Recenze: Lovná zvěř

Valerie Plameová pracuje už řadu let pro CIA v oddělení proti šíření jaderných zbraní. Vláda USA je přesvědčena, že Irák koupil z Nigeru, zřejmě vůbec nejchudšího státu světa, obohacený uran, nezbytný pro jejich výrobu. Její manžel, bývalý velvyslanec se spoustou kontaktů Joe Wilson, je i díky své manželce poslán do zmíněné africké země, aby zjistil, jestli se obchod opravdu uskutečnil. I on dospívá k závěru, že k prodeji a převozu tak velkého množství uranu do Asie v žádném případě nemohlo dojít. Prezident George Bush přesto oznamuje, že USA vstupuje do války s Irákem kvůli tomu, že stát diktátora Saddáma Husajna má program na výrobu zbraní hromadného ničení. Joe proto napíše článek o výsledku své africké mise do The New York Times, který vzbudí obrovský poprask. Aby vládní činitelé rychle odvedli pozornost novinářů a veřejnosti od Bílého domu, prozradí Veleriinu skutečnou identitu. Ta se proto dostává do velmi nepříjemné situace, ze které nebude zrovna jednoduché najít cestu ven.

V Americe byl film velmi kladně přijat, protože se soustředí na jeden z největších přehmatů vlády (vlastně především z tohoto důvodu) neoblíbeného prezidenta George W. Bushe. A lidé po celém světě dělají máloco raději, než nadávají na politiky a odsuzují jejich jednání. V tomto případě ovšem oprávněně. Je zajímavé, že s nápadem adaptovat stejnojmennou knihu Fair Game přišla za filmaři samotná autorka Valerie Plameová. Většinou si témata, týkající se skutečných osudů vybírají filmoví tvůrci sami. Ale udělat film podle pravdivého příběhu bývalé tajné agentky CIA prostě nešlo odmítnout. Název Fair Game neznamená jen „férová hra“, ale také je to spojení používané pro něco, co se bere jako samozřejmost.

A tak po zveřejnění článku neváhají mocní tohoto světa klidně obětovat nevinnou osobu, jen aby sami zůstali čistí. A že kvůli nim padne na druhé zeměkoule spousta nevinných lidí, je zřejmě příliš nezajímá. Kdyby byl film pouze fikcí, pravděpodobně by se dočkal ještě lepšího hodnocení, protože by asi byli všichni rádi, že takováhle „věc“ je v realitě snad nemožná. Ale protože je založený na skutečnosti, je veškeré dění na plátně o to silnější. Zneužívání postavení je běžné všude – někteří jej vskutku velmi rádi využívají ve svůj prospěch. V žádném případě ale takoví nejsou všichni. Ale to, co předvedli představitelé Bílého domu, opravdu přesahuje všechny meze. Obětovat jednu z nejlepších agentek a „odklidit“ její informátory jen proto, aby zakryli své omyly je přinejmenším velmi kontroverzní rozhodnutí. Ale film zcela jasně ukazuje veřejnosti, že nelze veškerou vinu za všechny přehmaty svalovat jen na prezidenta Bushe. Jde spíše o nezodpovědnost jeho poradců, popř., jak se praví v Odcházení, o nezodpovědnost poradců jeho poradců.

Velmi zajímavé je výtvarné řešení filmu, lze-li to tak vůbec nazvat. Tvůrci využívají převážně studené barvy, které velmi výrazně ovlivňují atmosféru. Kamera a architekt tak měli hodně usnadněnou práci, ale díky tomu Fair Game působí daleko realističtějším a syrovějším dojmem, což je vzhledem k tomu, že se jedná o skutečnými událostmi inspirovaný příběh, jedině dobře. Navíc se režisér Doug Liman vždy soustředí výhradně na postavy, a věci jako pestrobarevný nábytek, záclony, či na zdi jeden obrázek vedle druhého, by stejně jen zbytečně odváděly pozornost. Ano, i bez výrazné výtvarné složky lze natočit povedený film, ale musíte mít k dispozici něco, co diváky opravdu zaujme a na co se budou celou dobu soustředit.

V případě Fair Game jsou takovouto kompenzací Sean Penn a Naomi Watts v hlavních rolích, kteří své postavy zahráli velmi přirozeně a navíc ukázali skvělý herecký cit pro řešení konkrétních situací. Takže rozhodně je na co se dívat a režisér Doug Liman natočil po průměrném Jumperovi znovu opravdu výborný film, navíc bez akčních scén, které jeho předchozím třem dílům výrazně dominovaly. Určitě nesouhlasím s tím, že se jedná o thriller, protože i po prozrazení Valeriiny identity zůstáváme stále v rovině dramatu. Do žádných hodně napínavých situací se hlavní postavy nedostanou, ale jejich, řekněme, diplomatická cesta je natolik poutavá, že to jistě nikomu vadit nebude.

Fair Game je výbornou ukázkou politických intrik, a proto může tento poměrně nenápadný film slavit úspěch i za hranicemi Spojených států amerických. Je jedině dobře, že vstupuje i do našich kin. Svou nevídanou formou, kdy ukazuje skutečné Bushovy projevy, záběry z války v Iráku, a před finální obhajobou mění Naomi Watts za skutečnou Valerie Plameovou, která je jí hodně podobná, nám tvůrci předkládají realistický pohled na tuto světoznámou kauzu. Určitě ale nechtějí, abychom Valerii litovali, spíše odsuzují politicky mocné, kteří mnohdy i v demokratickém státě myslí sami na sebe, než aby přemýšleli nad tím, jaká mohou mít jejich rozhodnutí dopad na jeho obyvatele.