Recenze: Tři mušketýři

Počítám, ba dokonce bych si na to i vsadil, že mezi vámi není nikdo, kdo by neznal slavný román Alexandra Dumase staršího. Jistě jsou však mezi vámi tací, kteří ho nazývají klasikou, ale nepochybně se najdou i ti, kteří nad jeho uměleckými hodnotami pochybují. O těch, kteří kroutí hlavou už jen nad samotným názvem, protože, jak známo, mušketýři nejsou tři, ale čtyři, raději ani nemluvě. Do první skupiny nadšených čtenářů se řadí i režisér Paul W.S. Anderson, přičemž tato jeho adaptace se předlohy úplně striktně nedrží, o čemž spolehlivě přesvědčí už úvodní sekvence v Benátkách. V té Athos ukáže, že mu nedělá potápění žádné problémy, Aramis se bez obav spustí ze střechy na loďku, plující po jednom z kanálů, a Porthos disponuje takovou silou a v podstatě i chytrostí, že by se souboje s ním zalekl možná i kdejaký komiksový superhrdina. A pak je tu ještě dvojí agentka Milady de Winterová, krásnější než v kterékoli z předchozích verzí, která toho má s Alicí Abernathyovou společného mnohem více, než jen stejnou představitelku.
 

Nabídnout divákům nový, neotřelý (steampunkový) pohled na proslulé Tři mušketýry byl vzhledem k x-tému zpracování výborný, a nutno dodat, že i poměrně odvážný nápad. Jenže jakoby se tvůrci nakonec přeci jen něčeho zalekli. Možná hněvu těch nejzarytějších zastánců románové předlohy, nebo obav z přeplácanosti děje. A tak ke vzducholodím, laserům, a všemožným nadneseným kaskadérským kouskům už další „neobvyklé jevy“ nepřidali. Škoda, protože právě scény, ve kterých se objevují, jsou vůbec nejzábavnější. Neúmyslné přistání vzducholodí na střeše katedrály Notre Dame, šermířský souboj na stejném místě, skákání ze střech či efektní zpomalovačky a zrychlovačky vždy uvítáme s otevřenou náručí, protože podobně vtipných momentů ve filmu rozhodně není mnoho, přestože měly dominovat!
 

V tomto směru měli tvůrci rozhodně zajít dál. Ne snad až tak daleko, aby po plátně pobíhali nenasytné zombie, krvežízniví upíři či kolonizující mimozemšťané, ale třeba takový drak by mohl během plavby vzducholodi sehrát zajímavou roli. Nebo by mohli v Da Vinciho kryptě objevit ještě další plánek. Třeba na sestrojení nějakého elegantního vozítka, nebo třeba kola, aby mohly souboje probíhat i na souši. Pravda, byl by to sice velký úlet, ale zároveň také vykutálenější zábava. Za vzor si tvůrci klidně mohli vzít Prince a pruďase. Nikoliv co do mluvy, ačkoliv několik ujetějších hlášek a situací se objevuje i ve Třech mušketýrech, nýbrž spíše z hlediska konceptu, čili parodie kombinované s poctou. Možná, že vám to takto může připadat příliš, ale není pochyb, a to je třeba si pamatovat, že větší a šílenější bizarnost než RoboGeisha už ani vzniknout nemůže (k tomu, abyste (ne)pochopili o co jde, stačí vidět trailer).
 

To by ale určitě nerežíroval Paul W.S. Anderson, který má knihu, jak uvedeno, ve velké oblibě. A nějaké její velké zesměšnění by si ani náhodou nedovolil. Proto je obrovská škoda, že si sám nenapsal scénář. Jistě by to býval udělal, ale byl příliš zaneprázdněn psaním pátého dílu série Resident Evil, jehož natáčení už se rozeběhlo. Tři mušketýři by tak museli přijít na řadu až poté, co by jeho manželka Milla Jovovich znovu pokosila desítky neposlušných zombie. Za to čekání by to asi bývalo stálo, protože Anderson své předchozí dva režijní počiny díky četným vychytávkám, vhodnému užití filmové interpunkce a časových zkratek a výrazně autorskému přístupu proměnil v naprosto cool podívané.
 

Ovšem místo toho, aby se vybrali nějací schopní scenáristé, ujali se tohoto projektu Andrew Davies (oba Deníky Bridget Jonesové), což by bylo ještě v pořádku, ale druhé jméno už ne - Alex Litvak. Ano, ten Alex Litvak, který nezaměnitelně suverénním způsobem zprznil původní scénář Roberta Rodrigueze k loňským Predátorům a učinil tak z nich nemastnou neslanou sci-fi, která se místo zamýšleného důstojného pokračování originálu stala i díky jeho předfinálnímu „manévru“, odkazujícímu spíše k jiným žánrům, pomalu zbytečnější než AVP 2. Naštěstí se tentokrát ničeho podobného nedopustil. A co se finále týče, skoro bych si vsadil na to, že závěrečnou scénu připsal sám Anderson, protože něco podobného už jsme v jednom z jeho předchozích děl mohli vidět a navíc je známo, že ženy mají v jeho filmech výsostné postavení. Jedinou podstatnou příběhovou změnou tedy zůstává ta, že královna nemá poměr s Buckinghamem, ale naopak je na ní nahlíženo jako na oběť pletichářských intrik kardinála Richelieua, hraběte Rocheforta a Milady de Winterové.
 

