Recenze: Lovelace

V pornografickém průmyslu se nezdržela ani dvacet dní, přesto se stala jeho legendou. Mohl za to film Hluboké hrdlo – jedno z prvních „péček“, které využívalo standardů klasických filmů, tj. natáčelo se podle scénáře (byť měl pouhých 42 stran), našli bychom v něm tedy jakýsi příběh, úsměvné momenty a údajně i vývoj charakterů postav. Navíc byl profesionálněji natočen, což mohli diváci ocenit především při těch hardcore záběrech, které do té doby nebyly v žádném jiném pornofilmu k vidění. To vše zapříčinilo i o poznání větší rozpočet, než bylo v té době běžné. Tvůrci však mohli zůstat v klidu, protože tenhle jejich biják pro dospělé byl také jedním z prvních, který byl určen pro mainstreamové diváctvo. Příběh dívky, která nemá klitoris na obvyklém místě, a tak musí k sebeuspokojování využívat sexuální praktiku, která dala filmu název, se stal doslova fenoménem, který spustil v 70. letech masovou výrobu pornofilmů a který vydělal neuvěřitelných 600 milionů dolarů. Představitelka hlavní hrdinky za něj přitom dostala pouhopouhých 1250, ale nikdy je neviděla.

Na úvod by možná bylo dobré upozornit na jednu maličkost. Mnozí z vás patrně budou vcelku logicky očekávat nějaké odvážné scény či přímo záběry i od tohoto projektu samotného. Bohužel, takové se tu prakticky nevyskytují. A když už, tak stejně nic nevidíme, protože je vše zakryto třeba hlavou nějaké postavy nebo je to vyřešeno eufemismem/metonymií. Ale ano, Amanda Seyfried tu několikrát ukáže na chvíli ňadra. Nicméně celkově je film Lovelace z tohoto pohledu v podstatě výrazně decentnější, než kupříkladu nepoměrně explicitnější Boogie Nights. A pokud by mělo jít o porovnání atmosféry 70. let, pak by byl zase film Paula Thomase Andersona jasným vítězem. Ale pojďme dál.

Před zhlédnutím nějakého filmu, na který pak píšu recenzi, se někdy podívám i na takový, který s ním nějakým způsobem souvisí. Tak třeba před Mužem z oceli jsem se podíval na Superman se vrací (stejná postava), před Práskačem na Zločince (stejný režisér), před Gangster Squadem na Neúplatné (stejné téma) apod. Film Hluboké hrdlo jsem ale, přiznávám, neviděl. Ačkoliv to zřejmě byla chyba, protože i přes to minimum scén, které byly pro Lovelace znovu zinscenované, by to bylo z několika různých hledisek velmi zajímavé srovnávání. Ale popořádku.

S Lindou Lovelace se poprvé setkáváme ještě před osudovým setkáním s Chuckem Traynorem. Tehdy se ještě jednalo o obyčejnou jednadvacetiletou holku, která svým nábožensky (i když mnohdy to tak nevypadá) založeným rodičům občas přidělává nějaké ty drobné starosti. To jsme v roce 1970, takže když pak při jednom povídání Chuck zmíní krimi Francouzská spojka, jedná se o nepříjemnou chybu, neboť tento film Williama Friedkina měl premiéru až o rok později. Pro děj Lovelace to samozřejmě nemá žádný význam, ale v takovýchto momentech si vždycky říkám, že když se na vzniku toho filmu podílí tolik lidí, jak je možné, že zrovna takováhle známá věc nikomu nedojde?

Zmiňuju to však spíše z toho důvodu, že kdyby se jednalo o jediný nedostatek, bylo by to fajn. Ale bohužel jich tu najdeme víc. Biografické filmy znamenají velmi často pro herce či herečku v hlavní roli (pravda, občas i vedlejší) větší šanci získat nějaké prestižní ocenění nebo alespoň nominaci na něj. Ať už se jedná o politika, političku, krále, královnu, boxera, fikaného podvodníčka, geniálního skladatele, generála, zakladatele Facebooku, diktátora, průkopníka, zpěvačku, legendárního komika, vražedkyni, malířku, herečku …

