Kategorie: Kino
Recenze: John Carter: Mezi dvěma světy
Autor: Tomáš Kordík -
Píše se rok 1881 a Edgar Rice Burroughs začíná číst v deníku svého strýce Johna Cartera (podle toho 
pak své dílo napsal, což je skvělý nápad). Jeho příběh začíná před třinácti lety, kdy utíkal před vojáky a narazil na Apače. Následně se ukryl spolu s plukovníkem Powellem v jedné jeskyni, kde uviděl na kameni podivný znak. Hned poté se objevil jeden z Thernů – jakýchsi všemocných postav, jejichž primárním cílem je nastolit ve vesmíru pořádek, ačkoliv si neuvědomují, že jejich počínání není vždy správné. Díky medailonu této bytosti se John najednou objeví na neznámém místě. To je však teprve začátek …
Záhy totiž zjistí, že dokáže dělat klidně i stometrové skoky. Jak do výšky, tak do dálky. To hned
zaujme čtyřruké Tharky, na které narazí. Ti ho odvedou do svého města, kde se seznámí s tharskou ženou Solou, jakýmsi křížencem buldoka a ještěra, který ho má na starosti a navíc umí běhat tak rychle, jakoby měl na packách sedmimílové boty. Též se tu nachází vůdce této rasy Tars Tarkas, který mu pomůže utéct. Hlavní hrdina se tak dostane až do Helia, vyspělejšího města, kde potká princeznu Dejah Thoris, která se však musí proti své vůli vdát za velitele civilizace ze Zodangy, aby vzniklo příměří. John se od Dejah dozví, že se nachází na planetě Barsoom, což je marťanský název pro Mars. V podstatě jde tedy svým způsobem o opak Kovbojů a vetřelců. Že tam může normálně dýchat, a že se nejedná o rudou planetu, raději necháme stranou. Jelikož byl na Zemi už unavený z občanské války, nechce mít s tou na Marsu nic společného. Ale jak se dostat domů? Spolu s Dejah, Solou a tím zvířetem se vydává po proudu řeky Iss ke svatyni, kde by měl najít odpověď na tuto otázku. Jenže, jeho sympatie k Dejah Thoris se postupně stávají silnější než jeho zásady, a tak se jí a jejím soukmenovcům rozhodne pomoci.
Nejprve si objasněme, proč píšeme, že je Edgar Rice Burroughs spojován ve filmu především
s Tarzanem neprávem. John Carter of Mars, jak zní původní název, inspiroval nejen spisovatele, jejichž díla byla také úspěšně zfilmována (např. Robert A. Leinlein – Hvězdná pěchota, Arthur C. Clarke – 2001: Vesmírná odyssea). Ale co je mnohem důležitější, nebýt tohoto díla, možná by George Lucas nikdy nevymyslel Star Wars ve své současné podobě a James Cameron by musel posunout hranice digitálních efektů jiným filmem než Avatarem (podobnost Johna Cartera s Jakem Sullym tedy není čistě náhodná). A asi by nebylo příliš velkým překvapením, kdyby mělo vliv i na tvorbu Stana Lee (Thor).
Jelikož knihy a filmy uvedených tvůrců jsou jinak přeci jen v ledasčem rozdílné, asi tolik nepřekvapí,
že fantasy John Carter: Mezi dvěma světy působí nejprve až „přefantazírovaným“ dojmem, a dost možná vám bude nějakou dobu trvat, než si mezi těmi všemi bělochy a indiány a Therny a Tharky a Zodangy a Helii vyjasníte, kdo je klaďas a kdo záporák. S tou přemírou fantazie možná souvisí i některé podivné dialogy, nebo když Dejah Thoris ukazuje Johnovi, na které planetě se nachází, nechce se věřit, že by průměrný „kovboj“ z Virginie 19. století dokázal vyjmenovat planety sluneční soustavy.
Někdy od plavby lodí ke svatyni na Issu, kde se odehrává vůbec nejkouzelnější scéna, se začne
příběh krystalizovat do přímé dějové linie. A v podstatě tak nezískáme nic jiného než pěknou pohádku. Proto je možná trochu s podivem, že film vstupuje do kin pouze v originále s českými titulky. Dabované kopie nejsou, takže děti, kterým by se jistě líbil, si budou muset počkat na DVD/Blu-ray. Navíc se jedná o 3D dobrodružství, přičemž třetí rozměr v tomto případě rozhodně co do kvality převyšuje naprostou většinou hollywoodské 3D produkce.
