Tokio!

Souhlasím s myšlenkou, že film Tokio! je plný   skrýtých symbolů a poselství. Není pouze   podívanou pro typ diváků, kteří přijímají   akčně dramatické zážitky nebo na straně   druhé tomantické příběhy. Přestavuje jiné   pohledy na život, využívá pro svá sdělení   někdy i iracionálních prostředků. Formou se   velmi přibližuje surrealistickým fantazim   Dalliho. V druhém plánu tohoto filmu se podle   mne zdůrazňuje význam potlačované složky   lidského vědomí-něžnosti, sounáležitosti a   potřebnosti lidských doteků. Tento japonský   film svým způsobem předběhl dobu a je jasné,   že bude patřit k filmům, které v plné šíři   přijme až budoucí generace filmových diváků.

Tak nízké hodnocení a vesměs rozpačité či   negativní komentáře jsem nečekal. Ale chápu,   že je pro spoustu lidí tenhle film špatně   stravitelný. I mně chvíli trvalo než jsem   pochopil všechny skryté odkazy a dal dohromady   mozaiku, která se (alespoň v mých očích)   celá skládá z tak ohromného množství   symboliky, až z toho jde hlava kolem. Tři   odlišné povídky jsou naplněny originálními   náměty. První ukazuje, jak je důležité, aby   člověk měl nějaké cíle, vize a sny,   poněvadž jen ty můžou naplnit jeho život. A   zároveň poukazuje na lidi, kteří spatřují   svoji budoucnost ve zcela jiném světle. Druhá   povídka je podivínská, nezvykle odvážná a   příjemně šílená jako její hlavní hrdina,   ale postupně se rozvíjí a odkrývá odpověď v   podobě ztělesnění jedné věci. Které? Zkuste   na to přijít sami. Není to zase až tak   těžké. Indicií je dostatek. A to samé se dá   říci taky o třetí a závěrečné povídce. Ta   mě oslovila asi nejvíce. Hlavně díky precizní   atmosféře k danému tématu. Námět by si   určitě zasloužil celovečerní formát. Jsem si   jistý, že by z toho schopný režisér, jakým   Bong Joon-ho bez pochyb je, vydoloval velice   silný a originální příběh. Ale i v   mini-podobě má své nepopiratelné kvality.   Nápaditost je tu značně citelná a jen se   potvrzuje, že láska je hlavní hnací lidskou   silou a dokáže víc, než si jsou lidi leckdy   schopni připustit. Kromě toho vyznání citů v   podobě slov ,,Chvěji se," je vskutku   originální a dokáže zapůsobit intenzivněji   než (nejen) Hollywoodem omleté ,,Miluji   tě." Alespoň já jsem ten pocit měl. Když   byla ta dvě slova vyřčena, prostoupilo mnou   zvláštní mrazení. Ale zpátky k filmu Tokio!   Jako celek se může zdát nesourodý, ale opak je   pravdou. Společným pojítkem jsou odevzdanost a   snaha, jež se rozvětvují do třech různých,   pomyslných stromů. Ale samozřejmě tohle je jen   můj výklad povídek a filmu. Záleží na   každém divákovi, aby si vše, co je mu   předloženo, vyložil po svém. Pokud se o to   pokusí a nahlédne pod povrch, myslím, že   neprohloupí.

Hnus z Tokia...
Tohle bylo co?? Ani né film pro náročného   diváka, ale nejspíše pro cvoka. Tři naprosto   bizarní povídky. V první žena rodící   králíka, dívka měnící se v židli. To jsem   ještě zvládnul. Druhá muž hovno (ano je to   tak)lezoucí z kanálu a strašící město, to   už jsem nevydržel a vypnul to. Jinak vydržím   dost, ale co je moc to je moc! 40%:)

Tohle nebyl zrovna můj šálek kávy.
První   příběh byl zajímavý, ale ve chvíli kdy se   holčina začala měnit v židli, tak jsem   nevěděla jestli je to legrace, jestli se jí to   zdá a nebo je to myšleno opravdu vážně.  
Druhý mi přišel dosti urážlivý, místy až   brutální... Bohužel mě vůbec neoslovil.
Ze   tří příběhů byl nejhezčí. Nedovedu si   představit, že bych několik let nevystrčila   nos z domu.

