Kategorie: Kino
Recenze: Fulmaya, děvčátko s tenkýma nohama
Autor: Tomáš Kordík -
Kdo je Dorota Nvotová? Dorota Nvotová je slovenská muzikantka, dcera Anny Šiškové a herečka, 
která ovšem taky hrála i v českých filmech. Za všechny jmenujme Děvčátko, což je první tuzemský počin natáčený na HDTV digitální kameru. I přesto, že svou kariéru měla velmi slušně rozjetou, rozhodla se být „odjetou“. Lépe řečeno rozhodla se jít „za hledáním sebe sama“ nebo jak se to přesně říká. A našla se právě v tomto horském státě, jehož hlavní město se jmenuje Káthmándú. Tady si našla přátele, vdala se, založila cestovku a začala se starat o malé nepálské děti z instituce zvané Happy Home. Takže pokud se chcete podívat, jak se bydlí pod vrcholky Himaláje, máte poměrně dobrou příležitost.
Tato ovšem mohla, ale také nemusela, být o dost jinačí. Dá se říci, že existovaly dvě možnosti, jakým
způsobem se tento dokument dal pojmout. Na jednu stranu mohla Dorota Nvotová představovat jakousi průvodkyni (když má tu cestovku …) po Středoevropanům takřka neznámé, ale rozohodně ne nezajímavé zemi. Takže se dalo třeba vyrazit na túru do hor na nějakou tu (minimálně) šestitisícovku, protože ta příroda/krajina se jen tak neokouká, dalo se více povědět o Nepálcích, o hlavním městě, o nějakých zvycích či zevrubněji o tom, jak probíhala adaptace, protože to vypadá, že jejich kultura a tradice už nemohou být od těch našich rozdílnější. Anebo se dala zvolit možnost „B“, kterou si právě vybrali tvůrci.
Tkví v tom, že sledujeme soukromé aktivity Doroty Nvotové, přičemž mluví především o sobě a o
dětech. Což je jeden z problémů Nepálu, kde je stále uplatňován systém kast. Ty z chudých rodin, které nejsou v domovech typu Happy Home, většinou postávají na ulici a čichají lepidlo jak zběsilí. Nicméně, na rozdíl třeba od Brazílie, není třeba obávat se dětských gangů nebo jiných kriminálních živlů, protože v tomto státě stále panuje tradice, že po nějaké tuším desáté hodině večerní se nesmí vycházet. A i přes den je tam prý bezpečno. Pravidlo, které si u nás nedokáže představit snad vůbec nikdo.
To určitou vychytralost a podvůdky ve snaze obohatit se tu známe více, než dobře. A jde patrně o
jedinou věc, kterou máme s Nepálem společnou, ačkoliv tam se jistojistě nevyskytuje až v takové míře. Ve Fulmaye, děvčátku s tenkýma nohama však představuje velmi tvrdou pointu. Tady si ještě dovolím malou odbočku k samotnému názvu, který je dost nejasný, jelikož slovo Fulmaya údajně znamená cosi jako „Květ lásky“. Ve filmu sice také, kromě Doroty Nvotové, sledujeme její chráněnku, která nosí stejné nepálské jméno, ale scény, které se jí týkají, jsou zobrazovány tak nějak bez ladu a skladu. Snad kdyby tam tvůrci natáčeli déle. Nicméně ona finální, ovšem původně neočekávaná pointa jim přeci jen dává nový rozměr a podstatné vyznění.
Jenže to už jsme se s kamerou přesunuli z Asie zpět k našim východním sousedům, protože hlavní
protagonistka se po téměř šesti letech, i kvůli naznačeným událostem, odstěhovala. Kam? To samozřejmě neprozradím. Ačkoliv cestovku provozuje dál. Čili koncept tohoto filmu je velmi, velmi jednoduchý. Ale přestože se kupříkladu natáčelo na foťák, obraz i práce kameramana jsou vskutku pozoruhodné. Občas sledujeme zrychlené časosběrné záběry za doprovodu hudby známé již z traileru, které jsou z čistě filmařského hlediska jediným významným výrazovým prostředkem. Fungují ovšem přímo skvěle – jak obsahově, protože většinou do značné míry zobrazují běžnou nepálskou rutinu, tak rytmicky, protože se po určitých intervalech opakují.
Fulmaya, děvčátko s tenkýma nohama by možná mohla být také představením pro školy. Ale nejsem si tím tak docela jistý. Ani ne tak kvůli tomu, že se ve filmu sem tam řekně nějaké to sprosté slovo (je poměrně sympatické, že se Dorota Nvotová dvakrát nerozmýšlí, co řekne a působí dojmem, že vždycky „na férovku“ říká, co si myslí) nebo že se v něm hodně kouří (v podstatě by bylo celkem vhodné umístit do titulků takovou tu větičku, že tvůrci neobdrželi žádné peníze za zobrazování tabákových produktů). Kdepak, ten hlavní problém by byl docela jinačí. A sice, že hlavní hrdinka je Slovenka, tudíž mluví slovensky. Takže by se pro promítání pro školy asi musela dodatečně předabovat, resp. otitulkovat, protože dnešní žáci, žačky, studenti a studentky by spíše rozuměli bez titulků těm anglickým monologům a dialogům. Nicméně Dorota Nvotová je povahově nesmírně zajímavá osoba. V podstatě je, v dobrém slova smyslu, jako takový malý uragán. A za to, že se odvážila vycestovat do neznámé země plné menších i větších nástrah, a také za to, jaké činnosti se tam věnovala, si určitě zaslouží obdiv. Stejně jako ostatní dobrovolníci, které se tam podařilo nalákat. Tak se holt bydlí po vrcholky Himaláje.