Režisér Andrew Stanton tímto projektem poprvé vkročil na pole
hraného filmu. Doposud se jakožto zaměstnanec studia Pixar logicky věnoval pouze animaci. V roce 2008 všechny ohromil roztomilým příběhem o robůtkovi jménem WALL-E, za který získal svého druhého Oscara v kategorii Nejlepší animovaný film. Není to tak dávno, co filmem Mission: Impossible – Ghost Protocol debutoval Brad Bird, do té doby též tvůrce výhradně animáků. Bird měl za úkol režírovat čtvrtý díl populární série, kde digitální efekty nehrají ani v nejmenším klíčovou roli. A povedlo se mu to, i díky silnému scénáři, takřka na výbornou. Nebýt několika míst, ve kterých velmi hapruje rytmus. Stanton sice nic takového nedopustil, ale stejně přesvědčil jen z části. Především „westernová“ pasáž (rok 1968) je celkově hodně nepovedená, neboť postrádá jakoukoliv atmosféru té doby. Indiáni vypadají jako naverbovaní a do kostýmů nasoukaní opilci a samotný John Carter působí dojmem, jakoby už sem přicestoval z jiného světa. Pravda, Stanton neměl, na rozdíl od svého kolegy, k dispozici kdovíjak výjimečný scénář (sám je jeho spoluautorem), a podle takových se příběhy vyprávějí obtížněji. Přitom Stantona rozhodně nemůžeme označit za ryze komerčního režiséra, ale spíše za tvůrce, který chce v první řadě právě vyprávět divákům nějaký příběh.
Čtyřrucí a hodně velcí Tharkové (trochu jako Goro z Mortal Kombatu) totiž vznikli stejnou
technologií motion capture jako Na’vi z Avataru či všechny postavy v Tintinových dobrodružstvích. To znamená, pro zopakování, že je předehráli skuteční herci a herečky (mj. Willem Dafoe, Samantha Morton), čímž se docílilo maximálně realistických pohybů jejich postav, které pak byly do své finální podoby upraveny pomocí CGI technologie. Z tohoto pohledu ale John Carter: Mezi dvěma světy doplácí na to, že jde do kin až teď, tři roky po blockbusteru Jamese Camerona. Možná by tedy bylo lepší navléci všechny pěkně postaru do kostýmů (viz Goro z Mortal Kombatu), a stvořit tak nostalgickou podívanou, což by nepochybně přidalo filmu na chybějící originalitě. Cool souboj s obřími bílými (byť digitálními) opicemi v aréně, kde se hlavní hrdina proměňuje v novodobého Gladiátora, je pouze ojedinělou vlaštovkou.
Další velkorozpočtový spektákl = další relativně neznámý herec v hlavní roli. Jen se přihlaste, kdo
z vás znal před uvedením Thora Chrise Hemswortha, před uvedením Captaina Ameriky Chrise Evanse nebo před uvedením Avataru Sama Worthingtona? Protože tento tah ve všech případech vyšel, rozhodli se i tvůrci Johna Cartera: Mezi dvěma světy pro stejné řešení. Taylor Kitsch ale není ani tak charismatický jako Hemsworth, ani tak snaživý jako Evans, a ani není tak dobrý herec jako Worthington. Přesto však do Stantonovy režijní vize zapadá, protože film lze s klidem doporučit i divákům do 15 let, které jistě budou primárně zajímat jiné věci než výkon představitele hlavního hrdiny. Jeho „spoluhráčce“ Lynn Collins zase její role nedává příliš možností k předvedení hereckých dovedností. Ale zato je ve filmu opravdu krásná, a přesně takové by přeci princezny měly být.
John Carter: Mezi dvěma světy je další z řady velkolepých hollywoodských dobrodružství, které si své diváky jistě najde. Přesto jich možná nebude dost na to, aby se zbavil nálepky nového Vodního světa, kterou mu přiřkla některá zahraniční média. Tento velkofilm s Kevinem Costnerem v hlavní roli byl až do vyplutí Titaniku o dva roky později nejdražším filmem všech dob, ale tržby rozhodně nebyly ani z daleka takové, jaké producenti očekávali. U Johna Cartera: Mezi dvěma světy je to však trochu s podivem, protože se velmi podobá současným komiksovým spektáklům, které z pravidla bývají hojně navštěvovány. Z tohoto pohledu je prozíravost autora Edgara Rice Burroughse opravdu obdivuhodná, protože vůbec první komiksy se začaly v USA objevovat až v roce 1933, kdežto John Carter si odbyl premiéru v jednom pulpovém magazínu už v roce 1912. Navíc se, jak uvedeno, zároveň jedná i o pohádku, a ty mají přece rádi všichni.
