Recenze: Jsem číslo čtyři

John Smith vypadá jako obyčejný teenager. Tak jako jeho vrstevníci je právě v pubertálním věku. Jenže zatímco ostatní mutují a začínají jim růst vousy, Johnovi občas svítí velmi silně dlaně a objevuje u sebe nadpřirozenou sílu. Ne, John není obyčejný teenager. Je totiž mimozemšťan z planety Lorien, kterou zničili nelítostní Mogadoriáni. Při její destrukci se ale podařilo utéct devíti obyvatelům. Tři už jsou zavraždění. John je číslo čtyři. Spolu se svým chráněncem Henrim se tak neustále stěhují, až se dostanou do malého městečka Paradise v Ohiu. Tam se seznámí s outsiderem Samem, který si myslí, že jeho otce ufologa unesli mimozemšťané. A hlavně, John potká Sarah, fotografku, která dokumentuje i věci a situace, které jsou ostatním nepříjemné, a proto i ona zůstává spíše v ústraní. Neopatrnost ale způsobí, že Mogadoriáni najdou Johna i tady.

Režisér D. J. Caruso má na kontě vynikající Disturbii, kterou ovšem sráží jen stěží uvěřitelné finále. Jeho následující film Oko dravce je sice celkově také hodně nadsazený, ale díky svižnému tempu se divák stejně dokonale ponoří do děje. I tentokrát Caruso spolupracuje s výrazným producentem. Minule to byl Steven Spielberg, teď Michael Bay. Čili je logické očekávat, že se bude film alespoň trochu předchozím režisérovým filmům podobat, což ostatně sliboval i velmi povedený trailer. Ale nenechte se zmást! Jsem Číslo čtyři je tak jiný, že už ani nemůže být rozdílnější.

Jsem Číslo čtyři totiž vypadá jako mix jiných filmů. Hlavní hrdina disponuje velmi podobnou silou jako chlapci z filmu The Covenant. Je jiný, ale snaží se zapadnout, dokonce si najde přítelkyni, tak jako Jumper. A John se ve finále setká s příšerou, která vypadá jako Moorwen z velmi netradiční sci-fi  Outlander, jejíž hlavní hrdina také pochází z jiné planety. A film by se dal samozřejmě v klidu přirovnat i k Twilightu. Po zhlédnutí filmu Jsem číslo čtyři bohužel musím říci, že z v tomto odstavci uvedených děl režisérů Harlina, Limana a McCaina se v mých očích rázem stávají o něco lepší filmy, než za jaké jsem je doposud měl.

„Číslo čtyři má osud, kterému bude nucen čelit, ať už chce nebo ne. Právě v tom tkví dramatičnost celého filmu,“ říká producent Michael Bay. Ano, Číslo čtyři by byl nejraději obyčejným středoškolákem, a svého původu možná i trochu lituje (však se také kvůli tomu ocitne v nepříjemných situacích), ale Mogadoriáni si ho stejně najdou, takže se stejně bude muset bránit „pomimozemšťansku“. Jenže v celém filmu není jediný dramatický moment! Scénář je až trestuhodně odbytý. Přesto si nikdo nedal tu práci, aby ho alespoň trochu přepsal, a tak zůstalo u podprůměrné podívané bez jakýchkoliv napínavých situací a kvalitnějších akčních scén. Myslím, že klíčem k úspěchu mohla být přístupnost třeba až od patnácti let. Tak by si byli tvůrci alespoň dobře vědomí toho, že příběh bez drsnějších a akčnějších momentů by starší diváci neodpustili. Oni i ti, proto které je film především určený, jsou dnes už zvyklí na něco trochu jiného.

Velmi zamrzí také extrémně pomalé tempo, které je opravdu ubíjející. Prakticky už po úvodní čtvrthodině vám je jasné, že tenhle film větší spád rozhodně ani na chvíli nenabere. Přesto je pravděpodobné, že se vám film bude líbit. Ale pouze v případě, že je vám tak 15 let. Dívky zaujme hlavní hrdina, jehož plakáty se dost možná objeví i na stěnách jejich pokojíků. A aby tu bylo něco i pro stejně staré chlapce, tak nemůže chybět Číslo šest, čili blonďatá sexy kočka na motorce, a samozřejmě vskutku roztomilá Sarah.

Co film z pohledu staršího diváka zachraňuje od úplného krachu, je jednak obsazení Timothyho Olyphanta do normální kladné role, ve které není ani vyšinutý zabiják v kostýmu (spoiler!), ani potetovaná vraždící mašina, ani tajemný turista na Havaji. Bohužel i jeho postava je hloupě napsaná, a proto filmu pomáhá méně, než by bylo zapotřebí. Suverénně nejlepší je ovšem kamera zkušeného Guillerma Navarra, který měl evidentně o své práci na tomto projektu dlouho dopředu snad jako jediný naprosto jasnou představu. A díky tomu film obohatil o mraky nádherných záběrů. Pozoruhodná je také nevšední barevná stylizace jednotlivých scén, díky které je film působivý alespoň po visuální stránce. Mexičtí kameramani zkrátka své řemeslo ovládají dokonale.

Jsem Číslo čtyři je ukázkovým příkladem toho, kdy se to nejlepší objevuje už v traileru, a proto film nenabízí divákům téměř nic, co by je mohlo opravdu zaujmout. Výjimku tvoří možná jen několik povedených visuálních efektů. A naštěstí je tu i D. J. Caruso, který opět ukázal jak skvěle umí pracovat s mladými herci a herečkami, což je další z mála věcí, kterou také můžeme na filmu ocenit. Pokud se chystáte do kina na „něco s mimozemšťany“, pak rozhodně volte spíše klidně Mámu mezi Marťany nebo ještě lépe Battle: Los Angeles, protože po jejich zhlédnutí budete jistě daleko spokojenější.