Hilary a Jackie

V roku 1998 prišiel do kín americký biografický film, ktorý spôsobil znovuoživenie záujmu o Jacqueline du Pré a predstavil ju aj nehudobnej verejnosti.
Podľa memoárov Hilary a Piersa du Pré Génius v rodine ho nakrútil režisér Ananad Tucker. V hlavnej úlohe sa predstavila Emily Watson ako Jackie a Rachel Griffith ako Hilary, obe boli za fantastické výkony nominované na Oscara. Film sa zameriava predovšetkým na súkromie slávnej violončelistky a bez servítky zobrazuje jej vzťahy- so sestrou, s violončelom a s mužmi.
Jackie ukazuje ako utrápenú sebeckú mladú ženu, ktorú choroba mení na veľmi komplikovanú osobnosť.
A tak kým kritici prijali film veľmi pozitívne, medzi mnohými milovníkmi hudb vyvolal priam búrku. Šoesti najbližší spolupracovníci violončelistky poslali do London Times pobúrený list, v ktorom tvrdili, že "sebecká, skazená a manipulatívna" Jackie na plátne nieje žena, ktorú poznali. Študenti z Královskej hudobnej univerzity proti filmu demonštrovali. Mnoho hudobníkov vyhlásilo, že film je "odporný" a chce sa im z neho vracať.

Snímek, líčící osudy dvou hudebně nadaných sester, z nichž mladší Jackie se stala světoznámou violoncellistkou a starší Hilary „obyčejnou" ženou, natočil jako svůj hraný debut dokumentarista Anand Tucker.
Nejednoznačný, rivalský a mnohovrstevnavý vztah obou sester je zobrazen od dětství až do Jackiiny předčasné smrti v roce 1987.
Program ART

Autor/Zdroj: /

Britský snímek Hilary a Jackie líčí osudy hudebně nadaných sester du Préových, z nichž mladší Jacqueline se stala světoznámou violoncellistkou a jedním z nejvýznamnějších britských sólových instrumentalistů dvacátého století. Film vznikl podle vzpomínkové knihy Hilary du Pré a jejího bratra Pierse, jež vyšla ve Velké Británii v listopadu 1997. Jako svůj hraný debut jej natočil dokumentarista Anand Tucker. - Snímek zachycuje nejednoznačný a mnohovrstevný vztah obou sester od dětství a_ do Jacquelininy předčasné smrti (virtuozka zemřela v roce 1987 na roztroušenou sklerózu, ve věku 42 let). Biografie začíná dětstvím hrdinek, popisem jejich rivality a hudebních úspěchů či nezdarů. Poté ze dvou pohledů líčí období Jacquelininy slávy: nejprve očima Hilary, z níž se stala "obyčejná" žena a v jejímž venkovském domku strávila Jackie šestnáct měsíců v trpěném poměru s Hilaryiným manželem. Z Jacquelinina pohledu jsou poté podány její závratné koncertní úspěchy, problémy s osamělostí během turné po celém světě a životní i profesní pouto s argentinským klavíristou a dirigentem Danielem Barenboimem. Závěr líčí neúprosný postup smrtelné choroby, která se ohlásila v Jacquelininých sedmadvaceti letech, a finální smíření se sestrou. - Kniha i snímek vzbudily pozornost otevřeností, s jakou líčí i odvrácenou stránku geniální osobnosti. Film totiž není v první řadě o hudbě (která zde samozřejmě také hraje významnou roli), nýbrž o vyčerpávajícím, tragicky křehkém a zároveň provokativně zpochybni-telném spojení člověka s jeho životním posláním. - Proti filmu se vyslovila řada významných koncertních umělců, mj. houslisté Yehudi Menuhin a Itzhak Perlman či cellisté Julian Lloyd-Weber a Mstislav Rostropovič. Kvůli kontroverznosti projektu odřekla zamýšlenou koprodukci společnost BBC. Spolupráci odmítla také společnost EMI, která vlastní většinu původních nahrávek Jacqueline du Pré. Dílo, které umělkyně nejvíce proslavila, Koncert pro violoncello a orchestr e-moll od Edwarda Elgara, však přesto ve filmu a na sound-tracku zní přímo v jejím podání. Výběr převzatých skladeb doplňuje kongeniální původní hudba Barringtona Phelounga. - Vedle knihy sourozenců du Préových, zachycující spíše rodinné vztahy než biografické údaje, vyšel také klasický životopis, nazvaný Jacqueline du Pré, který napsala cellistka Elizabeth Wilsonová s podporou Daniela Barenboima (bývalý manžel Jacqueline du Pré nyní působí jako hudební ředitel Chicagského symfonického orchestru).

Autor/Zdroj: /Filmový přehled


Většina mužů vám potvrdí, že když žena hraje na violoncello, je v tom cosi erotického. Stačí si ostatně vzpomenout na slovenskou žačku Zdeňka Svěráka v Koljovi. Když hrála na violoncello anglická virtuoska s francouzským jménem Jacqueline du Pré, byl zmíněný mužský dojem stvrzován. Výjimečná umělkyně se při hře zcela poddávala hudbě i svému nástroji a pranic se neohlížela na konzervativní zásady koncertního publika a vážených kolegů hudebníků. Byla svobodomyslná, živočišná a mladá. Její strmou kariéru však drasticky ukončila nevyléčitelná choroba. Naštěstí zůstaly zvukové záznamy a vzpomínky těch, kteří ji znali. Podle knihy její sestry Hilary a bratra Pierse 'Génius v rodině' natočil uznávaný dokumentarista Anand Tucker svůj hraný debut s prostým názvem Hilary a Jackie. Jeho dílo začíná jako každý správný životopisný film...