která ovšem taky hrála i v českých filmech. Za všechny jmenujme Děvčátko, což je první tuzemský počin natáčený na HDTV digitální kameru. I přesto, že svou kariéru měla velmi slušně rozjetou, rozhodla se být „odjetou“. Lépe řečeno rozhodla se jít „za hledáním sebe sama“ nebo jak se to přesně říká. A našla se právě v tomto horském státě, jehož hlavní město se jmenuje Káthmándú. Tady si našla přátele, vdala se, založila cestovku a začala se starat o malé nepálské děti z instituce zvané Happy Home. Takže pokud se chcete podívat, jak se bydlí pod vrcholky Himaláje, máte poměrně dobrou příležitost.Tato ovšem mohla, ale také nemusela, být o dost jinačí. Dá se říci, že existovaly dvě možnosti, jakým
způsobem se tento dokument dal pojmout. Na jednu stranu mohla Dorota Nvotová představovat jakousi průvodkyni (když má tu cestovku …) po Středoevropanům takřka neznámé, ale rozohodně ne nezajímavé zemi. Takže se dalo třeba vyrazit na túru do hor na nějakou tu (minimálně) šestitisícovku, protože ta příroda/krajina se jen tak neokouká, dalo se více povědět o Nepálcích, o hlavním městě, o nějakých zvycích či zevrubněji o tom, jak probíhala adaptace, protože to vypadá, že jejich kultura a tradice už nemohou být od těch našich rozdílnější. Anebo se dala zvolit možnost „B“, kterou si právě vybrali tvůrci.Tkví v tom, že sledujeme soukromé aktivity Doroty Nvotové, přičemž mluví především o sobě a o
dětech. Což je jeden z problémů Nepálu, kde je stále uplatňován systém kast. Ty z chudých rodin, které nejsou v domovech typu Happy Home, většinou postávají na ulici a čichají lepidlo jak zběsilí. Nicméně, na rozdíl třeba od Brazílie, není třeba obávat se dětských gangů nebo jiných kriminálních živlů, protože v tomto státě stále panuje tradice, že po nějaké tuším desáté hodině večerní se nesmí vycházet. A i přes den je tam prý bezpečno. Pravidlo, které si u nás nedokáže představit snad vůbec nikdo.To určitou vychytralost a podvůdky ve snaze obohatit se tu známe více, než dobře. A jde patrně o
jedinou věc, kterou máme s Nepálem společnou, ačkoliv tam se jistojistě nevyskytuje až v takové míře. Ve Fulmaye, děvčátku s tenkýma nohama však představuje velmi tvrdou pointu. Tady si ještě dovolím malou odbočku k samotnému názvu, který je dost nejasný, jelikož slovo Fulmaya údajně znamená cosi jako „Květ lásky“. Ve filmu sice také, kromě Doroty Nvotové, sledujeme její chráněnku, která nosí stejné nepálské jméno, ale scény, které se jí týkají, jsou zobrazovány tak nějak bez ladu a skladu. Snad kdyby tam tvůrci natáčeli déle. Nicméně ona finální, ovšem původně neočekávaná pointa jim přeci jen dává nový rozměr a podstatné vyznění.Jenže to už jsme se s kamerou přesunuli z Asie zpět k našim východním sousedům, protože hlavní
protagonistka se po téměř šesti letech, i kvůli naznačeným událostem, odstěhovala. Kam? To samozřejmě neprozradím. Ačkoliv cestovku provozuje dál. Čili koncept tohoto filmu je velmi, velmi jednoduchý. Ale přestože se kupříkladu natáčelo na foťák, obraz i práce kameramana jsou vskutku pozoruhodné. Občas sledujeme zrychlené časosběrné záběry za doprovodu hudby známé již z traileru, které jsou z čistě filmařského hlediska jediným významným výrazovým prostředkem. Fungují ovšem přímo skvěle – jak obsahově, protože většinou do značné míry zobrazují běžnou nepálskou rutinu, tak rytmicky, protože se po určitých intervalech opakují.Fulmaya, děvčátko s tenkýma nohama by možná mohla být také představením pro školy. Ale nejsem si tím tak docela jistý. Ani ne tak kvůli tomu, že se ve filmu sem tam řekně nějaké to sprosté slovo (je poměrně sympatické, že se Dorota Nvotová dvakrát nerozmýšlí, co řekne a působí dojmem, že vždycky „na férovku“ říká, co si myslí) nebo že se v něm hodně kouří (v podstatě by bylo celkem vhodné umístit do titulků takovou tu větičku, že tvůrci neobdrželi žádné peníze za zobrazování tabákových produktů). Kdepak, ten hlavní problém by byl docela jinačí. A sice, že hlavní hrdinka je Slovenka, tudíž mluví slovensky. Takže by se pro promítání pro školy asi musela dodatečně předabovat, resp. otitulkovat, protože dnešní žáci, žačky, studenti a studentky by spíše rozuměli bez titulků těm anglickým monologům a dialogům. Nicméně Dorota Nvotová je povahově nesmírně zajímavá osoba. V podstatě je, v dobrém slova smyslu, jako takový malý uragán. A za to, že se odvážila vycestovat do neznámé země plné menších i větších nástrah, a také za to, jaké činnosti se tam věnovala, si určitě zaslouží obdiv. Stejně jako ostatní dobrovolníci, které se tam podařilo nalákat. Tak se holt bydlí po vrcholky Himaláje.
