Recenze: Rumový deník

Píše se rok 1960 a do portorického San Juanu přijíždí pracovat novinář Paul Kemp (Johnny Depp), aby pomohl zatraktivnit tamní krachující plátek, který skoro nikdo nečte. Dokonce nudí i samotného šéfredaktora (Richard Jenkins). Seznámí se tu s kolegou Bobem Salou (Michael Rispoli) a místním pobudou Moburgem (Giovanni Ribisi), který stále chodí do redakce, přestože byl dávno propuštěn. Paul se velmi snaží, ale jeho realistické články čtenáře příliš neoslovují. Později potká majetného Sandersona (Aaron Eckhart) a jeho snoubenku Chenault (Amber Heard), kteří mu v budoucnu možná umožní napsat něco, co zaručeně zvedne prodejnost novin.
 

Představitel hlavního hrdiny je velkým příznivcem autora stejnojmenné knižní předlohy Huntera S. Thompsona, takže vznik této adaptace podpořil vůbec poprvé v kariéře i jako producent. S Thompsonem se osobně znal a jakousi jeho „verzi“ si dokonce zahrál ve filmu Strach a hnus v Las Vegas. Ten vznikl také podle knihy tohoto spisovatele, který už na začátku 60. let proslul jednak prozíravou nenávistí k Richardu Nixonovi, a pak především zálibou v požívání LSD, kokainu, a samozřejmě alkoholu. Toho si dopřával při psaní scénáře i Bruce Robinson, protože jinak se prý mu nedařilo tvořit. Johnny Depp se ho potom zeptal, jestli nechce Rumový deník i režírovat a Robinson souhlasil.
 

Totiž ono je dost pravděpodobné, že spousta jiných režisérů by si s realizací jeho scénáře asi pořádně nevěděla rady. Díky tomu, že se ho nakonec ujal jeho autor, nominovaný na Oscara za scénář k výbornému válečnému dramatu Vražedná pole, vznikl velmi neobvyklý počin. Název je však třeba brát s určitou rezervou. Ano, ve filmu se pije, ale rum rozhodně není tak důležitý, aby se kvůli němu musel Johnny Depp ptát na něco takového. Ani určit samotný žánr není zrovna jednoznačnou záležitostí, protože ke komedii se řadí jen okrajově a mezi ostatní nezapadá vůbec.
 

Film Rumový deník představuje jinou fabuli, než na jakou jsme vyklí. Ani po polovině filmu nemá divák vůbec tušení, jakým směrem bude děj nadále ubíhat, protože tu v podstatě neexistuje žádná souvislá dějová linie. Scenárista sice určité příběhové nitky rozvíjí (plán vybudovat na nádherném ostrově hotelový resort, vztah Paula a Chenault), ale až na závěr jim začne věnovat větší pozornost. Robinsona jakoby nám spíše ukazoval jen situace, do kterých se hrdinové dostávají, když jsou ještě více či méně střízliví. A momenty, když už jsou, jak se říká pod obraz, raději přeskakuje.
 

Dalo by se říci, že díky tomuto konceptu film tak trochu funguje i jako dobrá reklama na dovolenou v Karibiku. Žádný spěch, žádný smog, žádné kolony, žádné povinnosti – jen pěkné počasí, nádherné pláže a čisté moře. Prostě pohodička. Jen neprovokovat místní starousedlíky, nepřehánět to s alkoholem a nespolupracovat se zámožnými podnikateli. Hrdinové Rumového deníku tato pravidla nerespektují, a tak se občas dostávají do situací, které diváci jistě uvítají, protože se toho v nich děje o něco více a rázem jsou vtipnější. Například když Paul a Bob ujíždějí před pronásledovateli a do všeho se připlete policie, když zkoušejí novou drogu, kterou přinesl Moburg (kdo také jiný?), nebo když spolu Paul a Chenault soutěží kdo začne v autě při velké rychlosti dříve křičet (patrně nejlepší scéna).
 

Pro Johnnyho Deppa byla práce na Rumovém deníku evidentně spíše relaxací, protože jeho postava nepředvádí takové kousky jako třeba Jack Sparrow. Paul se po většinu času spíše jen tak poflakuje se svými kamarády, koketuje s Chenault, resp. ona s ním, a pouze na začátku a na konci se snaží o zanechání nějaké viditelnější novinářské stopy. Jen stěží si lze představit, že by tuto postavu hrál někdo jiný. Ne proto, že zastává i roli producenta a že znal autora předlohy, ale protože i v těch neakčních scénách se díky jeho hereckému projevu rozhodně nebudete nudit. Jeho spoluhráč Michael Rispoli za ním coby Bob Sala ale v žádném případě o mnoho nezaostává. Což jedině dobře, protože oba se objevují v mnoha scénách. Představitel Paula dokonce úplně v každé.
 

Volba zahrát si svérázného Moburga nakonec padla na Giovanniho Ribisiho, který se jí zhostil výborně. Z počátku určitě nepůsobí tak, že by si ho diváci mohli oblíbit, ale díky Ribisimu bude nakonec jistě i vám sympatický. Díky němu totiž nejde jen o opileckou trosku, co hodně chlastá, krade, občas uráží ostatní lidi a ráda poslouchá projevy Adolfa Hitlera. Hlavní ženskou roli si pak zahrála Amber Heard. Když ji poprvé spatříte, nebudete si zřejmě vůbec jistí, co je vlastně zač. A když se to pak dozvíte, stejně vás nepřestane překvapovat. Charakter této postavy zkrátka do přelomu 50. a 60. let příliš nepasuje, ale právě proto Chenault zaujme i z jiného důvodu než jen proto, že její představitelka je kočka. Ale kdyby se děj odehrával v tehdejším New Yorku, dost možná by se chovala docela jinak, patrně poslušněji.
 

Rumový deník není úplně typická komedie pro co možná nejširší okruh diváků. Příznivci Johnnyho Deppa by si ji ale určitě neměli nechat ujít. Přestože se toho v ní příliš neděje, ani na chvíli nenudí. Pokud jste nečetli knižní předlohu, vůbec ničemu to nevadí. Obavy, že se bude líbit jen těm, kteří s ní měli co do činění, se ukázaly býti naprosto neoprávněné. Rumový deník v podstatě nabízí možnost jak vcelku pohodově strávit nějakých 110 karibských minut. V předvánočním shonu, který u nás teď panuje, skutečně působí jako vhodná dovolená, na které můžete spolu s hlavními hrdiny v klidu relaxovat.