Recenze: Hranaři

K obsahu asi toto: Nejprve jsou hlavním bodem zájmu jakési kompromitující fotografie z Moskvy, po jejichž případném zveřejnění by se mohlo několik různých Hranařů dostat do průšvihu. S tím souvisí i pozdější události, kdy má těchto několik různých Hranařů zájem o jistou stavební zakázku, díky které by si mohli přijít na slušné peníze. Vítěz se ale ostatním příliš nezamlouvá, takže se ho pokusí odstranit a tento kšeft si urvat pro sebe. Vše sledují nejen lidé z jakési ruské tajné „buňky“, ale nad vším drží dohled také „tajemný“ pan Bishop, který má zálibu ve hře na saxofon.

Tak jako slavný spisovatel sci-fi literatury Isaac Asimov formuloval tři zákony robotiky (Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby mu bylo ublíženo. Robot musí uposlechnout příkazů člověka, pokud nejsou v rozporu s prvním zákonem. Robot musí chránit sám sebe před zničením, pokud to není v rozporu s prvním či druhým zákonem.), definují tvůrci filmu pojem Hranař (Hranař je člověk pohybující se ha hraně zákona. Hranař může být přemožen pouze jiným Hranařem. Hranař může být postava jak kladná tak i záporná). Na úplném začátku filmu se objevují pouze první dvě definice, a to na malinkou chviličku ještě před uvedením poměrně stylově vybraného hlavního sponzora.

Poté se přeneseme do roku 2006, kde se nám v rychlém sledu představí titulkem hlavnější postavy, které se právě dozvídají, že byl zastřelen František Mrázek, podle všeho jejich dobrý kamarád. Následuje, znovu ve velmi rychlém, až videoklipovém sledu několik dalších mikroscén, ve kterých se díky zběsilému střihu můžete snadno dokonale ztratit. Zvolená střihová skladba se tak v expozici stává největším nepřítelem diváků. Rozhodně se tedy nejedná o ideální způsob, jak seznámit obecenstvo s prostředím, a především s postavami, kterých v Hranařích rozhodně není málo.

Jak uvedeno v úvodu, tvůrci si posvítili na u nás velmi aktuální téma korupce a jiných nekalých praktik, kterým se doposud v českém filmu snad vůbec nikdo takto výrazně nevěnoval. Ovšem je třeba upozornit na fakt, že přestože se v oficiálním textu distributora píše, že se jedná o „temný thriller“, není tomu tak. Něčeho podobného jsme byli svědky poměrně nedávno v případě Vendety. Ji však můžeme bez obav zařadit alespoň do kolonky drama, kdežto Hranaři jsou spíše nechtěnou parodií. Nebo že by snad opravdu chtěli tvůrci zesměšnit všechny ty lobbisty, movitější podnikatele, úředníky s většími pravomocemi a politiky, kteří nehrají férovou hru? Ne, sami potvrdili první variantu.

Absolutní pecka letošního podzimu se tedy nestane ani z Hranařů, přestože působili vzhledem k tématu a vynikajícímu obsazení hodně ambiciózním dojmem. Že nesplnili očekávání je především vinou scenáristů Jiřího Hubáčka a Oto Klempíře, kteří spolupracovali už na filmu Czech Made Man, jenž vypráví o člověku, který u Hranařů zastával roli jakési „šedé eminence projektu“. Oba filmy mají poměrně rychlé tempo, avšak u Czech Made Mana funguje daleko lépe, neboť po celou dobu sledujeme počínání pouze jedné postavy, čili pouze jednu hlavní dějovou linii. Kdežto v Hranařích je postav mnoho a skoro každá jakoby si kladla nárok na svůj vlastní příběh. Což není divu, protože i v těch nejmenších roličkách se objevují známé tváře.

Vzhledem k takovému výjimečnému obsazení by bylo bývalo záhodno, aby měl film tak o půl hodiny delší stopáž. Protože takhle mají ve filmu všichni herci a všechny herečky, tedy kromě Saši Rašilova, Miroslava Etzlera a Jiřího Langmajera, pouhé cameo. I přesto lze v tomto konceptu spatřit určitou přednost, protože díky tomu, že se tu vyskytují jen samé české herecké hvězdy, mu možná částečně odpustíte i ten nepřehledný úvod a lehce děravý scénář, a budete se prostě jen bavit tím, jak si své role užívají, přestože jim scenáristé mnohokrát stěžují práci směšně legračními momenty. Těch je v Hranařích opravdu hodně, takže nepochybně potěší příznivce dobrých komedií.

