Recenze: Barbar Conan

„V dobách, kdy oceány pohltily Atlantidu, a synové Aryovi byly na vrcholu moci …“ Těmito slovy začíná už potřetí příběh neohroženého válečníka Conana. Když byl ještě malý, vtrhl do jeho vesnice zlotřilý Khalar Zym se svou dcerou a svými slouhy, aby si odnesl část masky z Acheronu, se kterou má nepěkné plány. Conanova otce, který ji skrýval, nechal pod kádí s rozžhaveným kovem, přičemž tato situace nemohla dopadnout jinak, než že ji na sebe převáhl před zraky svého syna. Ten se poté jen potuloval zemí, vyčkávajíc, až nadejde správný čas pro pomstu.
 

Dobrá zpráva na úvod – Barbar Conan není nepovedeným klonem loňského Souboje Titánů. Několik spojitostí bychom mezi nimi ale našli. A to jak těch dobrých (charismatický a nebojácný hlavní hrdina, kterému prostě musíme držet palce, aby rozdrtil všechny své nepřátele), tak i těch nedobrých (o mnoho zaostávají za svými předchůdci z let 1982 a 1981. Jenže zatímco Souboj Titánů vznikl v baště fantasy, tedy v 80. letech, jen jeden, Barbar Conan se naneštěstí dočkal dva roky po svém uvedení pokračování s názvem Conan ničitel, které je více než čímkoliv jiným jen hodně nepovedenou parodií, jíž nepomohla ani Arnoldova účast. Následující rok si pak představitel svalnatého Cimmeřana spolupráci se stejným režisérem, pro někoho možná trochu nepochopitelně, zopakoval, a vznikla jen o něco málo lepší Rudá Sonja, ve které se Arnold představil jako Kalidor, což je v podstatě přejmenovaný Conan. O remaku tohoto filmu, který by určitě patřil k těm smysluplnějším, se mluví už nějakou dobu. V hlavní roli by se měla představit Rose McGowan, která si v nové verzi Barbara Conana zahrála podlou čarodějnici Marique, dceru hlavního záporáka.
 

Její magické schopnosti jsou ale tak trochu polovičaté. Na jednu stranu sice dokáže vykouzlit písečné bojovníky, ale na druhou nedovede zabránit dvěma hlavním postavám ve skoku do moře, kde jim ještě chvíli trvá, než doplavou ke svým přátelům na loď. Záporáka hraje Stephen Lang, který má, stejně jako v Avataru, jizvu na tváři. To je ovšem jediná podobnost s Milesem Quaritchem, protože jinak do něho má jako Khalar Zym hodně daleko. Obsadit do titulní role Jasona Momou nakonec nebylo až takovým přehmatem, protože představy o tom, jak Conan vypadá, celkem splňuje. Rachel Nichols coby mniška Tamara působí tak nevinným dojmem, že opravdu uvěříte, že má „ryzí krev“. Jinak ale zrovna nemá příležitost ukázat své herecké dovednosti, protože od režiséra dostala prakticky je tři úkoly, a sice ječet, roztomile koukat a hezky se usmívat.
 

Když nevíte, koho nechat režírovat nepřístupnou předělávku nějakého filmu, zvolte Marcuse Nispela. Ten zaujal ani ne tak remaky hororových klasik Texaský masakr Motorovou pilou a Pátek třináctého, jako spíše visuálně úchvatnou Cestou bojovníka. Ta se Barbaru Conanovi v ledasčem také podobá, a zjevně právě kvůli ní byl vybrán. Ovšem jeho novinka místy připomíná i Prince z Persie. V každém případě nepřináší nic, co bychom už jinde, mnohdy ještě mnohem lépe zpracované, neviděli. Tento film v podstatě jen dodržuje režisérův standard – krvavých scén je tu poměrně dost. Ale ani tentokrát nepřidává navíc nic, co by mohlo diváky výrazněji zaujmout. Prakticky můžeme vše shrnout tak, že Barbar Conan byl odsouzen k lehčímu nadprůměru hned při zvolení tohoto tvůrce.
 

Přitom knihy Roberta E. Howarda určitě obsahují příběh, který by byl divácky zajímavý a zároveň také alespoň trochu inovativní, tak jako tomu bylo v původním filmu. Vždyť tato postava má takový potenciál, že by s přehledem utáhla i šest pokračování. Ale nikoliv s přístupem, který nám servírují tvůrci letošního filmu. Poměrně dost časových skoků, časté střihy/švenky kamery během akce, a průměrné efekty – tím vším film přichází o solidní atmosféru, která by vzhledem k žánru měla tvořit jeden z hlavních pilířů. Přesně jako tomu bylo, a stále je, v případě filmu Johna Miliuse, který má vynikající atmosféry i určité poetiky na rozdávání. Navíc nad jeho úžasnou výpravou a epikou se prostě musí každý příznivec fantasy zaradovat, což se o nové verzi říci, či v našem případě napsat, zrovna nedá. O to více zamrzí, že v tomto směru zaostává i za hloupoučkým sequelem z roku 1984.
 

Tvůrci se poměrně sekli i ve výběru některých lokací, které jsou až příliš obyčejné a všední. Je jich sice jen málo, ale pozornost přesto narušují. Barbara Conana proslavil též naprosto výborný soundtrack, který složil Basil Poledouris, a který je obecně považován za jeden z vůbec nejlepších v historii kinematografie. Od Tylera Batese něco takového nečekal snad vůbec nikdo, přestože i on už ukázal, že je velmi dobrým skladatelem. Například na filmech Zacka Snydera odvedl fajnovou práci. Tentokrát ale jeho hudba málokdy dodává obrazu jakoukoliv emocionální hloubku, kterou by tento film potřeboval stejně jako Khalar Zym masku z Acheronu.
 

Přitom celý film začíná velmi slibně. Velmi poutavou sekvencí, ve které se seznamujeme s právě s důležitostí zmíněné masky. Poté se ocitáme uprostřed bitvy, během které se Conan narodí. Pak následuje přepadení vesnice, což je poslední scéna (nepočítáme-li jeden opakovaný záběr ze závěru filmu), ve které se objevuje Ron Perlman, který v roli Conanova otce předvádí po velice dlouhé době hodně povedený herecký výkon. Když Conan dospěje, je těch poutavých scén už méně. Většinou jde spíše o dialogové scény, odehrávající se mezi ním a Tamarou, které jsou rozhodně zábavnější než ty akční. Samozřejmě dojde i na milostnou scénu, která je překvapivě esteticky natočená. A v případě tohoto díla je určitě třeba ocenit, že se během rozuzlení, byť jen na chvíli, podařilo vytvořit nějaké to napětí. Jinak ale tvůrci spoléhají spíše na charisma, svaly a hrubý hlas Jasona Momoy, což ovšem film díky zmíněným nedostatkům celkem zdárně utáhne. A jeho hláška „Žiju, miluju, zabíjím a jsem spokojený“ je už teď proslulá.
 

Barbar Conan se bohužel ani nesnaží být alespoň v něčem výjimečný. To platí především pro akční scény, které by díky zběsilému střihu a rychlým švenkům kamery pasovaly lépe do akčních filmů, jejichž děj se odehrává v současnosti. Větší plynulost by jistě této fantasy prospěla. Moderní pojetí včetně CGI efektů (průměrných) a 3D (fungujícího jen málokdy) zkrátka Conanovi obecně nesvědčí. Faktem zůstává, že v porovnání s filmem Conan ničitel se stále jedná o dobrý film, na který bych se někdy klidně, za určitých okolností, podíval ještě jednou.