pak své dílo napsal, což je skvělý nápad). Jeho příběh začíná před třinácti lety, kdy utíkal před vojáky a narazil na Apače. Následně se ukryl spolu s plukovníkem Powellem v jedné jeskyni, kde uviděl na kameni podivný znak. Hned poté se objevil jeden z Thernů – jakýchsi všemocných postav, jejichž primárním cílem je nastolit ve vesmíru pořádek, ačkoliv si neuvědomují, že jejich počínání není vždy správné. Díky medailonu této bytosti se John najednou objeví na neznámém místě. To je však teprve začátek …Záhy totiž zjistí, že dokáže dělat klidně i stometrové skoky. Jak do výšky, tak do dálky. To hned
zaujme čtyřruké Tharky, na které narazí. Ti ho odvedou do svého města, kde se seznámí s tharskou ženou Solou, jakýmsi křížencem buldoka a ještěra, který ho má na starosti a navíc umí běhat tak rychle, jakoby měl na packách sedmimílové boty. Též se tu nachází vůdce této rasy Tars Tarkas, který mu pomůže utéct. Hlavní hrdina se tak dostane až do Helia, vyspělejšího města, kde potká princeznu Dejah Thoris, která se však musí proti své vůli vdát za velitele civilizace ze Zodangy, aby vzniklo příměří. John se od Dejah dozví, že se nachází na planetě Barsoom, což je marťanský název pro Mars. V podstatě jde tedy svým způsobem o opak Kovbojů a vetřelců. Že tam může normálně dýchat, a že se nejedná o rudou planetu, raději necháme stranou. Jelikož byl na Zemi už unavený z občanské války, nechce mít s tou na Marsu nic společného. Ale jak se dostat domů? Spolu s Dejah, Solou a tím zvířetem se vydává po proudu řeky Iss ke svatyni, kde by měl najít odpověď na tuto otázku. Jenže, jeho sympatie k Dejah Thoris se postupně stávají silnější než jeho zásady, a tak se jí a jejím soukmenovcům rozhodne pomoci.Nejprve si objasněme, proč píšeme, že je Edgar Rice Burroughs spojován ve filmu především
s Tarzanem neprávem. John Carter of Mars, jak zní původní název, inspiroval nejen spisovatele, jejichž díla byla také úspěšně zfilmována (např. Robert A. Leinlein – Hvězdná pěchota, Arthur C. Clarke – 2001: Vesmírná odyssea). Ale co je mnohem důležitější, nebýt tohoto díla, možná by George Lucas nikdy nevymyslel Star Wars ve své současné podobě a James Cameron by musel posunout hranice digitálních efektů jiným filmem než Avatarem (podobnost Johna Cartera s Jakem Sullym tedy není čistě náhodná). A asi by nebylo příliš velkým překvapením, kdyby mělo vliv i na tvorbu Stana Lee (Thor).Jelikož knihy a filmy uvedených tvůrců jsou jinak přeci jen v ledasčem rozdílné, asi tolik nepřekvapí,
že fantasy John Carter: Mezi dvěma světy působí nejprve až „přefantazírovaným“ dojmem, a dost možná vám bude nějakou dobu trvat, než si mezi těmi všemi bělochy a indiány a Therny a Tharky a Zodangy a Helii vyjasníte, kdo je klaďas a kdo záporák. S tou přemírou fantazie možná souvisí i některé podivné dialogy, nebo když Dejah Thoris ukazuje Johnovi, na které planetě se nachází, nechce se věřit, že by průměrný „kovboj“ z Virginie 19. století dokázal vyjmenovat planety sluneční soustavy.Někdy od plavby lodí ke svatyni na Issu, kde se odehrává vůbec nejkouzelnější scéna, se začne
příběh krystalizovat do přímé dějové linie. A v podstatě tak nezískáme nic jiného než pěknou pohádku. Proto je možná trochu s podivem, že film vstupuje do kin pouze v originále s českými titulky. Dabované kopie nejsou, takže děti, kterým by se jistě líbil, si budou muset počkat na DVD/Blu-ray. Navíc se jedná o 3D dobrodružství, přičemž třetí rozměr v tomto případě rozhodně co do kvality převyšuje naprostou většinou hollywoodské 3D produkce.Režisér Andrew Stanton tímto projektem poprvé vkročil na pole
