FDb.cz > Slavičí klec (1944) > Tisk

Slavičí klec (1944)

"Slavičí klec". Mladý a ještě neznámý spisovatel Clément Mathieu, čekal v přijímací místnosti časopisu "La Dépéche" s rukopisem své prvotiny, která měla název "Slavičí klec". Odchází s nepořízenou a tak náhodné setkání s přítelem Raymondem přívádí ho na radostnější myšlenky. Při vzpomínkách na staré, dobré časy rozpomene se Raymond, že s ředitelem časopisu "La Dépéche" sloužil na vojně, a této známosti využívá k tomu, aby jako nový zaměstnanec tohoto listu mohl posloužit i příteli Clémentovi.

Clément má lásku, která se jmenuje Martina, ale této známosti nepřeje Martinina maminka, která jejího nápadníka považuje za písalkovského darmošlapa a budižkničemu. Zatím je Raymondovo úsilí, aby prospěl příteli, korunováno úspěchem: za lektorovy nepřítomnosti dává místo fejetonu vysázet první kapitolu románu "Slavičí klec". Raymond je sice vyhozený na hodinu, ale nadšení čtenáři se dožadovali pokračování tohoto příběhu a tak je úspěch románu zaručen. Šťastná Martina předčítá mamince román, který je v podstatě Mathieuovou autobiografií. Čtenáři se v něm setkávají s Clémentem, jako mladým učitelem na ústavu, kde jsou za vedení starého, přísného, zkostnatělého ředitele Rachina "vychováváni" malí sirotci, tuláci a ničemové.

Clémentovi se vůbec nelíbí způsob převýchovy, který spočívá v tom, že i při nepatrném provinění následují tvrdé tresty. On bude hledat jinou cestu k nápravě těchto bezprizorných dětí. Trpělivě zkoumá jednu povahu za druhou a hledí napravit domluvou a dobrým slovem své malé svěřence. Je to těžký a vyčerpávající úkol, ale přesto v něm Mathieu po návštěvě sestry jednoho z chovanců - Martiny - pokračuje ve víře, že zvolil správný postup.

Clément, kterému se přes ironické ředitelovy námitky podařilo dokázat správnost svého výchovného systému tím, že udělal ze zanedbaných káranců pilné žáky, nacvičuje s nimi chorál, který má pak při návštěvě představenstva internátu takový úspěch, že ředitel Rachin, si pohotově přisvojuje všechny zásluhy, odjíždí do Paříže, aby si odtud dovezl povyšovací dekret. Avšak telegram o vyhoření internátu ho přinutí k urychlenému návratu. Z ústavu zbyly jen ohořelé trámy a zdá se, že katastrofa si vyžádala i mnoho obětí na životech. Obyvatelé se rozčíleně vyptávají po osudu dětí, když v tom se ozvou hlasy malých zpěváčků, vedených Clémentem, kteří se zrovna vracejí z výletu do přírody. Clément, jenž je svým "svévolným" činem vlastně zachránil před uhořením, je lidmi bouřlivě oslavován, avšak ředitel Rachin ho propouští, poněvadž tím že vyvedl své žáčky na vycházku, překročil školní řád.

Znechucený Clément se uchyluje na venkov ke svým známým, kde ho zastihne radostná zpráva, že jeho román byl uveřejněn a že se stal slavným. Ožení se s Martinou a jen nepřítomnost jeho malých přátel kalí jeho radost. Avšak při odchodu z kostela zazní velebně chrámem chorál malých zpěváčků a zpěv vděčných žáků provází milovaného učitele na cestě do jistě lepší budoucnosti...  Autor: Asmodej

režie:
Jean Dréville

hraje:

Noël-Noël (Clément Mathieu), Micheline Francey (Micheline), Georges Biscot (Raymond), René Génin (otec Maxence), René Blancard (pan Rachin), Marguerite Ducouret (matka Micheline), Marthe Mellot (Marie), Georges Paulais (pan Langlois), André Nicolle (de la Frade), Richard Francoeur (de Mézères), Jean Morel (ředitel), Michel François (Laquerec), Roger Vincent (akademik), Marcelle Praince, Marguerite De Morlaye, Paul Frankeur, Jean Boissemond, Frédérick Mariotti, Henri Coutet, Manuel Gary, Georges Jamin, Cécyl Marcyl, Henry Prestat, Émile Rémongin, Bernard Charlan

námět:
Georges Chaperot

scénář:
René Wheeler, Noël-Noël

kamera:
Marcel Weiss, Paul Cotteret

hudba:
René Clöerec

výprava-architekt:
Raymond Druart

střih:
Jacques Grassi

zvuk:
Jean Putel