Třebaže v obsazení najdeme spíše méně hvězdné herce, rozhodně to není na škodu, zvláště když je na všech vidět, jak si natáčení užívají. To platí dvojnásob pro Orlanda Blooma, který si konečně s velkou radostí zahrál zápornou postavu, všehoschopného vévodu Buckinghama. Obsadit Christopha Waltze do role proradného kardinála Richelieua byl naprosto klíčový nápad, protože díky jeho vynikajícímu hereckému projevu se v této verzi Třech mušketýrů jedná o vůbec nejzajímavější postavu (spolu s Milady, o které později). Na Oscara to sice tentokrát z pochopitelných důvodů nevypadá, ale kvůli oceněním přijímá tento německý herec jiné nabídky. Všichni tři představitelé mušketýrů (Matthew MacFadyen, Ray Stevenson, Luke Evans) byli také zdařilou volbou. Jak král, tak královna, tak d’Artagnan, tak Constance jsou ještě velmi mladí (ne náhodou se závěrečná písnička od Take That jmenuje „When We Were Young“), což do jisté míry ospravedlňuje jejich jednání. Král Ludvík III. se v podstatě stává pouhou figurkou na kardinálově šachovnici, královna Anna působí sice už vyzrálejším dojmem a dokáže si spočítat, kdo asi kuje pikle, ale přesto zůstává jinak jen nesmělou osobností. D’Artagnana si zahrál další mladíček, Logan Lerman, ale přesto není ani jemu co vytknout.
 

Roli Constance svěřil režisér neznámé, ale zato talentované a krásné Gabrielle Wilde (s Olivií nemá samozřejmě vůbec nic společného), pro kterou byste jistě i vy udělali všechno, o co by vás požádala. Takže není divu, že se kvůli ní D’Artagnan vydá do daleké Anglie, kam ho s radostí doprovodí i zbylí mušketýři. No, a pak je tu samozřejmě Milla Jovovich, dost možná ve své druhé nejlepší roli. V případě její dvojí agentky skutečně nikdy dopředu neodhadnete, jak se zachová – ke komu se přidá a koho podrazí. Navíc tentokrát exceluje nejen v akčních scénách, ve kterých předvádí i v šatech s krinolínou neuvěřitelné věci, ale s velkým zaujetím ji budeme sledovat taky v těch ostatních. Její ladné pohyby, obličejová mimika a uhrančivý pohled skvěle dokreslují pokřivený charakter této postavy.
 

Obrazovou stránku tohoto historického filmu můžeme svým způsobem označit za unikátní. A to z toho důvodu, že působí dojmem, jakoby kameraman rezignoval na postprodukční color grading. Jakoby byl natolik spokojený s tím, co se mu s asistenty podařilo už na place, a navzdory všem zvyklostem neměl zapotřebí doupravit obraz barevnými korekcemi. Výsledek tak značí, že 17. století bylo skutečně dobou temna. Za což mohou i 3D brýle, který obraz ještě ztmavují. Právě na 3D efekt jsem byl v souvislosti s filmem Paula W.S. Andersona velmi zvědavý. Tentokrát ovšem bohužel není ani z daleka tak nápadný jako v případě Resident Evilu 4, kde byl třetí rozměr patrný téměř v každém záběru. V mnoha momentech se o to tvůrci ale opět připravují sami. Věřme proto, že Resident Evil 5 nabídne lepší 3D zážitek.
 

Tři mušketýři jsou jednou z těch filmových jednohubek, které vám sice budou nejspíš chutnat, ale přesto se jimi nebudete chtít přecpávat. S tím souvisí i fakt, že jakkoliv je závěrečný záběr velkolepý, stejně nás nenavnadí natolik, abychom byli nějak ohromně zvědaví na pokračování. Film si nás může získat především svým obsazením, příjemnými hereckými výkony, inovativním (byť nedotaženým) zpracováním, a také vizuálními efekty, které jsou na nehollywoodský film (koprodukce Německo-Francie-Velká Británie a celý se natáčel právě u našich západních sousedů) opravdu mimořádně povedené. Jedničku s hvězdičkou si pak zaslouží kostýmy, které jsou natolik skvostné, že by měly získat alespoň oscarovou nominaci. Do kina můžete klidně vyrazit i s trochu odrostlejšími dětmi. Jednak proto, že 3D kopie jsou s českým dabingem, který nepochybně patří k těm lepším, a navíc známé herce dabují stejní lidé jako vždy. A druhak, když ve většině případu mušketýři zapíchnou své nepřátele, krve by se v nich nikdo nedořezal. Váhal jsem, jestli dát filmu 60% nebo 70%. Ale protože jsem nižší z těchto hodnocení přiřkl srpnovému Barbaru Conanovi, volím druhou možnost. Tři mušketýři jsou totiž přeci jen zábavnější.