Dva francouzští a jeden korejský režisér nám   přinášejí tři povídky z japonského Tokia.   Dosti svérázné povídky dalo by se říci.   Každý režisér má svůj osobitý styl a druh   vyprávění ale popravdě mi ani jedna povídka   nesedla. Nejedná se o standardní povídky ale   spíše o jakási těžce pochopitelná   experimentální díla. Alespoň já je moc   nepobral.

Soubor tří filmových příběhů jež mají   společné téma odcizení (???   možná).

Interior design (Vnitřní design, r.   Michel Gondry)- Povídka začíná jako příběh   dvou mladých lidí, jež řeší vztahové   problémy a svoji budoucnost. Teprve až se mladá   žena začne měnit v židli dostává děj ten   správný spád. Originální nápad k zamyšlení   nad vlastní užitečností a prospěšností. V   rámci snímku je i docela zajímavá filmová   produkce a vtipné rozhovory kolem ní.   7/10

Merde (Hovno, r. Leos Carax)-Možná za   tím budou někteří hledat různé jinotaje a   skrytá poselství, pro mě to však byl vrchol   trapnosti, účelové nechutnosti a ryzí   amatérštiny. Merde je bestiální psychopatický   fanatický jedinec, který si uvědomoval co   dělá, tudíž patří, bez jakýchkoliv ohledů,   na šibenici, hotovo, tečka. Sice nelze snímku   upřít, poměrně zdařilou, stylizaci do módní   komiksové vlny, a pokus o upozornění, či   kritiku, na nenávist ke všemu odlišnému, jak   ze strany Merdeho tak ze strany tribunálu, ale   ani to nemá žádnou šanci napravit celkový   dojem. Takového režiséra by dozajista ocenilo   studio Troma 1/10

Shaking Tokyo (Třesoucí   se Tokio, r. Jun-ho Bong)-Zcela jednoznačně   nejlepší povídka s překvapivým závěrem a   ještě originálnějšími nápady než v   povídce první. Zajímavé, poutavé a nabité   dějem od začátku až do konce. A na víc,   životní styl hikikomori je přesně to, co by   mně plně vyhovovalo a doufám, že se časem k   tomu dopracuji. Plně jsem se sžil s hlavní   postavou, i pro mě je změnit zaběhnuté   rituály maximálně adrenalinový zážitek.   9/10

Když už se film jmenoval Tokio, a zde se   také jednotlivé příběhy odehrávaly, je   škoda, že jedním z režisérů nebyl Japonec,   mohla to být zajímavá konfrontace, takhle je to   jako o nás, bez nás.
Takže, i když je to   zcela mimo, jako celek 6/10.

Film může   posloužit i jako pomůcka k rozlišení dvou   „filmařských stylů a škol“. Rozdíly mezi   snímáním kamery, volbou záběrů, poetikou,   celkovou atmosférou atd. jsou, zejména mezi   první (francouz Gondry) a třetí (jihokorejec   Jun- ho Bong) povídkou, tak markantní, že je   snadno rozpozná i takový laik jako jsem já.   Zřejmě je každému jasné jakému stylu dávám   přednost :-).

pro zmenu zajimave...
velice povedene dilko, je dobre , ze se stale   nekdo snazi o to dokazat, ze super film   nepotrebuje mega rozpocty a mezinarodne uznavane   superstars. pro mne osobne je vrcholem konec   druheho dejstvi. GENIALNI.
vsem kdo nebazi po   ultra vyumelkovane kamere a zvuku vrele   doporucuji.