Když byly Hilary a Jackie (Jacqueline) malé, jejich maminka je nenápadně, ale vytrvale učila milovat hudbu. Dívenky vyrůstaly ve středostavovské rodině. Starší Hilary hrála na příčnou flétnu, mladší Jackie na cello. Obě sestry byly nerozlučné. A aby mohly být stále spolu, musela Jackie dohnat sestru, která byla ve hře lepší než ona. Dívka začala cílevědomě cvičit a záhy Hilary předběhla na různých hudebních soutěžích. Díky chápavému a citlivému učiteli se z ní stala virtuoska s nadějnou mezinárodní kariéra. Starší sestra naopak kvůli pedantskému profesorovi neuspěla na Královské hudební akademii. Zato se seznámila s nekonvenčním dirigentem Kifferem Finzim a vdala se za něj. Rezignovala na hudební dráhu a začala žít s mužem a dětmi ve venkovském domě. Jackie se provdala za argentinského klavíristu a dirigenta židovského původu Daniela Barenboima, s nímž trávila čas na koncertních turné. Jenže jednoho dne se v depresi objevila na farmě u Hilary a projevila podivné přání: chtěla se vyspat s jejím manželem. V následujících okamžicích se dosud konvenční vyprávění zlomí. Nastupuje drama spletitých vztahů, vášně i utrpení, lásky a neporozumění, jež vyústí v tragické Jackiino onemocnění.

Zkušený scenárista Frank Cottrell Boyce se soustředil na úzkou vazbu mezi sestrami. Po prologu z dětství následuje popis různých epizod z Hilaryina pohledu. Některé situace jsou pak znovu viděné Jackiinýma očima, neboť její postava ovládne příběh. V epilogu se opět vrací "objektivní" zachycení událostí. Zjišťujeme, jak hluboký základ dala sestrám jejich matka, která je přivedla k vnímání hudby jako něčeho samozřejmého a životodárného. Naplno se to projevuje ve spontánním způsobu, jakými obě sestry na své nástroje hrají. Jacqueline tomuto "nekorigovanému" projevu zůstala věrná; Hilary kvůli tomu patrně neuspěla na akademii. Ačkoliv jsou postavy otce a bratra Pierse upozaděny, celým snímkem se vine nit rodinné soudržnosti. Sesterský vztah navzdory své nebývalé čistotě není jednoduchý a prochází proměnami. Malá Jackie se cítí ustrkovaná, když je její sestra lepší. Hilary si později zase těžce zvyká na sestřin úspěch. Nachází lásku ve vzácně upřímném Kiffrovi, a později s ním prožívá skromné rodinné štěstí. Úspěšná a obdivovaná Jackie jí závidí. Její vztah s pohledným Danielem Barenboimem je spojen zejména se společným citem k hudbě. Jenže Jackie dobývá svět příliš mladá; není na svou roli dostatečně připravena a neumí ji unést. Odtud pramení i její postupně narůstající nenávist ke kočovnému životu, jež se později přenáší na hudební nástroj. Jackie ho naschvál dětinsky vystavuje extrémním podmínkám, jako by jej chtěla potrestat a zároveň se ho zbavit. Až později žena pochopí, že její osobnost je neoddělitelně svázána s hudbou. Uznávaná umělkyně bývá zoufale sama a těžce trpí. Jestliže pošle domů místo dárků své špinavé prádlo, jež si v hotelu nedokáže sama vyprat, je to gesto bezradnosti a nikoliv povýšené samolibosti. A naopak: vyžehlené šaty v balíku pro ni představují ve vzdálené cizině vůni milovaného domova. Přání vyspat se se sestřiným mužem je egoistickým projevem touhy sdílet sestřino štěstí; zároveň má být Hilaryino svolení důkazem sesterské lásky.

Při sledování filmu je pro diváka možná obtížné orientovat se v čase. Proto konstatujeme následující: Jacqueline du Pré se narodila v roce 1945. Prvních výrazných úspěchů dosáhla v šestnácti letech, kdy jí její učitel, legendární cellista Pablo Casals, daroval vzácný nástroj. Za Davida Barenboima se provdala v roce 1967. Pobyt na farmě u sestry, kam Jackie nečekaně přijela, se protáhl na šestnáct měsíců. Její nemoc, znamenající konec kariéry, propukla v roce 1973. Jacqueline du Pré zemřela v roce 1987.

V den britské premiéry filmu uveřejnili uznávaní umělci (mj. i Yehudi Menuhin, Mstislav Rostropovič a Itzak Perlman) v časopise The Times dopis, v němž vyjadřují pobouření nad interpretací událostí z života zemřelé kolegyně. Zdá se však, že z jejich strany šlo o neporozumění. Tvůrci filmu úzce spolupracovali s rodinou du Préových a vycházeli z knihy Jacquelininých sourozenců, která sice rozhodně nemá nic společného s módními skandalizujícími životopisnými škváry, zároveň se však nevyhýbá choulostivým detailům. Hilary a Piers se snažili podat pokud možno objektivní pohled a netajili se uspokojením nad hotovým filmem. Stejně jako četní kritici a diváci i oni ocenili výjimečné výkony Emily Watsonové a Rachel Griffithsové v obtížných rolích, i citlivou hudbu Barringtona Phelounga, kromě níž zní ve filmu i úryvek legendárního Jacquelinina podání violoncellového koncertu Edwarda Elgara. Brzy po úspěšném snímku Záře se tak objevil další film originálně pojednávající o čarovné moci klasické hudby a o hudebním virtuosovi, vykupujícím vrcholné okamžiky štěstí těžkým utrpením. Cena za genialitu zpravidla bývá vysoká...

Autor/Zdroj: Bartošek Luboš/Cinema