.