hraného filmu. Doposud se jakožto zaměstnanec studia Pixar logicky věnoval pouze animaci. V roce 2008 všechny ohromil roztomilým příběhem o robůtkovi jménem WALL-E, za který získal svého druhého Oscara v kategorii Nejlepší animovaný film. Není to tak dávno, co filmem Mission: Impossible – Ghost Protocol debutoval Brad Bird, do té doby též tvůrce výhradně animáků. Bird měl za úkol režírovat čtvrtý díl populární série, kde digitální efekty nehrají ani v nejmenším klíčovou roli. A povedlo se mu to, i díky silnému scénáři, takřka na výbornou. Nebýt několika míst, ve kterých velmi hapruje rytmus. Stanton sice nic takového nedopustil, ale stejně přesvědčil jen z části. Především „westernová“ pasáž (rok 1968) je celkově hodně nepovedená, neboť postrádá jakoukoliv atmosféru té doby. Indiáni vypadají jako naverbovaní a do kostýmů nasoukaní opilci a samotný John Carter působí dojmem, jakoby už sem přicestoval z jiného světa. Pravda, Stanton neměl, na rozdíl od svého kolegy, k dispozici kdovíjak výjimečný scénář (sám je jeho spoluautorem), a podle takových se příběhy vyprávějí obtížněji. Přitom Stantona rozhodně nemůžeme označit za ryze komerčního režiséra, ale spíše za tvůrce, který chce v první řadě právě vyprávět divákům nějaký příběh.Čtyřrucí a hodně velcí Tharkové (trochu jako Goro z Mortal Kombatu) totiž vznikli stejnou
technologií motion capture jako Na’vi z Avataru či všechny postavy v Tintinových dobrodružstvích. To znamená, pro zopakování, že je předehráli skuteční herci a herečky (mj. Willem Dafoe, Samantha Morton), čímž se docílilo maximálně realistických pohybů jejich postav, které pak byly do své finální podoby upraveny pomocí CGI technologie. Z tohoto pohledu ale John Carter: Mezi dvěma světy doplácí na to, že jde do kin až teď, tři roky po blockbusteru Jamese Camerona. Možná by tedy bylo lepší navléci všechny pěkně postaru do kostýmů (viz Goro z Mortal Kombatu), a stvořit tak nostalgickou podívanou, což by nepochybně přidalo filmu na chybějící originalitě. Cool souboj s obřími bílými (byť digitálními) opicemi v aréně, kde se hlavní hrdina proměňuje v novodobého Gladiátora, je pouze ojedinělou vlaštovkou. Další velkorozpočtový spektákl = další relativně neznámý herec v hlavní roli. Jen se přihlaste, kdo
z vás znal před uvedením Thora Chrise Hemswortha, před uvedením Captaina Ameriky Chrise Evanse nebo před uvedením Avataru Sama Worthingtona? Protože tento tah ve všech případech vyšel, rozhodli se i tvůrci Johna Cartera: Mezi dvěma světy pro stejné řešení. Taylor Kitsch ale není ani tak charismatický jako Hemsworth, ani tak snaživý jako Evans, a ani není tak dobrý herec jako Worthington. Přesto však do Stantonovy režijní vize zapadá, protože film lze s klidem doporučit i divákům do 15 let, které jistě budou primárně zajímat jiné věci než výkon představitele hlavního hrdiny. Jeho „spoluhráčce“ Lynn Collins zase její role nedává příliš možností k předvedení hereckých dovedností. Ale zato je ve filmu opravdu krásná, a přesně takové by přeci princezny měly být.John Carter: Mezi dvěma světy je další z řady velkolepých hollywoodských dobrodružství, které si své diváky jistě najde. Přesto jich možná nebude dost na to, aby se zbavil nálepky nového Vodního světa, kterou mu přiřkla některá zahraniční média. Tento velkofilm s Kevinem Costnerem v hlavní roli byl až do vyplutí Titaniku o dva roky později nejdražším filmem všech dob, ale tržby rozhodně nebyly ani z daleka takové, jaké producenti očekávali. U Johna Cartera: Mezi dvěma světy je to však trochu s podivem, protože se velmi podobá současným komiksovým spektáklům, které z pravidla bývají hojně navštěvovány. Z tohoto pohledu je prozíravost autora Edgara Rice Burroughse opravdu obdivuhodná, protože vůbec první komiksy se začaly v USA objevovat až v roce 1933, kdežto John Carter si odbyl premiéru v jednom pulpovém magazínu už v roce 1912. Navíc se, jak uvedeno, zároveň jedná i o pohádku, a ty mají přece rádi všichni.
