Bílá vrána

Příběhy o emigracích jsou nyní již několik   let především doménou českých filmařů a   stále tomu není konec. Do stejného námětu se   pustila i Velká Británie v koprodukci s Francií   a společně odvyprávěli příběh ruského   tanečníka baletu Rudolfa Nurejeva, kterak se   vzepřel sovětskému systému, využil   hostujícího vystoupení ve Francii a požádal o   politický azyl. Snímek je v obrazotvornosti   nenásilný a i po umělecké stránce v oblasti   jemného vyprávění vcelku sympatický s   uměleckým dojmem právě kolem baletu. Na temnou   politiku bolševického rozhraní v Sovětském   svazu se samozřejmě patřičně kladl důraz v   působnosti vyniknutí oné nepříjemné doby.   Politika se do sportu dere i dnes, takže ve svém   smyslu se od této dobové výpovědi zase toho   až moc nezměnilo. Sovětský tanečník jede do   Francie na vystoupení a v patách má neustále   sovětskou tajnou službu. Nesmí profesně ani   soukromě učinit nic nerozvážného, jinak   sovětská rozvědka zakročí. Že to nebylo pro   takového člověka nic jednoduchého je nám   patřičně ukázáno, ale skutečně se zase až   moc na pilu netlačilo. Přeci jen se nejedná o   žádný thriller. Ve snímku je kromě poutavého   umění vestavěna také psychologie jednotlivce,   touha a omšelá doba. O homosexualitě Nurajeva   se příběh zase až moc přehnaně nezajímá,   což je na dnešní dobu až div. Zmínka o tom   však samozřejmě je. Snímek ale jinak   libozvučně povznáší svou vůli o poctě   svému hrdinovi, pro kterého byl balet elixírem   života. Snímek je natočen tak, že každá   scéna s Nurejevem po divácké stránce zahřeje,   naopak ze scén ze strany sovětských soudruhů   téměř zamrazí a scéna z letiště je   nejnapínavější dějovou složkou na celém   dějství. Natočilo se to zkrátka s plným   respektem k Nurejevovi, který to v životě   neměl jednoduché a osud mu to ani moc   neulehčoval. Fascinující filmové vyprávění   podle skutečných událostí.