Nejvtipnějším momenty jsou trochu, možná trochu nepatřičně, spojené s Třískovým Bishopem. Jednak lze jeho až surrealistické hraní na saxofon považovat za největší úlet (možná spolu s „akcí“ v opuštěném lomu), protože ke všem ostatním událostem ve filmu pasuje jako Versace k bezdomovci (hláška z filmu). Tvůrci tak chtěli patrně pouze ukázat, že i záporáci jsou lidé, a že mají také docela obyčejné koníčky. Ani mnohé repliky, které ve filmu uslyšíme, do takto nevybíravého světa Hranařů příliš nepasují. V amerických thrillerech/dramatech bychom byli něčeho podobného svědky jen sotva. S tím souvisí ještě neuvěřitelný monolog z úplného závěru. V tom pronese Bishop, Američan bez jakéhokoliv přízvuku (zajímavé), něco velmi zvláštního, ale přitom svým způsobem fascinujícího, protože něco takového se nejen ve filmech, ale i kdekoliv jinde jen tak nevidí.

V Hranařích se ale dočkáme i povedených momentů. Předně finální zúčtování Hlož (Saša Rašilov) vs. „Lulu“ (Jiří Langmajer) a Verbíř (Martin Dejdar) je natočeno velmi profesionálně, a na rozdíl od předchozích „krvavých“ scén tu krev vypadá opravdu jako krev. Závěrečný odlet letadlem představuje něco, co v českém filmu vídáme málokdy, čili se jedná o velmi příjemné zpestření, které, jak se ukáže, bude mít pro jisté postavy ohromný význam. Jenže hned poté se objevuje zatmívačka, která nám znovu na tváři vykouzlí úsměv, protože tento film rozhodně nelze brát nijak seriózně. Ale je dobře, že se u nás filmaři konečně pokoušejí i o další žánry, jejichž častější natáčení by bylo ještě před několika málo lety takřka nemyslitelné.

Možná, že vás napadá otázka, proč si zrovna v tomto filmu chtělo zahrát tolik známých herců. Někteří z nich se dobře znají s režisérem Tomášem Zelenkou, některé zaujalo téma, a někdo si chtěl samozřejmě zahrát kvůli již obsazeným spoluhráčům. Na všech ale vidíme, jak je natáčení baví. To platí dvojnásob pro Jiřího Langmajera, který svou postavu radního přezdívaného „Lulu“ proměnil úmyslně až v karikaturu. Patrně jen z toho důvodu, aby se mohl pořádně v této roli vyřádit, sledujeme během filmu dlouhou scénu, ve které následuje sekretářku po schodech jedné veliké budovy až do posledního patra, kde se má setkat s Jiřím Kornem, jakýmsi „šéfem veškerého tisku na Zemi“, za účelem dalších machinací, přičemž onu sekretářku po celou dobu obtěžuje ujetými gesty.

Ostatní herci vesměs nepředvádějí výkony, za které by mohli získat nějaká ocenění. Ale už po prvním přečtení scénáře jim zřejmě muselo být jasné, že tyto postavy nejsou napsané tak, aby jim něco takového umožnili. Opět se ale najdou částečné výjimky. Ty tvoří Vilma Cibulková a Michal Dlouhý, jejichž role nabízely přeci jen určitý dramatičtější přesah. Do jedné z rolí obsadil režisér také Martina Dejdara, pro kterého představuje hranař Verbíř snad vůbec prvního filmového záporáka. Rozhodnutí obsadit právě jeho nám Tomáš Zelenka odůvodnil tím, že byl podobný předloze, ale že když ho viděl v seriálu Comeback, tak přemýšlel, jestli ho ještě nepřeobsadit. Nicméně je pravda, že jakkoli pro něho byla tato role neobvyklá, poradil si s ní dobře, ale přesto budou jistě mnozí mít výhrady. V Hranařích se vyskytuje prakticky jen jedna jediná kladná postava, což je zajímavý přístup. Zahrála si ji Kateřina Brožová, která se tak letos objevila ve třech celovečerních filmech, pokaždé v naprosto odlišné úloze.

Hranaři jsou především dobrá zábava. Ostatně s takovými dialogy, replikami a některými momenty nemůže být o nějakých dramatických, natožpak napínavých situacích vůbec řeč. Dalo by se říci myšlenka natočit film s takovým tématem dobrá, ale její provedení jaksi pokulhává. Kromě hereckého obsazení tak zaujme především kamera a na české poměry opravdu velmi dobrá hudba. Možná je ale dobře, že celkově film vyznívá jako nechtěná (ale přitom povedená) satira či přímo parodie. To by totiž u nás během dvou let vznikly dva podobné filmy. Právě natáčený Příběh kmotra, inspirující se příběhem zmíněného Františka Mrázka, rozhodně nabídne naprosto seriózní pohled na celou tuto problematiku. Kdežto u Hranařů se hlavně zasmějete.