… a klidně i pornoherečku, proč ne. Jenže v případě Lovelace to na žádné nevypadá. Těch důvodů je znovu několik. Zaprvé, film má pouhou hodinu a půl, což je na tento žánr opravdu málo. Jsme tedy ochuzeni o spoustu zajímavého z životopisu Lindy Lovelace, kde je skutečně hodně nosného materiálu i pro tříhodinový epos. Ale producenti prostě asi nesehnali peníze (přestože mezi nimi byl i schopný Boaz Davidson), takže se scénář asi musel „zkrouhnout“. Anebo že by byl už prvoplánově takhle napsaný? Vzhledem k tomu, že pro jeho autora Andyho Bellina znamenal teprve druhý počin (první navíc nepsal sám), lze tomu věřit.

Stylem, jakým je natočen, nemá tenhle „biopic“ daleko spíše k televizní práci. A není se co divit, protože právě s tímto médiem mají režiséři Rob Epstein a Jeffrey Friedman o dost více zkušeností. Samotný koncept zase Amandě Seyfried nedává prostor pro vyniknutí v titulní roli. První polovina patří jí, ale ta druhá je vyprávěna více z Chuckova pohledu, resp. nám tvůrci více poodhalují příkoří, které Lindě činil. Díky tomu se nám některé scény zdánlivě opakují (viz kupříkladu ta na jedné uzavřenější party, kde je už v prvním případě naprosto jasné, co se děje za zdí), místo toho, abychom sledovali jiné důležité události, o kterých si tak holt musíme někde přečíst. Ideální bude článek na wikipedii, jehož četba je mnohem emotivnější, než naprostá většina toho, co můžeme vidět ve filmu. Výjimku tvoří snad jen scéna, ve které titulní postava žádá, aby mohla zůstat alespoň den doma, protože ji Chuck terorizuje, a také ta, kdy ji tenhle člověk nechá (jakožto svoji manželku!) za peníze napospas několika postarším páprdům, aby si s ní užili.

Amandu Seyfried mám rád. Na rozdíl od mnohých jejích vrstevnic, které zůstaly jenom u (teenagerovských) komedií, se ona dokázala vypracovat a ztvárnila již několik velmi zajímavých postav v různých žánrech. Role Lindy Lovelace pro ni přesto nepochybně musela být velkou výzvou. Obávám se ale, že tak docela neobstála. Ne, že by nehrála dobře, ale pro takovouto roli by byla spíše vhodnější Olivia Wilde, se kterou se počítalo původně. Dále určitě není bez zajímavosti, že letos se jedná už o třetí počin, ve kterém můžeme vidět Roberta Patricka, byť tady je to v malé roli. V ještě menší se tu objevuje James Franco, ale myslím, že Hugh Hefnera, známého zakladatele ještě známějšího a populárního časopisu Playboy, vystihl vcelku přesně. Avšak opravdu hodně překvapil Peter Sarsgaard coby Chuck Traynor, jelikož jsem jej těsně předtím viděl hrát tady, načež bych rozhodně nikdy neřekl, že bude schopen přesvědčivě ztvárnit takto složitou postavu.

Lovelace je film, ve kterém má de facto jen cameo také jedna slavná herečka, ale kvůli make-upu a barvě vlasů byste ji možná nemuseli poznat, což by byla škoda. Skutečně se jedná o vtipné obsazení, protože Sharon Stone se stala sexuálním symbolem o dvě desetiletí později. U Lindy Lovelace to zapříčinil jeden film, u Sharon Stone, dá se směle tvrdit, dokonce jedna jediná scéna (cenzurováno). Její role v Lovelace je s tímto faktem v protikladu, takže jsem přesvědčený o tom, že teď si jí určitě všimnete. Měli jsme dva filmy o Sněhurce (a lovci), vznikly dva o Alfredu Hitchcockovi, dvakrát se pod palbou ocitl Bílý dům, a bývali jsme mohli vidět i dva různé pohledy na Lindu Lovelace. Jenže tvůrci projektu Inferno: A Linda Lovelace Story zřejmě vše právě kvůli tomuto konkurenčnímu odpískali. Mrzuté, protože zazářit v něm měla Malin Akerman (v jedné z vedlejších rolí taky bývalá pornoherečka Sasha Grey), a jistě by pak teprve šlo o nesmírně zajímavé srovnávání!